Adresa: Pražská ulice, České Budějovice; trolejbus č. 2. Ústředí zajišťuje autobus od hotelu Legie
(I.P. Pavlova), Praha 2., sraz účastníků v 9.30 hod., odjezd v 10.00 hod. Případné
zájemce prosíme hlásit na sekretariát KPV ČR — tel.: 224 230 608, mob.:
724 117 881.

POZOR ZMĚNA  místa odjezdu autobusu  v pondělí 28. července na rozloučení
do Českých Budějovic.

Autobus bude přistaven před HLAVNÍM NÁDRAŽÍM  - Fantova kavárna. Je to vstup a výstup do nádraží od silnice, kde jezdí auta a autobusy.

Na nádraží v hale, kde jsou příjezdy a odjezdy vlaků, vlevo po schodech nahoru — ukazatel
—Fantova kavárna a tam je z ní výstup ven před nádraží, kde bude autobus SIS TOUR.

Výstavu fotografií 36 osobností protikomunistického režimu s prezentací jejich
krátkého životopisu zahájil předseda vlády pan Mirek Topolánek, když připomněl, proč tato
výstava je prezentována a jaký má význam v současnosti. Následoval projev generála
v.v. Tomáše Sedláčka, který jako účastník odboje proti komunismu vyzdvihl význam
této výstavy a smysl pro poznání minulosti.

Zahájení bylo přítomno více než 80 bývalých politických vězňů komunismu,
kterým takto bylo opět připomenuto, že na minulost se nemá a nesmí zapomenout.

(texty jsou prezentovány česko/anglicky)

Zd. Kovařík — únor 2008

Zajímavé odkazy z výstavy:

• Fotogalerie ze zahájení
• Článek ze zahájení
• Fotogalerie portrétovaných a jejich příběhy
• Video ze zahájení

Hradec Králové — Den před popravou Milady Horákové, 26. června 1950, rozpoutala komunistická
justice u Státního soudu v Hradci Králové další vykonstrovaný monstrproces,
největší v kraji, s jedenasedmdesáti obžalovanými. Padlo pět doživotí, úhrn všech
trestů činil 1350 roků.

„Mimo to byli všichni odsouzeni ke ztrátě veškerého majetku, ztrátě občanských práv,
pokutě v minimální výši od 10 do 20 tisíc korun a nakonec i k trestu zostřeného
žaláře tvrdým ložem, povětšinou čtvrtletně,“ říká Veronika Kuříková, autorka
nové publikace III. odboj na Novopacku s podtitulem Rozsudek Or T 1512/49.

Absolventka humanitního studia na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, pedagožka a odborná asistentka
na katedře náboženské výchovy a charitativní práce hradecké univerzity ve své studii
popsala — ve všech historických souvislostech -osudy jedenadvaceti odsouzených rodáků z Novopacka,
dvaceti mužů a jedné ženy.

„Před několika lety mě oslovila Blanka Čílová, předsedkyně pobočky Konfederace politických vězňů
v Nové Pace, zdali bych se nechtěla ujmout tématu III. odboje. Protože mnohé z bývalých
politických vězňů jsem od malička potkávala, nepřišlo mi nijak nepřirozené začít jejich životní
příběhy zpracovávat. Zároveň jsem se rozhodla podrobněji pátrat v historii vlastní rodiny,
protože jedním z odsouzených byl bratr mé babičky,“ říká Veronika
Kuříková.

