Redakce Zpravodaje se připojuje k vyjádření zármutku pana prezidenta. Bylo pro ni velkou ctí zveřejňovat články Jana Beneše. Při zprávě o jeho tragické smrti nám vytanula na mysli odpověď Jana Wericha (parafrázujeme) na otázku, kdo byl Shakespeare: „Shakespeare, no, to byl veliký spisovatel, co spisovatel, to byl hrad plný spisovatelů a zemřel, zatímco je tu mnoho jiných, co tu již dávno nemuseli být.“ Jen bychom zaměnili pro tentokrát jméno Shakespeare za Beneš. Věříme, že odkaz pana Beneše neupadne v zapomenutí. Lidé jako Jan Beneš by neměli umírat — a když už musí, tak hodně, hodně staří, protože kultivují naši společnost.

Poslední rozloučení s Janem Benešem, členem předsednictva KPV ČR, bylo v úterý 12. června 2007 v Břevnovském klášteře.

Zdroj: Petr Hájek, ředitel Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky, www.hrad.cz

Připravil Zd. Kovařík

Foto: Michal Kuchta

Již tehdy se po vzoru otce orientoval na politiku a veřejný život. Psal do Časopisu pokrokového studentstva a Samostatnosti. Pobýval na zkušené ve Švýcarsku, Německu a Itálii. V Mnichově se seznámil s akademickou malířkou Annou Cerhovou, dcerou ředitele Vzájemné rolnické pojišťovny v Praze a v prosinci 1912 uzavřeli sňatek. Již před 1. světovou válkou Miroslav pravidelně navštěvoval Pařížskou kavárnu v Žitné ulici v Praze, kde se scházeli mladí státoprávní pokrokáři, kteří později působili v zahraničním odboji a po válce v diplomacii. S pomocí svého otce Josefa Plesingera se Miroslav zapojil do činnosti české odbojové organizace s označením Mafie pod vedením o rok mladšího Dr. Edvarda Beneše.

V červnu 1915 byl Miroslav Plesinger vyslán s důležitým ústním poselstvím Mafie k T. G. Masarykovi do Ženevy. Vycestoval na falešný cestovní pas znějící na jméno Božinov. Pod tímto jménem působil v zahraničí v rámci České národní rady vedenou Masarykem. Jméno Božinov si Miroslav připojil ke svému rodnému příjmení natrvalo.

Jeho práce v čs. zahraničním odboji v Ženevě spočívala v udržování a zabezpečování informací, pečoval o získání literatury a tisku z nepřátelských zemí pro potřeby zahraniční akce. Přispíval do řady časopisů. Stál u zrodu vydávání listu Československá samostatnost. Zároveň v Ženevě pracoval jako osobní sekretář T. G. Masaryka. Po odchodu T. G. Masaryka do Londýna zůstal Plesinger se Lvem Sychravou ve Švýcarsku a po odchodu Sychravy do Francie byl v roce 1916 jmenován oficiálním zástupcem Československé národní rady ve Švýcarsku. Udržoval spojení s Benešem v Paříži a Masarykem v Londýně, kam pravidelně zajížděl. V dalších obdobích byl zván k důležitým politickým jednáním a byl pověřen významnými úkoly.

Miroslav Plesinger-Božinov stál vedle Dr. Milána Rastislava Štefánika u počátků prvních kontaktů Československé národní rady s Itálií. Významně se podílel na náboru českých zajatců do čs. legií. O jeho významné činnosti svědčí zpráva Wilsonova důvěrníka prog. Georgie Herona v důvěrných statích Státního Departementu USA 25: března 1918, kde je Božinov označen za vynikajícího muže, „jednoho z předních českých vůdců v zahraničí považovaného za příštího ministra…“

Z jara 1918 byl povolán Dr. Benešem do Francie, kde pracoval jako jeho tajemník, od podzimu pak jako samostatný zpracovatel důvěrných zpráv a plnil úkol spojené s činností legií.

Do vlasti se Plesinger-Božinov vrátil v prosinci 1918 společně s prezidentem Masarykem. Po necelém měsíci odjel opět do Paříže jako první sekretář československé delegace pro mírovou konferenci.

