V listopadu 1939 byl spolu s dalšími studenty z Švehlovy koleje odvezen do koncentračního
tábora Sachsenhausen — Oranienburg u Berlína. Vrátil se v lednu 1942 a začal pracovat
v Zeměměřičském úřadu v Praze. Zapojil se také do studentského hnutí odporu.

Po válce dokončil studium práv a stal se vrchním komisařem politické správy. Zastával
i funkci generálního tajemníka Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých, kde
se seznámil s Miladou Horákovou. V únoru 1948 jej propustili ze zaměstnání a v březnu
1952 byl pro údajnou ilegální spolupráci s Horákovou zatčen. Za velezradu byl ve zmanipulovaném procesu odsouzen na šest let. Během věznění zahynula za podivných okolností jeho
první manželka.

V prosinci 1957 jej sice propustili z vězení, deset let ale mohl pracovat jen jako pomocný dělník.
Až v roce 1968 byl rehabilitován. Poté nastoupil jako ekonom do Zdravotnického nakladatelství a v roce 1972 odešel do důchodu. Dále však pracoval jako podnikový právník.

V roce 1990 se stal členem ČSBS, později byl místopředsedou a v září 1991 byl zvolen
předsedou svazu. Jeho odchod z funkce provázely spory s některými představiteli jednotlivých
sdružení svazu.

Čermín je autorem asi dvou stovek článků a je nositelem několika vyznamenání. V roce 1946 byl
například vyznamenán Československým válečným křížem z roku 1939, v roce
1996 obdržel z rukou tehdejšího prezidenta Václava Havla u příležitosti 28. října
Řád T. G. Masaryka.

Zdroj: ČTK, 27.8.2009 — Zd.K.

Odešel tak poslední významný aktér událostí komunistického převratu. Jeden
z těch, který událostmi nebyl zaskočen a překvapen, ale naopak aktivně bojoval a burcoval druhé. Škoda, že takových rozhodných tehdy nebylo víc. Odešel ve věku nedožitých 89 let, ale s věčně
mladým nezdolným duchem.

Byl vynikající řečník. Vždy se obešel bez mikrofonu, jeho zvučný hlas se rozléhal auditoriem a jasně a srozumitelně promlouval k uším posluchačů. Jeho vystoupení byla rázná a vlídná
zároveň.Odráželo to jeho duševní vyrovnanost.

Bc. Jan Kopal 

Fragmenty — srpen 2009 — Zd. K.

Antonie Hofmanová se narodila 13. června 1923, pochází z Horní Branné
u Jilemnice. Většinu života žila a pracovala v Podkrkonoší. Do jejího mládí
zasáhla německá okupace, válečná léta prožila v Praze. Uprostřed války se rozhodla
pro vyučování náboženství.

Snažila se vychovávat mládež k životu podle křesťanských zásad, za to byla v době
komunismu zatčena a odsouzena na šest let vězení, zvláště za šíření myšlenky jocismu
(křesťanského dělnického hnutí z Francie) mezi mladými v Podkrkonoší. Vězení
snášela statečně.

Po návratu z vězení nacházela obživu jen velmi těžko. Prošla řadou různých profesí,
nakonec pracovala jako ošetřovatelka v dětské léčebně v Janských Lázních. Tam sloužila
těm nejmenším celých třiadvacet let.

Koncem 70. let se přestěhovala do Jilemnice a její dům ve Zvědavé uličce se stal
postupně místem setkávání křesťanů a předávání víry navzdory
tehdejšímu nepřátelskému postoji režimu. Tak pokračovala v naplňování svého
celoživotního poslání — předávat víru druhým, zvláště mladým, svědčit
o Bohu vlastním životem a vytvářet kolem sebe společenství.

Vše, co z ní vyzařovalo, bezprostřednost a humor, který ji neopouštěl ani v posledních dnech
pozemského života, bylo plodem její hluboké víry v Boha, který je Láska.

Byla 62 let členkou sekulárního františkánského řádu (SFŘ — III. řádu sv.
Františka).