Podle ní má celá kauza kořeny už ve II. světové válce, neboť někteří
z odsouzených působili v odboji. „Odpor vůči komunismu se odvíjel v podobném duchu. Tito tehdy
vesměs mladíci měli zbraně a snažili se rozšiřovat „protistátní letáky“, ale hlavně
ukrývali Stanislava Maděru, který na počátku roku 1949 utekl spolu s dalšími třemi
známými přes Kvildu do Německa a odtud do Francie. Nechal se však strhnout myšlenkou, že je potřebné
v tehdejším Československu proti novému režimu „něco“ podniknout. Vrátil se tedy zpátky.
Ukrýval se na Novopacku a postupně na sebe nabaloval ostatní. Nikdo tehdy ale netušil, že veškeré akce, později
uváděné v obžalovacím spisu, například krádež prasete nebo útok na předsedu
vlády při návštěvě regionu, byly vymyšlené a vykonstruované jedním z nasazených agentů
StB. Důležitým faktem bylo také to, že — alespoň podle nepřímých narážek pamětníků
— tito chlapci disponovali poměrně značnými finančními sumami, které můj prastrýc rozvážel
na své motorce po širokém okolí. Nikdo však o tom nechce hovořit nebo ani neví, za jakým se to
dělo účelem. Další důvod k perzekuci byla snaha dostat se na Západ,“ vypráví autorka.
Jedním ze stěžejních bodů obžalovacího spisu dvou „záškodnických skupin“ —
Bártovy z Pardubicka a Maděrovy z Hradecka — byla vazba na Miladu Horákovou. „Tento bod obžaloby,
ostatně jako mnohé další, zůstal spíše ve fázi hypotézy,“ podotýká
Kuříková, „ale výše zmíněné skutečnosti velice dobře posloužily Státní
bezpečnosti, aby veřejně poukázala na zákeřnost záškodnického spiknutí.“

Pomáhali pamětníci Autorka vyhledala řadu pamětníků, všichni jí ochotně pomohli. „Jsem si však
vědoma toho, že se nedostalo na všechny informace. Neustále mám totiž dojem, že mezi námi panuje potřeba cosi
tajit. O to víc si vážím, bohužel jen velmi nakrátko navázaného, přátelství
s Ladislavem Leitremanem, který na rozdíl od Stanislava Maděry v zahraničí zůstal. Měl velice
pragmatický náhled na III. odboj v Československu. Vždy, v každém našem rozhovoru připomínal
své „provinění“, jehož se dopustil na Stanislavu Maděrovi, protože jej nedokázal ve Francii
zadržet,“ říká Veronika Kuříková, která měla při psaní na paměti čtenáře,
pro něž jsou 50. léta málo známá. Proto připomněla Marxe, Hegela, historické souvislosti
ústící k nástupu komunismu v Československu i vyšetřovací metody StB: „Jedna
z kapitol je věnována komunistickému vězeňskému systému. Práci jsem doplnila
o textové přílohy skládající se ze znění nejdůležitějších zákonů, na jejichž základě byli mnozí z obžalovaných odsouzeni. Nechybí ani fotografie a obrazové
přílohy.“

Místní III. odboj není jen případ vedený pod rozsudkem Or T 1512/49. „Na Novopacku bylo
perzekuováno mnohem více lidí, například letec RAF Otakar Hrubý, teolog František Ryba nebo rodina
pana Cermana, popraveného počátkem 50. let. Každému z nich bych chtěla v budoucnu věnovat studii. Tak by
byl zmapován III. odboj na Novopacku v celé šíři. Protože je stále mnoho materiálu, který
čeká na prostudování a zatím se nikam nevešel, plánuji sebrat dosud nezveřejněné dokumenty a jakousi encyklopedií završit celou řadu věnující se tomuto tématu,“ dodává autorka.

Zdroj: Mf Dnes, 29.01.2008 — PETR MAREČEK — Kultura — kraj Hradecký — str. 05

Členská výroční schůze pobočky Nová Paka

Konala se v sobotu 26. ledna 2008 ve stejných místech jako schůze v předcházejících
letech, ale co bylo podstatné, ve stejném upřímném a přátelském duchu jako všechny
předchozí schůze pobočky v Nové Pace. FOTO

Chyběli jen ti, kteří už od nás odešli na věčné časy, a tak zbyly na ně jen milé
vzpomínky. Schůzi řídila předsedkyně pobočky Blanka Čílová.

foto viz Fotogalerie z výročky KPV Nová Paka 2008

To, že toto setkání je výjimečné dosvědčuje i účast více než 100 účastníků. (Která pobočka se tímto počtem dokáže pochlubit!) Jako vždy nechyběli zástupci
Senátu, Parlamentu, krajského i místního zastupitelstva a pochopitelně i zástupců
z dalších měst a obcí, ve kterých členové pobočky žijí. To, že se zúčastnili a zástupci šesti okolních poboček KPV a více než polovina členů předsednictva KPV, o něčem
hovoří.