Následně plnil diplomatické úkoly Československé vlády. Nejdříve jako delegát čs. vlády v Nizozemí s úkolem navázat řádné diplomatické styky. Svými jazykovými znalostmi (francouzština, němčina, italština, holandština a dánština) a zkušenostmi ze zahraniční akce byl přímo předurčen pro diplomatickou dráhu. Pod jeho vedením bylo zřízeno československé velvyslanectví v Haagu. V březnu 1920 již působil v Kodani v hodnosti mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra do února 1927. Po návratu do Prahy byl zástupcem šéfa politické sekce Ministerstva zahraničních věcí, v roce 1928 byl opět v Haagu jako vyslanec. Stal se čs. zástupcem u Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti v Haagu, kde byl v té době veden spor o něměcko-rakouskou celní unii. Byl rovněž šéfem československé delegace pro kodifikaci mezinárodního práva a československým zástupcem na reparačních konferencích v letech 1929 a 1930.

Vedle politických úkolů se vyslanec Božinov soustředil v Haagu na získání souhlasu nizozemských úředních míst k pátrání po ostatcích Jana Amose Komenského v bývalém valonském kostele v Naardenu a o jejich zabezpečení. Počátkem roku 1929 získal Božinov podporu královnina komisaře pro severní Holandsko, který mu pomohl překonat letité potíže. Již v červenci 1929 mohl zahájit za československou stranu výzkum hrobu J. A. Komenského antropolog prof. Jindřich Matiegka. V březnu 1930 podepsal Božinov s nizozemskou vládou smlouvu o dědičném nájmu zmíněného naardenského kostelíka pro československý stát.

V roce 1935 byl Plesinger-Božinov penzionován. Tak skončil náš významný rodák diplomatickou misi. Po Mnichově pobýval soukromě v Paříži, kde pracoval pro prezidenta Beneše. Během 2. světové války zůstal ve vlasti. Po osvobození Československa v roce 1945 jeho pokus o návrat do diplomatických služeb nebyl úspěšný, protože se do nového Ministerstva zahraničí již nehodil.

Únorový komunistický převrat 1948 pro Plesingera znamenal konec demokratických tradic, kterým zasvětil celý svůj dospělý život.

V padesátých letech v průběhu politických procesů v Československu byl Miroslav zatčen a v roce 1953 za napomáhání k útěku tehdejšímu kolegovi Karlu Erbanovi odsouzen ve svých 70 letech na jeden rok a devět měsíců.

Tak se významný rodák z našeho města, blízký spolupracovník T. G. Masaryka, Dr. Edvarda Beneše a Dr. M. R. Štefánika, významný čs. legionář v prvním zahraničním odboji, který se zasloužil o vytvoření samostatné československé republiky a následně jako diplomat ČSR o budování demokratického státu, stal politickým vězněm komunistického režimu ve vězení na Pankráci a na Ilavě. Vrátil se s podlomeným zdravím a ve skromném ústraní zemřel 17. ledna 1963 v Praze. Byl uložen do hrobu svých rodičů na našem hřbitově a po dobu komunistické vlády byl úmyslně zapomenut.

Po pádu komunismu byl roku 1992 naším státem rehabilitován, o čemž v našem městě nikdo nevěděl. Oficiálně byl jeho význam zveřejněn v Listech radnice města Neratovice zastupitelem a badatelem pro místní historii Dr. Miroslavem Pavlíkem v roce 2001. Dne 27. května 2007 byla nad jeho hrobem slavnostně odhalena pamětní deska.

V padesátých letech vyplňoval vězeň číslo 868 v leopoldovském žaláři obsáhlý dotazník. Do kolonky „Jaké neúspěchy a zklamání jste měl?“ napsal: „Za dobro a obětavost pro člověka jsem nevinně už devět let v žaláři a zklamání jsem se dožil v přílišném přeceňování české duše.“

Ten vězeň byl za hrdinství ve druhé světové válce vyznamenán Řádem britského impéria a Angličané i Američané o něm natočili hrané filmy.
Muž se pod dotazník podepsal jako Josef Bryks. Jeho příběh přináší divákům v Česku až nyní Česká televize. Scenáristou filmu je reportér MF DNES Luděk Navara.

Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu považuje Brykse za symbol utrpení: „Vždyť zemřel v žaláři v pouhých jedenačtyřiceti letech. Přičemž celých třináct let strávil v nacistických a pak i komunistických koncentračních táborech.“

Přitom Brykse až donedávna v Česku nikdo neznal. Než usedl v srpnu 1940 do kabiny letounu s výsostnými znaky britského Královského vojenského letectva (RAF), tak si na území nacisty obsazeného protektorátu užil své.