Napsala také několik knih, nejznámější jsou její autobiografie „Žijeme jen jednou“
a „Svoboda v nesvobodě“ o létech prožitých v komunistickém vězení.

V roce 2007 obdržela ocenění záslužným křížem „Pro Ecclesia et Pontifice“,
které ji udělil papež Benedikt XVI., a také pamětní medaili města Jilemnice za aktivní odpor
proti komunistickému režimu.

Rozloučení s Antonií Hofmanovou bude v pátek 26. června 2009 ve 13:00 hod. v kostele
sv. Vavřince v Jilemnici při mši svaté. V 17:00 hod. bude po krátkém rozloučení
v kostele v Horní Branné uložena k věčnému odpočinku na místním hřbitově.

Zdroj: Jan Vrátný, synovec

 Autor se ve spolupráci s Archivem bezpečnostních služeb, Regionálním muzeem Litomyšl
a Občanským sdružením Post Bellum s úspěchem pokusil zmapovat odhodlání tehdejších
mladých lidí postavit se na odpor metodám upevňování režimu komunistické moci. Tato
práce byla příležitostí nechat je, na základě jejich autentických výpovědí, vydat
svědectví o potřebě cti, nápravě nespravedlnosti a bezpráví a nezřídka
i upadající křesťanské víry.

Překvapivá byla široká účast veřejnosti a studentů.

Slavnostní odpoledne zahájila ředitelka zdejšího gymnázia Mgr. Ivana Hynková, za vedení
města Litomyšle promluvil místostarosta Mgr. Novotný a za Konfederaci politických vězňů ČR předseda
pobočky 73 — Litomyšl br. Kopřiva:

Výstava — „Zkouška odvahy“ dnes otevřená, je mementem připomenutí
a chtěl bych jménem Konfederace politických vězňů poděkovat autorům výstavy nejen za to, že ji
dnes můžeme otevírat, ale že se tak stane na tomto místě a ve městě, které v 50. letech neslavně proslulo konáním monstrprocesů tehdejšího Státního soudu mladými lidmi.
Vždyť ve druhém z nich, ve dnech 9. až 11. října 1950, který bezprostředně následoval
po odsouzení obdobné slupiny z blízké Budislavi, stálo před porotou 9 mladistvých
a dalších 9 z celkového počtu 24 obžalovaných bylo těsně za touto věkovou
hranicí a navíc převážná většina z nich byla současnými, nebo bývalými
studenta tohoto gymnázia.

Naprosto nechci považovat litomyšlské procesy za vrchol odporu mládeže proti tehdejšímu režimu
komunistické zvůle, před námi byli i jiní a byli i po nás, jak to nakonec
dokumentuje i tato výstava, ale přesto se domnívám, že souborné zpracování
tohoto tématu, odboj mladých, je stále dluhem našich historiků a čeká na celkové
zhodnocení, ale ne pro nás pamětníky, ale pro generace, které přijdou po nás. Je třeba si
uvědomit, že z doloženého počtu 240 000 lidí, odsouzených v době totality
za politickou činnost, bez ohledu na více jak 200 popravených, žije podle kvalifikovaného odhadu
sotva 5 tisíc a to jsou pouhá 2 %, takže tato snaha po pravdivé výpovědi těmi
žijícími je už víc než nutná.

Jsem rád, že se instalace této první vlaštovky souboru dokumentace o odboji mládeže
po únoru 1948 ujalo právě gymnázium v Litomyšli, a tak nemenší díky patří
jeho ředitelce, paní Mgr. Ivaně Hynkové, za snahu předložit zejména mladých lidem ukázku doby,
která v dějinách našeho národa nesmí opakovat, a že záleží právě jen
a jen na nich a na tom, jaká poučení si z této smutné historie vezmou a jak
s nimi ve svém dalším životě naloží.

Myslím si, že tato adventní doba je správnou příležitostí před panely chvíli
postát a současně nad realitou této doby se zamyslet nad okolnostmi a příčinami
a i omyly, kterých se dopustily tehdejší generace a které náš národek té
hanby a potupy lidské důstojnosti přivedly.