V programu byly proneseny nejen zdravice hostů, zástupců jednotlivých poboček, nebo členů předsednictva, ale
bylo i seznámení s činností KPV a hlavně s připravovanými celostátními akcemi
pro všechny členy KPV. Rok 2008 je významným rokem i pro KPV, respektive pro klub K 231, předchůdce
dnešní konfederace. Ohlášené akce jsou a budou pro
širokou základnu členů KPV a jsou připraveny tak, aby byly přístupné pro maximální účast
členů KPV. Proto tak vyznělo i pozvání.

Celý průběh setkání monitorovali zástupci tisku i hradeckého rozhlasu.

Novopacké pobočce děkujeme a už teď se, Blanko, těšíme na další a další setkání
s vámi.

Zd. Kovařík — leden

„Smrt doktorky Milady Horákové se bolestně dotkla lidí na celém světě. Tím spíše se musela dotknout vás, paní Jano, když jste přišla o svoji maminku. Vaši bolestnou minulost nelze nijak
zmírnit, ale ze srdce bych vám chtěla poděkovat za to, jaká vaše maminka byla,“ pronesla Vlasta
Parkanová.

Milada Horáková, jedna z nezapomenutelných osobností a obětí komunistického režimu,
přišla na svět 25. prosince 1902 v rodině českého vlastence Čeňka Krále v Praze na Královských Vinohradech. Už jako gymnazistka za první světové války žije ideou svobodného
českého státu. Studentům bylo ale v té době zakázáno účastnit se politického
života a její účast na protirakouské demonstraci měla za následek vyloučení
z gymnázia. Odmaturovat se jí podaří na jiné škole, a to již v době
samostatného Československa.

Po promoci na právnické fakultě University Karlovy se chce věnovat sociální péči a vstupuje do Československého červeného kříže a začíná pracovat v Ústředním
sociálním úřadu na pražském magistrátě. Zabývá se sociálním
postavením žen, usiluje o jejich faktické zrovnoprávnění a vystupuje ve veřejném životě.

Po uzavření Mnichovské dohody a následné okupaci vstupuje Milada Horáková i její
manžel ing. Bohuslav Horák, za kterého se provdala v roce 1927, do domácího odboje. Podílí
se na vypracování sociálně právních partií budoucí československé ústavy,
pomáhá rodinám uvězněných a udržuje kontakty s jednotlivými články odboje. V roce
1940 je i se svým mužem zatčena a zažije tvrdé výslechy a mučení v Petschkově
paláci, v Terezíně a v dalších německých věznicích. Všem krutým praktikám
nacistů však odolává.

Po osvobození se znovu dává do práce. Pracuje ve vedení národně socialistické strany,
je poslankyní za České Budějovice a je zvolena předsedkyní Československé rady žen. Stále se snaží prosadit svoji ideu v oblasti sociální a ženské. Její pojetí se ovšem
rozchází s komunistickými názory a stále častěji se s režimem dostává do konfliktu. Po roce 1948 mnoho jejích kolegů emigruje do zahraničí. Milada Horáková se však rozhodne
bojovat s komunisty doma. Režim jí ale nezůstává nic dlužen. Je zbavena všech funkcí, je jí
zabavována korespondence a bývá sledována. Dne 27. září 1949 je i se svým
manželem zatčena a znovu podrobována tvrdým výslechům a mučení v ruzyňské věznici.