Poručík od letectva utíkal přes Maďarsko tak nešťastně, že jej v Budapešti zatkli. Byl vrácen na Slovensko, ale uprchl.

Osudným se mu stal 17. červen 1941, kdy příslušníci RAF bombardovali elektrárny ve Francii. Akce skončila krvavou bitvou: mezi 13 sestřelenými byl i Bryks. Jeho letoun už hořel a on přesto útočil na nepřítele. Popálený letec se zachránil padákem. Nacisté ho našli, zbili a poslali do zajateckého tábora. Proslul pěti útěky. Když se pokusil ulétnout stíhačkou, byl odsouzen k smrti provazem. Nakonec přežil.

Nepoddajného muže zlomili až komunisté: 12. srpna 1957 puklo Bryksovi v žaláři srdce.

Film o Bryksovi měl předpremiéru 9. 5. 2007 na britském velvyslanectví a 10. 5. 2007 ho diváci zhlédli v olomouckém kině Metropol. V tomto městě totiž Bryks až do zatčení žil s britskou manželkou Trudie. Dokumentární drama Muž, který přecenil českou duši odvysílala ČT2 17. května 2007. Letec byl plně rehabilitován a vyznamenán prezidentem republiky až loni. Do té doby byl zločincem.

Historik Rajlich je přesvědčen, že nemalý podíl na Bryksově očištění má i práce reportéra MF DNES Ludka Navary.

Zdroj: MFDNES, 10.05.2007 — JAN GAZDÍK — str. 04 

související články:

• Josef Bryks — Letec — Dělily je mříže i železná opona 29. 4. 2007
• Josef Bryks — zapomenutý hrdina 6. 3. 2006

Nepochybně tehdy věřili nebo aspoň doufali, že nacismus bude poražen. A určitě si nepředstavovali, že jen několik let po válce upadne Československo znovu do nesvobody, že se ze západních hrdinů stanou oficiálně vyhlášení „nepřátelé národa“, že budou vyhazováni z armády a zavíráni do kriminálů. Plukovník Imrich Lom měl „ještě štěstí“ — po dobrodružné válečné cestě a mnoha bojích se mu vlast neodvděčila pobytem v pracovním táboře nebo mučením v hradčanském Domečku (proslulé věznici pro vojáky), pouze skončil jako stavební dělník.

Narodil se v roce 1918 v Ostravě a vyučil se ve Vítkovických železárnách zámečníkem. Měl dělat mistrovské zkoušky, ale do toho přišla mobilizace, pak Mnichov a okupace. Imrich Lom sice v osmatřicátém narukoval do armády, ale nechtěl se smířit s československou kapitulací — poradil se tedy s rodiči a rozhodl se, že bude prospěšnější, když se zapojí do odboje.

Podařilo se mu tajně a s pomocí přátel přejít do Polska, kde se právě tvořil tzv. Čs. legion; přijali ho a vyslali spolu s dalšími vojáky na Ukrajinu, kde měli být vyzbrojeni. Později vzpomínal: „Na podzim 1939 přišla neuvěřitelná zpráva o paktu mezi SSSR a hitlerovským Německem. Když Němci přepadli Polsko, museli Poláci čelit útoku na dvou frontách a my na Ukrajině jsme náhle padli do sovětského zajetí.“ Vojáci se v zajateckých táborech názorově rozdělili — stoupencům komunismu se říkalo „hvězdáři“, zbytek byli zápaďáci (řečení „francouzi“), k nimž patřil i Imrich Lom.

