Muklové – Bývalí političtí vězni České republiky
Velká část bývalých politických vězňů České republiky byla po roce 1990 členy Konfederace politických vězňů České republiky (KPV).
Bývalí členové Konfederace politických vězňů České republiky, dále jen KPV ČR, byli dobrovolnou organizací, která sdružovala politické vězně komunistického režimu bývalého Československa. Rovněž sdružovala osoby, které byly v rozhodném období nuceny z prokazatelně politických důvodů opustit Československo a požádat o politický azyl v jiné zemi, a kterým byl tento azyl udělen. Sdružovala také osoby, které se v rozhodném období prokazatelně zapojily v cizině do boje proti komunistickému režimu. Dále sdružovala osoby, které byly v rozhodném období vzhledem ke svému protikomunistickému smýšlení a postojům odsouzeny tzv. Lidovým soudem trestním pro údajné trestné činy z oblasti hospodářské nebo zemědělské, a byly následně vězněny a podle zákona č. 119/1990 Sb. rehabilitovány. KPV ČR byla právním a ideovým nástupcem „Klubu bývalých politických vězňů — K 231“, který byl ustaven v roce 1968 a v tomtéž roce mocensky potlačen armádami pěti států Varšavské smlouvy.
Politickým vězněm byl občan, který byl v období od 25. února 1948 do konce roku 1989 odsouzen československými soudy pro politický odboj nebo politický odpor proti komunistickému režimu za činy a jednání, které bylo možno podle zákona č. 119/1990 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb. kvalifikovat jako politicky motivované.
Konfederace politických vězňů ČR
Byla tvořena ze žijících občanů České republiky, kteří byli komunistickým režimem po roce 1948 vystaveni nebývalému teroru, jako byly popravy, mučení, dlouholetý žalář, konfiskace majetku, ale i společenská a sociální diskriminace. Z původních cca 450 000 postižených žilo v určitém období necelých 8000 osob.
Rok 1968 umožnil první náznaky ustavení klubu lidí, kteří byli po léta komunistickým režimem perzekvováni. V březnu téhož roku povolilo MV ČSSR prozatímní existenci klubu K 231, jehož ustavující schůze proběhla ve stejném měsíci na pražském Žofíně. Byl zvolen zakládající výbor a organizace bývalých politických vězňů, jež měla již v polovině roku 1968 své pobočky ve většině krajských měst, se začala zasazovat o první rehabilitace. Rehabilitační zákon sice v roce 1968 rehabilitoval prvních 1800 osob, ale jeho novela v roce 1971 tuto rehabilitaci cca 1000 osobám (z 8221 omilostněných) opět odňala.
Listopad 1989 navrátil do českých zemí demokratické zvyklosti. Dne 30. ledna 1990 proběhl na pražském Výstavišti sjezd 5000 bývalých politických vězňů, který ustavil Konfederaci politických vězňů (KPV) jako nástupnický orgán K 231. Pokus vytvořit politickou stranu opírající se o bývalé politické vězně se vzhledem k „sametové euforii“ nepodařil. Podobně selhaly pokusy postavit mimo zákon KSČ, resp. KSČM. Do rozpadu ČSFR v roce 1992 se pouze podařilo (za výrazné pomoci JUDr. Otakara Motejla) prosadit nový rehabilitační zákon č. 119/1990 Sb., který rozšířil počet zákonně rehabilitovaných o několik set tisíc postižených osob. Rehabilitace se tak konečně dočkalo dalších 275 000 občanů. Otázky spojené s navrácením majetku a faktickým uznáním 3. odboje však v době ČSFR řešeny nebyly.
Po vzniku nástupnických států v roce 1993 přijal Parlament ČR zákon o protiprávnosti komunistického režimu (č. 198/1993 Sb.). Tento zákon však právním uznáním 3. odboje nebyl, i když § 3 tohoto zákona používal formulaci „odboj“. Zákon měl spíše deklarativní povahu, a tudíž nebyl závazný pro soudy. Za úspěch zákona bylo možno považovat především uvalení promlčecí doby na trestné činy za období od 25. února 1948 do 29. prosince 1989.
KPV se zaměřovala především na důstojné uctívání památky obětí komunismu a na seznamování mladé generace se svými dějinami, jako bylo např. Muzeum třetího odboje v Příbrami, skanzen tábora Vojna v obci Lešetice u Příbrami nebo Památník obětem zla v Plzni-Doudlevcích. Faktické uznání existence 3. odboje, podobné zákonu č. 255/1946 Sb., který uznal protinacistický odboj za druhé světové války, se tehdy jevilo jako nedosažitelné. Podobně se po vzoru zákona o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům 2. odboje (č. 39/2000 Sb.) nedařilo dosáhnout obdobného zákona o plošném finančním odškodnění 3. odboje. Jeho účastníci také dlouho marně čekali na morální satisfakci ve formě potrestání konkrétních žijících osob, které se v 50. letech podílely na sadistických výsleších a mučení politických vězňů.
Konfederace politických vězňů vydávala každé dva měsíce svůj Zpravodaj a měla vlastní internetovou stránku – texty této stránky z důvodů autenticity jsou zachovány v tomto webu. Byla to součást dějin, která zůstávala pro tehdejší generaci stále otevřená.