Politická situace se v té době přiostřuje, je popraven generál Píka, jsou zatčeny stovky
lidí. Politické procesy probíhají pod drobnohledem Sovětského svazu. Než 31. května 1950 začne
soudní přelíčení s Miladou Horákovou, je zinscenovaný scénář procesu
několikrát měněn. Prokurátoři se předhánějí v nenávistných útocích,
avšak proces vybočí z připravených kolejí, když se Miladě Horákové mimo jiné
podaří říci: „… trvám na svém přesvědčení, a to proto, že jsem se opírala
o stanovisko a informace osob, které mi byly autoritou, a to v prvé řadě o oba presidenty ČSR, T. G.
Masaryka a doktora Edvarda Beneše, kteří na mě působili během celého mého života…“

Klement Gottwald se bez ohledu na protesty světových osobností dne 24. června 1950 podepisuje pod rozsudek trestu
smrti — výsledek vykonstruovaného soudního procesu. Tři dny na to, 27. června ráno v pět hodin a třicet minut, je Milada Horáková v popravčí cele pankrácké věznice popravena.

Dvacátý sedmý červen se v českém kalendáři stal významným dnem — Dnem
památky obětí komunistického režimu — dnem, kdy dotlouklo srdce Milady Horákové,
jedné z mnoha nevinných obětí komunistické totality.

V roce 1991 udělil prezident republiky Václav Havel JUDr. Miladě Horákové řád T. G. Masaryka I.
třídy in memoriam.

V roce 2006 byla Miladě Horákové udělena americkou Nadací pro vybudování
washingtonského památníku obětem komunismu Medaile svobody.

Zdroj: Věra Černá, Ministerstvo obrany ČR

Dokumenty o sochaři (kniha i film) v květnu 2007 získaly 2. místo v anketě Zlatá jeřabina 2006 v kategorii Kulturní aktivita. Zlatá jeřabina je Cenou kraje Vysočina za kulturní počin roku. O tom, který kulturní projekt cenu získá, rozhodují občané svými hlasy v anketě.

Jaroslav Šlezinger jako mukl musel pracovat ve Věži smrti v likvidačním táboře „L“ Vykmanov. V dobách věznění vytvořil cyklus „Křížová cesta“, sádrové reliéfy, které doprovodil básněmi v próze. Vše se jeho spoluvězňům podařilo propašovat z lágru a uchovat tak do dnešních dnů. Jaroslav Šlezinger zemřel v roce 1955 na následky radioaktivního záření.

Související odkazy:

• nové webové stránky knihy Marie Bohuňovské Zaváté šlépěje
• článek Zaváté šlépěje Osud sochaře Šlezingera, 5. prosince 2006
• výsledky ankety Zlatá jeřabina 2006

Veronika Benešová

Smutek a lítost nad odchodem blízkého člověka, který pro nás tolik vykonal a tak mnoho pro širokou veřejnost a nastupující generaci znamenal, jsou zcela přirozenými lidskými projevy, které jsme při tomto obřadu prožívali. Avšak ten pokoj a mír mu po celoživotních útrapách i radostech s úlevou přejme a své slzy proměňme v proud skutků a v následování jeho činů a dobrého příkladu ve službě druhým.

O jedné význačné vlastnosti bratra Luboše se však řečníci příliš nezmiňovali. Kdo usiluje o dokonalost, umí také odpouštět, a bratr Luboš, přestože byl komunistickým režimem tvrdě postihován, to dokázal. Mnohokrát se vyslovil i před mnoha návštěvníky velkolepé meditační zahrady, kterou sám vytvořil, že by odpustil každému, kdo by projevil lítost a požádal ho o odpuštění.

Tato skutečnost plně dokresluje jeho osobnost a vede nás k pokornému zamyšlení, kudy vede cesta, kterou nám bratr plukovník Luboš Hruška stále ukazuje. Na počátku svého dospívání se postavil rázně proti zlu jako voják. Na sklonku pozemského života ho vidíme jako milujícího otce, bratra a přítele…

Je to i naše cesta?