Když Adolf Hitler napadl Sovětský svaz, změnil se Stalinův vztah k západním mocnostem a tudíž i politická situace, takže se Lomovi po mnoha měsících v internačních táborech podařilo odejít na Střední východ. V Egyptě absolvovali dobrovolníci výcvik, nalodili je do torpédoborců a odvezli k Tobrúku. Tam proběl Lomův vojenský křest: „První ,co nám nováčků řekli, bylo: dávejte si pod sebe pytel písku, jsou tu všude miny! Jednou jsem musel něco vyřídit, jel jsem autem, jenže jsem zabloudil. Vjel jsem do minového pole, ozval se výbuch a celý zadek auta to utrhlo, zůstala jenom kabina. Tehdy jsem se znovu narodil.“

Brzy se Imrich Lom přihlásil k výcviku do kursu britského letectva. Byl přijat a po více než dvou měsících doplul spolu se stopadesáti druhy do severního Skotska. Dostal modrou uniformu a stal se z něj voják RAF — příslušník 311 perutě. „Nejdřív jsem se musel naučit anglicky. Chtěl jsem být pilot, ale řekli nám: to se povede jen málokomu z vás. A tak mě přidělili k telegrafistům a střelcům. Bylo mi to líto, ale říkal jsem si ´dal ses na vojnu, musíš sloužit´.“

Z Anglie byl Imrich Lom nadšený, zvlášť když jednou v Londýně nastoupil do autobusu a jeden z cestujících ho začal přede všemi vychvalovat jako „jednoho z těch chlapců, kteří nás každou noc chrání“. Lom, který ještě nebojoval, se sice styděl, ale zároveň měl radost a říkal si, že vojenský život může mít i velmi příjemné stránky. Jenže pak skončil výcvik, což znamenalo rychlé vystřízlivění: „Byl to vstup do úplně jiné reality, najednou jsem se ocitl v bojovém nasazení. Létal jsem v posádce čtyřmotorových Liberátorů nad Biskajským zálivem, vyhledávali jsme ponorky a bombardovali je, doprovázeli jsme konvoje, létali jsme až nad Německo.“ Ke konci války se chtěl Imrich Lom vrátit do Československa a přispět k osvobození domova. Jenže nedostal svolení: „Sověti řekli kdepak, Praha je naše. Tak jsem uvízl v Británii a domů jsem mohl až v září 1945.“

Západní piloti byli nejdřív přijati jako hrdinové. Imrich Lom zůstal v armádě a vzpomínal, že do února 1948 zažíval jedno z nejhezčích období dosavadního života. V krátké době se však z hrdinů stali „spojenci západního imperialismu“ a jeden po druhém dostávali z armády vyhazov. Lom se s tím smířil, nic jiného mu ani nezbývalo, a začal si hledat práci. Ani to nešlo jednoduše. K civilnímu letectvu nesměl, navíc nemohl nastoupit do zaměstnání bez souhlasu nadřízeného. „Byl to nějaký generál Malec, tak jsem za ním vyrazil a říkám: ´Pane generále…´ A on zařve: ´Žádnej pane, soudruhu!“ Povídám znova: ´Pane generále, já nemám žádnou kvalifikaci a navíc potřebuju k nástupu do práce vaše svolení.´ Začal zase řvát: ´Tak ty nemáš kvalifikaci?Co vás v tý Anglii tedy naučili? Válet se a kout nějaký rozvratný pikle,co?´ Namítl jsem naivně, že přece u RAF zahynuly desítky lidí za svobodu Československa. A on už jenom zaječel ´Ven!!!´ a zabouchnul za mnou dveře.“

Imrich Lom se pak na doporučení kamaráda dostal jako pomocný dělník na stavbu Slapské přehrady. Až do pádu komunismu byl „občan s cejchem“. Zemřel v prosinci roku 2003 a rok před smrtí odpovídal na otázku, jak se mu žije: „Byli jsme rehabilitováni, povýšeni, dostal jsem hodnost plukovníka a mám nárok na vojenský pohřeb. Tak co? Cítíval jsem velkou hořkost, ale už je to za mnou. Koneckonců, spousta kamarádů dopadla mnohem hůř.“

Vojenští veteráni, ať už ze Západu nebo z Východu odcházejí teď rychle, jeden za druhým. Stíhací pilot, generálporučík František Fajtl zemřel letos v říjnu. Komunistický režim s ním skutečně naložil hůř než s Imrichem Lomem: na jaře 1949 byl vyhozen z armády, o rok později zatčen a na základě komunisty vykonstruovaného obvinění strávil 17 měsíců na nucených pracích v Mírově. Po propuštění se živil jako dělník, skladník a nakonec úředník. Legendární generál František Peřina zemřel v květnu. Když ho komunisté v roce 1949 poslali na nucenou dovolenou a všude kolem něj se zatýkalo, raději nečekal a uletěl ve sportovním letadle do americké zóny okupovaného Německa.

