„Smrt doktorky Milady Horákové se bolestně dotkla lidí na celém světě. Tím spíše se musela dotknout vás, paní Jano, když jste přišla o svoji maminku. Vaši bolestnou minulost nelze nijak
zmírnit, ale ze srdce bych vám chtěla poděkovat za to, jaká vaše maminka byla,“ pronesla Vlasta
Parkanová.
Milada Horáková, jedna z nezapomenutelných osobností a obětí komunistického režimu,
přišla na svět 25. prosince 1902 v rodině českého vlastence Čeňka Krále v Praze na Královských Vinohradech. Už jako gymnazistka za první světové války žije ideou svobodného
českého státu. Studentům bylo ale v té době zakázáno účastnit se politického
života a její účast na protirakouské demonstraci měla za následek vyloučení
z gymnázia. Odmaturovat se jí podaří na jiné škole, a to již v době
samostatného Československa.
Po promoci na právnické fakultě University Karlovy se chce věnovat sociální péči a vstupuje do Československého červeného kříže a začíná pracovat v Ústředním
sociálním úřadu na pražském magistrátě. Zabývá se sociálním
postavením žen, usiluje o jejich faktické zrovnoprávnění a vystupuje ve veřejném životě.
Po uzavření Mnichovské dohody a následné okupaci vstupuje Milada Horáková i její
manžel ing. Bohuslav Horák, za kterého se provdala v roce 1927, do domácího odboje. Podílí
se na vypracování sociálně právních partií budoucí československé ústavy,
pomáhá rodinám uvězněných a udržuje kontakty s jednotlivými články odboje. V roce
1940 je i se svým mužem zatčena a zažije tvrdé výslechy a mučení v Petschkově
paláci, v Terezíně a v dalších německých věznicích. Všem krutým praktikám
nacistů však odolává.
Po osvobození se znovu dává do práce. Pracuje ve vedení národně socialistické strany,
je poslankyní za České Budějovice a je zvolena předsedkyní Československé rady žen. Stále se snaží prosadit svoji ideu v oblasti sociální a ženské. Její pojetí se ovšem
rozchází s komunistickými názory a stále častěji se s režimem dostává do konfliktu. Po roce 1948 mnoho jejích kolegů emigruje do zahraničí. Milada Horáková se však rozhodne
bojovat s komunisty doma. Režim jí ale nezůstává nic dlužen. Je zbavena všech funkcí, je jí
zabavována korespondence a bývá sledována. Dne 27. září 1949 je i se svým
manželem zatčena a znovu podrobována tvrdým výslechům a mučení v ruzyňské věznici.
Politická situace se v té době přiostřuje, je popraven generál Píka, jsou zatčeny stovky
lidí. Politické procesy probíhají pod drobnohledem Sovětského svazu. Než 31. května 1950 začne
soudní přelíčení s Miladou Horákovou, je zinscenovaný scénář procesu
několikrát měněn. Prokurátoři se předhánějí v nenávistných útocích,
avšak proces vybočí z připravených kolejí, když se Miladě Horákové mimo jiné
podaří říci: „… trvám na svém přesvědčení, a to proto, že jsem se opírala
o stanovisko a informace osob, které mi byly autoritou, a to v prvé řadě o oba presidenty ČSR, T. G.
Masaryka a doktora Edvarda Beneše, kteří na mě působili během celého mého života…“
Klement Gottwald se bez ohledu na protesty světových osobností dne 24. června 1950 podepisuje pod rozsudek trestu
smrti — výsledek vykonstruovaného soudního procesu. Tři dny na to, 27. června ráno v pět hodin a třicet minut, je Milada Horáková v popravčí cele pankrácké věznice popravena.
Dvacátý sedmý červen se v českém kalendáři stal významným dnem —
památky obětí komunistického režimu — dnem, kdy dotlouklo srdce Milady Horákové,
jedné z mnoha nevinných obětí komunistické totality.
V roce 1991 udělil prezident republiky Václav Havel JUDr. Miladě Horákové řád T. G. Masaryka I.
třídy in memoriam.
V roce 2006 byla Miladě Horákové udělena americkou Nadací pro vybudování
washingtonského památníku obětem komunismu Medaile svobody.
Zdroj: Věra Černá, Ministerstvo obrany ČR