Leo Žídek

Související články:

článek Opustil nás dobrý člověk Luboš Hruška, 1. 7. 2007 
fotoreportáž Meditační zahrada pana Luboše Hrušky  

Když se to náhodou před léty dozvěděl z MF DNES, zaujal ho tragický příběh letce britského Královského vojenského letectva natolik, že od té doby bojuje za Bryksovu rehabilitaci.

Se střídavými úspěchy: před několika dny tak na státu „vyhádal“ půdu, kterou totalitní režim stíhači jako „zrádci“ v roce 1950 zkonfiskoval. Na sklonku loňského roku se mu povedl jiný husarský kousek: dosáhl toho, že nositel Řádu britského impéria není už sedmnáct let po pádu totality dezertérem.

Na ostatních frontách však Müller zatím neúspěšně se státem bojuje: Bryksova manželka Trudie stále nedostává vdovský důchod a odškodněna nebyla ani za to, že její manžel zemřel (spíše zahynul) v pracovním lágru. Rovněž jeho úspory si stát ponechává. I s úroky přitom může jít o nezanedbatelnou částku.

Bryksův synovec Karel se proto stále častěji ptá sám sebe: „V jaké zemi to vlastně žiji?“

A s každou další otázkou propadá větší a větší skepsi. „Německo tetu Trudie za čtyři roky válečného věznění samo odškodnilo a nemuseli jsme se nikoho ani doprošovat. Takhle naše rodina chápe omluvu. Zato český stát nám nikdy nedal nic zadarmo. Všechno jsme si museli vysoudit, spíše ale vyhádat,“ vysvětluje Karel Bryks. „A byla pěkná štrapáce dokázat, že paní Trudie má na tu půdu nárok a že nikdy neztratila české státní občanství,“ říká advokát Müller.

Veteráni i dnes „bojují“. Protivníkem je stát

Historik Jiří Rajlich říká, že zná desítky dalších válečných hrdinů, kteří tento boj s byrokraty raději vzdali, než aby se léta poníženě dohadovali se státem, na co vše mají při odškodnění nárok.

Slušné země podle historika Jiřího Rajlicha samy odškodňují hrdiny, jimž v minulosti ublížily. To je i případ Německa, které v éře nacismu věznilo stíhače britského Královského vojenského letectva (RAF) Josefa Brykse. Česko má s nápravou křivd, jichž se na letci dopustilo, problém dodnes.

A nejenom s Bryksem. Oficiálně se sice spory nevedou. Rozdávají se medaile, povyšuje se — Brykse dokonce v době, kdy byl právně stále zběhem. Ale jinak stát pasivně vyčkává, zda někdo z veteránů se o svá další práva přihlásí, či ne.

„Je to pro úředníky pohodlnější a pro jejich úřady zřejmě i lacinější,“ říká předseda Historické letky československé Milan Mikulecký.

Už nás to doprošování unavuje

Mnohé veterány podle něj navíc uráží trapně se dožadovat svých práv. „Nasazovali v boji za naši svobodu životy a teď se mají doprošovat odškodnění za všechny křivdy? Prostě si nechtějí soudními spory otravovat zbytek života,“ říká Mikulecký.

Ten sice obdivuje advokáta Lubomíra Müllera za to, že boj s byrokraty už dávno nevzdal, ale upozorňuje i na rodiny ostatních válečných hrdinů. „Nikdo mi nevymluví, že se jen čeká, až i zbývající veteráni zemřou a jejich rodiny na jakékoliv tahanice se státem o majetek či plnou rehabilitaci rezignují.“

Bryksova rodina je advokátu Müllerovi velmi vděčna za to, jak už léta české úřady „otravuje“. „Nebýt jeho, tak jsme strýcovu půdu od státu nikdy nevymohli, ale už nás to věčné doprošování našich práv unavuje,“ stěžuje si Karel Bryks — synovec letce Josefa Brykse.