O všech těch lidech se dá plným právem říct, že byli hrdinové. Když si procházíte seznam vojáků RAF, žalářovaných v letech 1948-1989, zjistíte, že jde o desítky jmen. A že hrdinství vůbec neznamená automatické naplnění příslibu: „Vlast vám bude vděčna!“

RAF — vstupenka do kriminálu

Britské královské letectvo sehrálo za Druhé světové války rozhodující úlohu v bitvě o Anglii a při destrukci německého zbrojního průmyslu a zázemí. Na bojích se podle čs.- britské smlouvy z 25. 10. 1940 podílelo asi 2500 československých příslušníků letectva, z nichž 511 zahynulo a 51 bylo zajato. Po únoru 1948 byli příslušníci RAF pronásledováni, vězněni, degradováni a zbaveni vyznamenání, stěhováni z bytů, vyhazováni ze zaměstnání. Někteří, jako například Josef Bryx, Vlastimil Klenovský nebo Vladislav Roubal byli zavražděni, nejčastěji proto, že se pokoušeli o útěk, ať už ze země nebo z vězení. 

Zdroj: 15. 11. 2006 lidovky.cz Adam Drda

Začněme tedy čekáním. Trudie a Josef na sebe čekali třináct let. Vzhledem k tomu, že se celkem znali šestnáct roků, je to pozoruhodná bilance: 3:13. Tři roky spolu, třináct v odloučení.

I jejich láska začala stylově: psal se rok 1941, ve válce umíraly tisíce lidí a Bryks, český letec v Anglii, se s kamarády vypravil do restaurace. Tam ji uviděl. Když jí slíbil, že s ním bude pít jen sherry, nevěřila, ale na schůzku přišla. „Opravdu podle jeho slibu jsem toho večera pila sherry. Když jsem Pepu poslouchala, zjistila jsem, že mě nesmírně přitahuje. Byl krásný, inteligentní a odvážný, což byly vlastnosti, které měřeno dle mého idealistického měřítka mohly způsobit, že se mi zatočila hlava, že mi vzal mé srdce,“ napsala v knize vzpomínek.

Jenže byla válka. Po třech týdnech známosti byl Bryks sestřelen nad Francií a skončil v německém zajetí. Dvaadvacetiletá Trudie pracovala jako příslušnice ženských pomocných armádních sil v oddělení výzvědné služby a věděla, kam létá i že jeho letadlo dostalo zásah.

Prožila období mučivé nejistoty, až dostala dopis přes Červený kříž. Byl podepsán jménem „Rick“, ale podle písma ho poznala. „Ten, který jí vzal její srdce“, tajil identitu, aby se nedostal do protektorátu, kde by mu mohla hrozit smrt. Zatímco si posílali dopisy přes Červený kříž, on podnikal odvážné útěky ze zajateckých táborů, ty, díky nimž později vstoupil do historie.

Byla zoufalá, ale nikdy nelitovala

Když válka skončila, přišla další stylová chvíle: označení „britský pilot“ bylo označením pro hrdinu. „Stál na zastávce, celá ulice věděla, že tam na mě čeká pilot RAF. Neviděli jsme se skoro pět let, ale on mě okamžitě poznal a objal. Byla jsem překvapená. A on se hned zeptal, jestli si ho vezmu,“ vzpomíná.

Ale Trudie váhala. „Ten, který jí vzal srdce“, to však myslel vážně. Telefonoval jí několikrát denně. Až mu došla trpělivost: „Rozletěly se dveře a on říká, že si ho buď vezmu, nebo že okamžitě odjíždí a už se nikdy do Anglie nevrátí.“ A bylo to. Už měl v té chvíli v kapse připravený snubní prstýnek. Svatbu měli na ostrově Man, také stylově.
Bryks dostal vysoké britské vyznamenání, a když Trudie přijela s dalšími manželkami českých vojáků vlakem do Prahy, uviděla velký nápis: Vítáme britské válečné nevěsty.
Jenže poválečné Československo nebylo dobrým místem k životu. Přesto ty tři roky do komunistického převratu byly jejich nejkrásnějším obdobím. A také jediným, které trávili společně. Žili v Olomouci, narodila se jim dcera Sonia a vše vypadalo nadějně. Jenže komunistický převrat obrátil jejich život vzhůru nohama, po neúspěšném útěku skončil Bryks ve vězení a Trudie se po složitém vyjednávání dostala do Anglie. Zase byly mezi nimi tisíce kilometrů a vězeňské mříže. A ještě železná opona, která mezitím vyrostla na západní hranici Československa. Trudie, která byla s dítětem bez prostředků, psala zoufalé dopisy generálnímu tajemníkovi Slánskému a dalším, o nichž si myslela, že se jejich srdce dokážou obměkčit. Zbytečně.