Spolu s poděkování všem, kteří se o výstavu jakkoli zasloužili, vyslovuji vám
své přání zdraví, pohody a osobní spokojenosti i víru, že v naší
zemi vzájemná úcta, právo a spravedlnost budou už nadále a trvale nejvyšší hodnotu
nejen v proklamacích, ale hlavně v činech a skutcích.“

Michal Hroza, ředitel edičního odbor Ústavu, ve svém proslovu mimo jiné zmínil
nebezpečí netečného přihlížení tomu, jak posiluje levice a upozornil přítomné,
že vystavené publikace jsou k dispozici včetně výborně zpracovaného
„Almanachu“, příznačně nesoucího stejný název, jako
celá  výstava — Zkouška odvahy —  i na to,
že tímto okamžikem ji otevíráme i pro veřejnost, které bude přístupná na tomto
místě až do 31. ledna 2009 vždy v úterý a čtvrtek od 10 do 16 hodin.

Na závěr paní ředitelka gymnázia pozvala účastníky vernisáže na malé
občerstvení a následně ke společné družné besedě. 

— Jiří Kopřiva-12—2008

Byly jsme vždy hrdé za jeho postoj k totalitnímu režimu a milovaly jsme ho pro jeho humor, ironii
a znalosti, které nám předával. Vzpomeňte s námi s dcerami.  

Eva Vláhová a Jana Sarganková

Při svém vystoupení v Komorním Hrádku na oslavě 85. výročí vzniku
československého vojenského zpravodajství jsem se zabýval historií přeměny tehdejší
Zpravodajské služby z orgánu někdejší Varšavské smlouvy na útvar úzce
spolupracující s obdobnými zařízeními armád demokratických států,
zejména Velké Británie a Spojených států. Při tom jsme však nikdy nespouštěli
ze zřetele, že jsme naopak. Tím jsme se lišili od některých jiných tehdejších
i pozdějších institucí. Střetnutí se zastydlými zpravodajskými doktrínami,
kterých se staré struktury na obou stranách nově vznikajícího a na válečné tradice navazujícího spojenectví, jen s obtížemi a nerady vzdávaly,
nás občas vedla obtížnou, v myslích lidí od dob studené války zakonzervovanou
cestou, plnou mokřin a výmolů. Nakonec jsme však přece jen české vojenské zpravodajství
vítězně dotlačili do polohy vzájemné důvěry a plodné spolupráce se všemi
hlavními státy NATO. Úspěšně dovršenou změnu, korunovanou účastí ve společných
akcích závažného charakteru, asi nejlépe vyjádřil ministr války jednoho
významného státu NATO, který mi při jedné příležitosti řekl: „Vy a vaše
zpravodajská služba jste byli v NATu už v době, kdy váš pan  prezident ještě uvažoval, že když
se zrušila Varšavská smlouva, mělo by se zrušit i NATO.“

Tímto pro nás všechny jistě lichotivým citátem uzavřu knihu zpravodajské historie,
jejíž věhlas a úspěchy zejména v době ohrožení státu a za II. světové
války tvoří nesporně jednu z nejsvětlejších stránek našich novodobých dějin. Činy našich
předchůdců ať připomínají historici, a ať to činí s úctou a s nadšením,
neboť to i ono se z povědomí národa ve vztahu k minulosti v poslední době
vytrácí. My, zpravodajci, se věnujeme dnešku, abychom nepropásli zítřek.

České Vojenské zpravodajství jako instituce primární odpovědností za obranu
státu, vstupuje do období, které si nebezpečně zahrává s odbočením z cesty,
kterou naše občanská společnost zvolila a nastoupila po sametové revoluci před devatenácti lety.
Zpravodajská obrana státu se zajisté opírá o minulé tradice, ale to, co tvoří
svým dneškem, je jak smluvně, tak i autonomně  zabezpečený zítřek. Bezpečnostním těžištěm
našeho zítřka je vojensky zajištěná příslušnost ke společenství demokratických států
atlantské smlouvy, která nás chrání před nebezpečím návratu do sféry
duchovního a mocenského dědictví ruského samoděržaví a vlády sovětů.
Zpravodajským těžištěm dneška  je odpovědné a proto pozitivní rozhodnutí ve věci uměle
a účelově kontroverzní otázky výstavby amerického radaru na našem území.