Ani Bryksově rodině tedy už nikdo nevysvětlí, proč Němci Trudie Bryksovou bez průtahů a v plné míře odškodnili, zatímco český stát si hraje — a nejenom v tomto případě — na mrtvého brouka.

Stále častěji se proto Bryksovým vnucuje myšlenka, že hrdinové jsou v Česku dobří akorát k tomu, aby například při výročí vítězství nad nacismem tvořili většině politiků vhodnou kulisu. „Čest výjimkám, jako je třeba prezident Klaus,“ míní Mikulecký.

Vdova po jiném válečném hrdinovi RAF, Aloisi Šiškovi, smířeně říká: „Poté, co jsme si s manželem užili, si myslím, že každý, kdo svůj život žil čestně, se nakonec spravedlnosti dočká. A věřím, že i utrápený Josef Bryks.“

I Anna Šišková se totiž při hájení práv veteránů, tak jako Müller, stávala v jejich sporech se státem nechtěným advokátem.

Zdroj: Jan Gazdík, www.idnes.cz

související články:

• Příběh letce, který přecenil českou duši, 19. 5. 2007
• Josef Bryks — Letec — Dělily je mříže i železná opona, 29. 4. 2007
• Josef Bryks — Zapomenutý hrdina, 6. 3. 2006   

Ocenění Osobnost rodného kraje Františka Kupky bylo uděleno rodákovi z nedalekého Českého Meziříčí arcibiskupovi Karlu Otčenáškovi z rukou starosty Českého Meziříčí Josefa Panenky, předsedkyni KPV ČR MUDr. Naděždě Kavalírové, rodačce Opočna, ocenění předal předseda občanského sdružení Abakus Jiří Králíček, a in memoriam starostovi Dobrušky a prvnímu mecenáši Františka Kupky Josefu Archlebovi (1843—1913), za něhož ocenění převzala z rukou starosty Opočna místostarostka Dobrušky Blanka Čiháčková.

Naděždě Kavalírové bylo uděleno Čestné občanství Města Opočno, které převzala z rukou starosty města Štěpána Jelínka.

Průběh slavnostního odpoledne si můžete prohlédnout ve fotogalerii Čestné občanství Města Opočno pro MUDr. Naděždu Kavalírovou.

Veronika Benešová

Luboš Hruška se narodil v roce 1927 v Plzni. Jeho středoškolská studia přerušila II. světová válka, během které byl jako šestnáctiletý nasazen k Luftschutzpolizei, což byla ponáletová služba k vyprošťování raněných a mrtvých obyvatel po leteckém bombardování. V roce 1946 dokončil středoškolská studia a nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích. Jako mladý důstojník byl zařazen k vojenskému útvaru v blízkosti státních hranic a při pokusu o jejich překročení byl v roce 1949 zatčen. Byl odsouzen k 18 letům těžkého žaláře, propadnutí veškerého majetku a zbavení čestných práv občanských.

Za neustálého nelidského týrání poznal věznice Špilberk, Pankrác, Bory, Opavu, Leopoldov, Ruzyni a jáchymovský pracovní tábor Bytíz u Příbrami. Během více než desetiletého věznění složil Luboš Hruška slib, že pokud přežije, vybuduje na ovocné zahradě, kterou zdědil po rodičích, památník obětem komunismu v podobě křížové cesty.

Po návratu z vězení začal na ovocné zahradě v Plzni-Doudlevcích pracovat a postupně ji měnil v meditační areál. Pokácel ovocné stromy, upravil terén a při svém dělnickém zaměstnání dojížděl do Průhonic, kde se účastnil přednášek o zahradní architektuře. Na základě získaných znalostí začal realizovat parkovou úpravu zahrady založenou na vhodných barevných uskupeních jehličnanů a vodních a zelených ploch. Luboši Hruškovi šlo ale především o realizaci nosné myšlenky budovaného areálu, která by vyjádřila trvalou připomínku utrpení těch lidí, kteří se postavili totalitním režimům — ať již fašistickému nebo komunistickému. Tou nosnou ideou se stalo utrpení Ježíše Krista, který své utrpení přijal jako zástupnou oběť za lidstvo.