Komunistický režim nechtěl zničit jen odvážného pilota, který se nepodvolil novým vládcům, ale i jejich vztah, lásku, která přežila nacistické věznění. Bryks manželce nesměl posílat ani to málo peněz, co jako vězeň vydělal v uranových dolech na Jáchymovsku. Když viděl bezvýchodnost situace, nabídl jí v jednom z dopisů rozvod. Odmítla.

Devět let na něj čekala na druhé straně železné opony, než se v roce 1957 jen náhodou dozvěděla, že v pouhých jedenačtyřiceti letech zemřel. Pak se pečlivě starala o jejich dceru Soniu, která onemocněla roztroušenou sklerózou a nemoci podlehla před sedmi lety.

Po pádu železné opony se Trudie mnohokrát vrátila do Československa, naposledy vloni, aby převzala z rukou prezidenta vyznamenání pro svého muže. I to bylo stylové. Láska Trudie Bryksové, jež se už znovu nevdala, zvítězila nad studenou válkou, nad zapomněním, nad smrtí milované dcery, nad vším. Když se jí zeptáte, zda někdy zalitovala manželství s Josefem Bryksem, odpoví: Nikdy. Není divu, že příběh Josefa Brykse lákal filmové tvůrce. Hned po válce byl o něm natočen v Anglii film Srdce v zajetí, v květnu bude Česká televize vysílat o Bryksovi hodinový dokument Muž, který přecenil českou duši režiséra Jána Nováka.

Když válka skončila, objevil se na zastávce a celá ulice věděla, že na mě čeká pilot RAF

Zdroj: MfDnes — 28.04.2007 — LUDĚK NAVARA — str. 08

související články

• 19. 5. 2007: Příběh letce, který přecenil českou duši
  
• 6. 3. 2006: Josef Bryks — zapomenutý hrdina
  

Kliknutím na fotografii si zobrazíte detail:

Sedící zleva:

• Zdeněk Miler (85 let)

Výtvarník. Letos slavil kulatiny svoje (85) i svého Krtečka (50). V říjnu ho prezident vyznamenal Medailí Za zásluhy.

• Antonín Holý (70 let)

Vědec. Objevitel nejúčinnějších léků proti AIDS a žloutence typu B.

• Vlasta Parkanová (55 let)

Podle průzkumů je nejvýraznější žena KDU-ČSL též nejoblíbenější českou političkou.

• Petr Hájek (66 let)

Významný vědec v matematické logice převzal v říjnu Medaili Za zásluhy.

• Taťána Kuchařová (19 let)

První česká kráska, která vyhrála mezinárodní soutěž Miss World.

• Richard Krajčo (29 let)

Zpěvák a herec. Hrál Richarda III. v Národním divadle, jeho kapela Kryštof vydala nové album.

• Iva Janžurová (65 let)

Herečka. V říjnu získala Medaili Za zásluhy o stát v kultuře a umění.

• Leoš Mareš (30 let)

Nejznámější český moderátor zazářil v třetí sérii soutěže Česko hledá SuperStar.

• Zlata Adamovská (47 let)

Herečka. Slavila velký návrat do televize jako lékařka Páleníková v seriálu Ordinace v růžové zahradě.

• Kardinál Miloslav Vlk (74 let)

Po letech soudních tahanic v červnu slavil triumf. Katedrála sv. Víta na Pražském hradě se vrátila do rukou katolické církve.

• Anna Geislerová (30 let)

Herečka. Získala Českého lva za roli ve filmu Štěstí, zazářila v Krásce v nesnázích.

• Naděžda Kavalírová (83 let)

Předsedkyně Konfederace politických vězňů získala Řád Tomáše G. Masaryka.

• Tatiana Vilhelmová (28 let)

Hraje ve filmech Medvídek a Vratné lahve, Českého lva obdržela za film Štěstí.