Radar představuje ničím nenahraditelný zdroj informací, které jsou zcela zásadní pro
úspěšnou obranu státu. Z vojensko-strategických důvodů je existence radaru na našem území
do budoucnosti nevyhnutelná. Věděli to sovětští generálové, vědí
to i Američané a generálové NATO.  Nebude-li  tu radar americký, bude tu radar
ruský nebo podle okolností sovětský. Říci „NE“ americkému radaru je synonymem pro
říci „ANO“, radaru ruskému. Třetí možnostnení a nebude.

Kdo nechce radar, ten nechce bránit tuto zemi a měl by otevřeně říci, proč. Námitky odpůrců radaru jsou
pokryteckými zástěrkami pochybných anebo dokonce zlých úmyslů, pokud ovšem nepředstavují
furiantské hovění pokleslému sobectví v jeho nejhanebnější podobě anebo zbabělství,
které hraničí se zradou všeho, pro co se hodí žít. Samotný spor o to, na koho
radar míří, je zmateční. Radar nemá nepřítele a nemá přítele.
Nemíří na nikoho, kdo nás nechce napadnout a míří na každého, kdo by
nám chtěl škodit, ať už ze skupinové teroristické zvrhlosti anebo z velikášské
státní chtivosti moci nad námi a z pohrdání právem a spravedlností.

Srovnávat přítomnost 150 ti amerických vojáků s někdejšími třemi sty tisíci
sovětských okupantů a dost možná, že po případném pohrdnutí americkým radarem
i se třemi miliony agresorů z oblasti jiných civilizací, vyznávajících jiné
mravní hodnoty, je směšnou výmluvou, stejně jako bolestínsky ukřivděná péče o několik
desítek údajným zářením ohrožených obyvatel brdských vesnic,
ve srovnáním se statisíci obětí nukleárního útoku na velkoměstská
centra, který by nepřítomnost radaru víc něž umožnila, či dokonce přivolala.

Táži se, kdo si to z rádoby politiků této země chce vzít na svědomí, kdo chce pro
zisk několika let politické moci riskovat, že tento národ nemusí přežít možná ani
závěr tohoto století ?

Jako naprostý vrchol zbabělého defetismu je třeba odsoudit názor, že budování obrany někoho
— dokonce snad mírumilovného  — provokujeme k agresi. Je to stejná hloupost, jako bychom
svůj dům chtěli ochránit před zloději tím, že nezamkneme dveře v naivní představě,
že zločinec se raději popasuje se sousedovým bezpečnostním zařízením a pohrdne
možností, kterou mu nabízíme. Agresi přece útočník nepodniká proto, že my
se hotovíme k obraně, ale protože chce dosáhnout svých mocenských cílů. Bez
obranných opatření se mu vydáme na milost a nemilost ve směšné naději,
že nás ušetří, když mu dáme pac. Vybudováním obrany jej od agrese odradíme,
anebo mu ji alespoň zkomplikujeme hrozbou těžkých ztrát, které zpochybní její smysl
i výsledek.

Obrana státu je povinností každého z nás. Právě dnes a právě teď je třeba
apelovat na každého občana, aby plnil své závazky k minulosti tohoto národa a aby nerezignoval
z pocitu bezmocnosti na odpovědnost, kterou nese za jeho zítřek.

Brzy mi bude dvaaosmdesát let. Někdo řekne: „Co ty se nám starče na prahu věčnosti,
snažíš svou patetickou morálkou vemluvit do naší budoucnosti, na které se ty spíš
dříve než později už nebudeš podílet ?!“ jenomže já tu mluvím jménem svých
nezletilých vnuků a vašich nedospělých dětí, kterým se internacionála
nezodpovědných pokrytců spolu s černo-slepými politiky snaží už dnes připravit neradostný osud
hrdinů budoucího IV. odboje.