Záměr vybudovat křížovou cestu ale nezůstal utajen, a tak Luboš Hruška své dílo v letech 1987—89 realizoval za stálého dozoru StB. Pro svoji myšlenku získal akademického sochaře Romana Podrázského z Přibyslavi, který byl ochoten zdarma vytvořit 12 unikátních pískovcových plastik pro 14 zastavení křížové cesty. Na realizaci křížové cesty nebylo možné za vlády komunistů získat povolení, a tak riskoval Luboš Hruška odvoz 12 kusů pískovcových kvádrů z Hořic v Podkrkonoší nejprve do dílny R. Podrázského v Přibyslavi a po zpracování další převoz do Plzně. Veškeré náklady hradil ze svého dělnického platu. Sochy byly na zahradě instalovány v letech 1987—1991.

Po listopadu 1989 vznikl, jako dovršení projektu, záměr vybudovat v meditačním areálu kapli, která je dílem architektů J. Soukupa a J. Opla. Pro její realizaci a především pro získání podpory dobrovolných dárců založil Luboš Hruška Nadaci Památníku obětem zla. Při práci ve správní radě nadace jsem měl možnost spolu s dalšími přáteli J. Švecem, J. Cuhrou, P. M. Pometlem, C. Fojtíčkem a J. Soukupem spolupracovat s Lubošem Hruškou a pomáhat mu s dokončením jeho díla. Bez Lubošovy hluboké víry a důvěry v Boží záměr by se jen těžko dokončení areálu dosáhlo. Velkou oporou byla Luboši Hruškovi také jeho rodina, dcera Jana a syn Petr, který se stal knězem. Především mu ale byla oporou jeho žena Lída, která jej doprovázela po celý společný život v dobrém i ve zlém.

Vybudovaná kaple byla zasvěcena svatému Maxmiliánu Kolbe. Tento kněz, později svatořečený, se obětoval za již určeného vězně, otce 3 dětí, a podstoupil dobrovolně smrt popravou v nacistickém koncentračním táboře.

Dnes slouží kaple i celý areál Památníku obětem zla všem občanům k církevním a kulturním účelům.

Město Plzeň patřilo k velkým dárcům, kteří přispěli na dokončení areálu, a proto také Rada města Plzně souhlasila s tím, když v roce 1995 Luboš Hruška předal dokončený areál „Meditační zahradu — Památník obětem zla“ do vlastnictví Biskupství plzeňského. Provoz a údržbu areálu nyní zajišťuje Jiří Kutek, kterého Luboš Hruška do péče o zahradu řadu let zaučoval.

Luboš Hruška se svou neúnavnou prací zasloužil o vybudování neobyčejného díla, které má nejen vysoké estetické hodnoty, ale především duchovní rozměr. Za své celoživotní dílo byl vyznamenán řadou cen. Je nositelem Historické pečetě města Plzně (1992), Ceny města Plzně (1994), Řádu T. G. Masaryka uděleného prezidentem ČR v r. 1997, Velkokříže rytířského Řádu svatého papeže Silvestra (2002), Medaile Vojenského sdružení rehabilitovaných (2003), Ceny hejtmana Plzeňského kraje za občanskou statečnost (2003) a Čestného občanství města Plzně (2006).

Petr Náhlík, náměstek primátora města Plzně

S Lubošem Hruškou jsme se rozloučili v plzeňské katedrále sv. Bartoloměje v pondělí 9. července.

(Zd. K. zveřejněno se svolením autora)

Foto: Josef Švec