• Zdeněk Ceplecha (77 let)

Astronom. Získal cenu Premium Bohemiae, vybudoval síť pro pozorování meteorů.

Stojící zleva:

• Miroslav Ondříček (72 let)

Kameraman. 28. října obdržel Medaili Za zásluhy v oblasti kultury a umění.

• Miroslav Štandera (88 let)

Brigádní generál, za druhé světové války sloužil u RAF. V říjnu převzal Řád Tomáše G. Masaryka.

• Jan Saudek (71 let)

Fotograf. V galerii na Staroměstském náměstí probíhá velká výstava The Best of Jan Saudek.

• Jiří Menzel (68 let)

Režisér. Po dvanácti letech natočil další film — Obsluhoval jsem anglického krále.

• Martin Roman (37 let)

Šéf elektrárenské firmy ČEZ. Jeden z nejvýznamnějších topmanažerů v zemi.

• Martin Bursík (47 let)

Předseda Strany zelených. Dovedl svou stranu k pátému místu ve volbách, zelení se poprvé v historii probojovali do parlamentu.

• Vratislav Kulhánek (63 let)

Šéf hokejového svazu. Reprezentace získala bronz na olympiádě v Turíně a stříbro na mistrovství světa v Rize.

• Egon Kulhánek (41 let)

Ředitel Hudebního divadla v Karlíně. Otevřel letos rekonstruované divadlo, které před čtyřmi roky zničila povodeň.

• Jack Stack (60 let)

Generální ředitel České spořitelny. Rodilý Američan získal ocenění Bankéř roku.

• Pavel Bém (43 let)

Politik (ODS). Obhájil post pražského primátora, dle průzkumů nejoblíbenější muž strany.

• Štefan Margita (50 let)

Operní pěvec. Za roli v Janáčkově Kátě Kabanové sklízel ovace v milánské La Scale a později i v Madridu.

• Mirek Topolánek (50 let)

Premiér, šéf ODS. Jeho strana vyhrála parlamentní, senátní i komunální volby.

• Radim Jančura (34 let)

Majitel Student Agency, již si lidé spojují hlavně se žlutými autobusy. Zúčastnil se soutěže Světový podnikatel roku.

• Jan Hřebejk (39 let)

Režisér. Jeho Kráska v nesnázích uspěla u českých diváků, cenu za nehlepší film si odvezla i z festivalu v americkém Denveru.

• Yvetta Hlaváčová (31 let)

Plavkyně. Průliv La Manche překonala ve světovém ženském rekordu.

• Jiří Čunek (47 let)

Nový předseda KDU-ČSL. Starosta Vsetína uspěl v senátních volbách.

Málokdo dnes zná dílo tohoto kdysi tak uznávaného sochaře Vysočiny, přesvědčeného demokrata a vlastence a člověka s hlubokou vírou v Boha. Stal se obětí jednoho ze stalinistických procesů v padesátých letech. Záměrem jeho katů bylo fyzicky ho zlikvidovat, pošpinit jeho čest a zničit veškerá jeho díla.

Stal se MUKLEM (mužem určeným k likvidaci) a pracoval ve Věži smrti (mlýn na uranovou rudu) v likvidačním táboře „L“ Vykmanov.

Zemřel v r.1955 na důsledky radioaktivního ozáření.

Takže jim to vyšlo. Stopy po životě a díle byly dokonale zahlazeny.

A přece 50 let po umělcově smrti se podařilo zdokumentovat jeho osud i dílo způsobem, nad kterým zůstává rozum stát.

Snad nejpozoruhodnější z četných jeho děl, která se jako zázrakem vynořila z hlubiny zapomnění, je cyklus „Křížová cesta“ — sádrové reliéfy, vytvořené krátce před smrtí. Umělec tento cyklus doprovodil neobyčejně působivými básněmi v próze. Obojí se jeho spoluvězňům podařilo propašovat z lágru a uchovat do dnešních dnů. Toto dílo je naprosto unikátní, není známo, že by v komunistických vězeních vzniklo výtvarné dílo takového rozsahu a hodnoty.

Autorka vytvořila knihu nejen neobyčejně působivou svým tragickým příběhem, ale také neobyčejně sličnou, s nadprůměrnou grafickou úpravou a velkým počtem obrazových reprodukcí a dobových dokumentů. Mnoho výtvarných děl Jaroslava Šlezingera je v této knize publikováno poprvé.