Gen. por  v.v. Radovan Procházka

12.11.2008 — přepsal Zd. K.

Krematorium Strašnice, Vinohradská 214, Praha 10 Vinohrady.

Zastávka tramvaje: Krematorium Strašnice, tramvaj číslo 11,19,26

S jeho odchodem končí jedna etapa úspěšné činnosti KPV v Praze. Pod jeho vedením získala
pobočka KPV kredit, který i nadále bude nutný pro zdárný a odpovědný chod
pobočky.

Mirku, jsi pro nás nezapomenutelný s Tvým odpovědným jednáním ve prospěch
všech muklů.

NEZAPOMENEME

Zd. K.- listopad 2008

Od vzniku Konfederace politických vězňů byl jejím aktivním členem a má největší zásluhu
a finančním podílu na znovu vybudování pomníku TGM,  který komunisté
v Jaroměři v padesátých letech odstranili a zničili. Pomník byl znovu odhalen v roce
2003.

Čest jeho památce — KPV-Náchod — říjen 2008 — Zd. K.

Jako výraz úcty k činům, jež Jan Jelínek vykonal během druhé větové války, pozval
generál Picek potomka českých pobělohorských exulantů a jeho manželku k přátelskému rozhovoru,
který se uskutečnil v prostorách Generálního štábu Armády ČR. Jako vzpomínku na setkání si podplukovník Jelínek a poručice Anna Jelínková odnesli „Plaketu
náčelníka generálního štábu“ a “Laudi Memorabilis“ za neokázalé a nezištné hrdinství a skutky, jimiž zachránili desítky lidských životů, nejen za druhé
světové války, ale i v pohnutém poválečném období.

Jan Jelínek působil jako kazatel v české obci Kupičov — v největším evangelickém sboru
na Volyni. Nikdy nedělal rozdíly mezi lidmi, ať byli jakéhokoli vyznání, národnosti, rasy či
přesvědčení. Záleželo pouze na tom, jaký je kdo člověk. A když někdo potřeboval pomoc, viděl
v něm jen někoho, pro koho musí udělat maximum. Proto se za 2. světové války stala jeho fara
útočištěm mnoha pronásledovaných a mnozí mu doslova vděčí za svůj život.

Významná je i pomoc Jana Jelínka židovským obyvatelům kovelského ghetta, kam vozil potraviny
i přes nebezpečí, že bude zajat německými hlídkami. Věřil, že je pod ochranou Boží:
„Člověk zůstane na světě tak dlouho, aby stačil vykonat to, co má vykonat, i když kolem létají
třeba granáty.“

Na otázku, co ho bez ohledu na ohrožení vlastního života i života jeho blízkých vedlo
obětavě pomáhat druhým lidem odpovídá: „Nevím, opravdu nevím, neumím to vysvětlit. Bylo to něco ve mně; prostě jsem musel. V mém životě existují tři největší hodnoty —
bůh, vlast a čest.“

V roce 1944 se vypravil za blížící se frontu, aby nabídl dobrovolný vstup
kupičovských občanů do Československé vojenské jednotky. Do armády vstoupil i se svojí
manželkou.

Nikdy neskrýval své názory, proto byl v 50. letech několikrát vyšetřován StB a nakonec
v roce 1958 odsouzen na dva roky vězení za pobuřování. Při práci v dole utrpěl
těžký úraz páteře. Po propuštění pracoval deset let jako dělník, ale nikdy si na svůj osud
nestěžoval.

Za nezištnou záchranu mnoha lidí mu právem náleží označení „český Oscar
Schindler“, jak byl nazván v pořadu České televize. Počet zachráněných se pohybuje kolem
50 osob.

Své životní příběhy popsal podplukovník Jelínek ve vzpomínkové knize
„Pouštěj chléb svůj po vodě“.

V roce 2007 rodáci z obce Kupičov poslali prezidentu republiky návrh na udělení
státního vyznamenání Janu Jelínkovi.

Autor: Věra Černá, Ministerstvo obrany České
republiky

(Zd.K.)