Současně s knihou vznikl dokumentární film, který byl prezentován na Festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě a nyní je přihlášen na festival Jeden svět — Příběhy bezpráví. Film by měl být také zařazen do programu ČT2 (patrně v březnu 2007).

Kniha je k dostání ve vybraných knihkupectvích, také je možné objednat si ji na dobírku přímo u autorky:

Marie Bohuňovská

Mobil: 608 666 416

e-mail: bohunovskam@seznam.cz

webové stránky Zavátých šlépějí: www.oburka.com/slepeje/

Cena k prodeji: 299,- Kč (+ poštovné)

272 stran, bohatě dokumentováno

článek nám zaslala: Irena Hynková

foto: Marie Bohuňovská předala knihu paní Šlezingerové v Uherském Brodě, která byla nesmírně šťastná, že kniha vznikla.

Nejen tento velmi zajímavý příběh si můžete přečíst na stránce http://lidovky.zpravy.cz/ln_bezpravi.asp, kde vycházejí Příběhy bezpráví.

Bylo to poslední veřejné vystoupení generála Rudolfa Pernického.

My, co jsme ho znali osobně, budeme na ?Rudu? vzpomínat s úctou a respektem, který si za svůj příkladný život zasluhuje.

ČEST JEHO PAMÁTCE

Poslední rozloučení s generálem Rudolfem Pernickým bude v pondělí 2. ledna 2006 ve 12,oo hodin v obřadní síni Strašnického krematoria v Praze.

V pondělí 2. ledna jsme se rozloučili navždy s našim bratrem, prvnín předsedou a čestným předsedou Konfederace politických vězňů ČRS a následně ČR. Rozloučení se zúčastnilo asi sto hostů a hlavně bývalých muklů. Mezi hosty byli zástupci obou sněmoven, Ústavního soudu, ministři a další. Rozloučili se smuteční řečníci za Válečné veterány, za KPV — předsedkyně Naděžda Kavalírová, generál Radovan Procházka, generál Sedláček. četnou salvou, večerkou a státní hymnou obřad skončil. Rakev s ostatny generála Rudolfa Prenického byla uložena do hrobu na Olšanech v blízkosti jiných českých velikánů. Rudolfe ! odpočívej v pokoji!

Kdo byl generál mjr. Ing. Rudolf Pernický

Rudolf Pernický se narodil 1. července 1915 v Krhové u Valašského Meziříčí. V roce 1938 ukončil studia na Vojenské akademii v Hranicích, současně jako absolventu VŠV mu byl přiznán titul Ing.

V roce 1939 odešel přes Polsko do Francie a později do československé zahraniční vojenské jednotky. S ní zamířil v červnu 1940 do Velké Británie, kde v letech 1942 až 1944 cvičil československé parašutisty. Koncem války vedl parašutistický výsadek TUNGSTEN, který operoval v Protektorátu Čechy a Morava. 1.listopadu 1948 jsem zatčen a odsouzen Státním soudem v Praze ke 20ti letům žaláře, odnětí hodnosti a titulů, ztrátě vyznamenání a občanských práv na 10 let. Ze sňatku, který uzavřel v září 1947, se 15.5.1949 narodil syn. Z trestu jsem byl propuštěn, jako tisíce jiných, na amnestii 11.5.1960. Během vězení pracoval skoro 8 let jako lamač v uranových dolech na Hor. Slavkově, v Jáchymově a Příbrami.

Po peripetiích s komunistickým režimem byl v roce 1990 povýšen do hodnosti plukovníka a o pouhý rok později se stal generálem ve výslužbě.

Od roku 1990 byl prvním předsedou Konfederace politických vězňů — ČSR a posléze byl jmenován jejím čestným předsedou.

Vyznamenání

• v roce 1945 (po válce) — 2× váleč. kříž 1939—45;
• medaile za chrabrost;
• medaile za zásluhy 1. a 2. tř.;
• pamětní medaile se štítkem F, VB; 8.5. 1991 udělen Řád M. R. Štefánika III. tř.;
• v r. 1999 Záslužný kříž ministra obrany 3. stupně
• a další tři pamětní medaile, v r. 2005 — Řád Bílého lva