Prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy JUDr. Janu Haluzovi
za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.

Dr. Jan Haluza byl vynikajícím sportovcem, československým reprezentantem v atletice
a prvním trenérem Emila Zátopka. Jako významný funkcionář Československé strany
lidové na Zlínsku byl po roce 1948 zatčen, obviněn z podvratné činnosti
a hospodářské špionáže a odsouzen k šesti letům těžkého žaláře. Následně
byl obviněn i ze členství ve skupině Dr. Milady Horákové, při výsleších krutě mučen
a po odsouzení vězněn v Jáchymově. Po obnovení naší demokracie v roce
1989 se zasloužil o obnovení TJ Orel. Přes svůj vysoký věk 96 let je stále aktivním
členem Konfederace politických vězňů.

Prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy Julii Hruškové
za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidská práva.

Paní Julie Hrušková po únoru 1948 odešla ilegálně do Rakouska a odtud
ve spolupráci s americkou zpravodajskou službou převáděla osoby ohrožené komunistickou perzekucí
na Západ. Při jedné akci byla v sovětské zóně zatčena, a vydána
do Československa. Při výsleších byla vystavena krutému mučení. V komunistických
žalářích strávila 11 let. Dnes je stále aktivně činná v Konfederaci politických
vězňů, kde se angažuje především v práci s mládeží.

Prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy Janu Janků za
vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidská práva.

Jan Janků celý život pracoval s mládeží v organizaci Junák. Za okupace
se mu podařil z totálního nasazení v Německu útěk na Západ, kde vstoupil
do řad československé zahraniční armády. Po únoru 1948 byl jako člen skautské
odbojové skupiny „Světlana“ zatčen, krutě vyslýchán  pověstnými vyšetřovateli
v Uherském Hradišti a odsouzen k trestu smrti, který mu byl poté změněn na 20 let
těžkého žaláře. Po roce 1989 se stal aktivním členem Konfederace politických vězňů
a je stále činný v Junáku. 

Prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy Josefu Vlčkovi za
vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.

Josef Vlček za okupace tajně studoval teologii a poté působil jako tajemník Matice
Cyrilometodějské. V době pronásledování církve po nástupu komunismu tajně
vydával církevní literaturu a vytvořil ilegální síť pro její distribuci.
V roce 1950 byl za tuto činnost zatčen a odsouzen na 21 let žaláře, který si
odpykával v uranových dolech. Na amnestii byl propuštěn v roce 1960. V roce 1968 byl
činný v Díle koncilové obnovy. Po roce 1989 se zasloužil o obnovení Matice
Cyrilometodějské, v níž působil jako dlouholetý předseda a šéfredaktor týdeníku
Světlo. Pod jeho vedením byly vydány stovky významných literárních děl. Letos se dožil
devadesáti let.

28. říjen 2010  — Zd. K.

Nezapomeneme na  bratra MUKLA, který prožil svá mladá léta v kruté Leopoldovské
věznici, ale vrátil se nezlomen na duchu a se zdravým optimismem.  Po roce
1989 se opět zapojil do obnoveného skautského hnutí v Nové Pace odkud byl spolu
s dalším bratry skauty vyhnán  do komunistických kriminálů a koncentračních
táborů komunismu a pracovně se zapojil o do činnosti Konfederace politických vězňů — ČR.

Čest Tvoji památce a nezapomenutelné vzpomínání na Tebe, na Tvoji tvořivou obětavost
pro Skauty i Mukly. V duchu budeme stále s tebou. Děkujeme Ti.

Za KPV a skauty Zdeněk Kovařík — Kik.  Srpen —září 2010

Jiří Materna — třetí zleva, kliknutím lze fotografii zvětšit

V říjnu 1949 jej zatkla StB. Byl odsouzen na doživotí, před trestem smrti jej zachránilo to,
že při zatýkání nestřílel a že bojoval v pražském povstání proti
nacistům. Odseděl si patnáct let, z toho deset v Leopoldově.

Propuštěn byl v roce 1964. V době tzv. pražského jara 1968 spoluzakládal sdružení K-231,
které mapovalo zločiny v komunistických žalářích.

Po srpnové okupaci odešel do USA.

 Po návratu v roce 1999 vyšly Rambouskovy memoáry pod názvem Paměti lichoběžníka.

V roce 1999 prezident Václav Havel vyznamenal Otakara Rambouska Medailí Za zásluhy.

 V roce 2008 jej ministryně obrany Vlasta Parkanová ocenila Záslužným křížem ministra
obrany ČR.

Životní osudy Otakara Rambouska se staly součástí projektu Příběhy železné opony

Poslední rozloučení se spisovatelem se koná 11. června od 10 hodin
v pražském strašnickém krematoriu.

Více na internetové otevřené encyklopedii Wikipedie

Od roku 1990 publikoval především politické komentáře, ve kterých vždy hájil svobodu a lidská práva, a nijak neskrýval své ostře protikomunistické smýšlení. Stěžejním
tématem jeho práce byl život příslušníků první antibolševické emigrace z Ruska,
kteří na území naší země nalezli nový domov a po roce 1945 byli odvlečeni do stalinských
táborů, odkud se většina z nich nikdy nevrátila. Občanské a morální rehabilitace se dočkali
díky Výboru „Oni byli první“, který Vladimír Bystrov založil a vedl.

Na toto téma vydal řadu knih, mimo jiné Z Prahy do Gulagu aneb Překáželi, Únosy
československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945 — 1955 či Svobodná nesvoboda. Jeho
stěžejním dílem je Průvodce říší zla (2006), encyklopedie, která prostřednictvím
více než dvou tisíc hesel prezentuje fakta o všech ústředně řízených sovětských
koncentračních táborech. Jedná se o základní historické dílo, jaké
zatím nemá u nás ani v Rusku či jiné zemi obdoby.

V roce 2007 vyznamenal prezident Václav Klaus Vladimíra Bystrova Řádem Tomáše G. Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. Za dlouholetou
dokumentační a publicistickou činnost na poli občanské a morální rehabilitace ruské
meziválečné antibolševické emigrace v Československu se stal v roce 2008 prvním
laureátem Ceny Rudolfa Medka udělované Nadačním fondem angažovaných nestraníků.

Autoři:ČTK-Zd.K.

Karel Otčenášek: víra je jeho nedobytný hrad

„Láska Boží, trpělivost Kristova, čest našeho lidu,“ tak zní biskupské heslo Mons. Karla
Otčenáška, emeritního biskupa královéhradeckého, na jehož počest se v sobotu
v Hradci Králové uskutečnila veřejná oslava. Arcibiskup Karel Otčenášek se 13. dubna dožil
90 let, 17. dubna oslavil 65. výročí kněžského svěcení a v pátek si
připomíná 60. výročí biskupského svěcení. Služebně je tak druhým
nejstarším biskupem na světě.

Sobotní oslavy jeho životních výročí za účasti prezidenta republiky Václava Klause,
církevních a společenských představitelů z domova i zahraničí
a věřících královéhradecké diecéze začala v poledne v katedrále
svatého Ducha děkovná pontifikální mše svatá. Ve 14 hodin se dění přesunulo
na Velké náměstí, kde proběhl kulturní program se zdravicemi, svědectvími,
požehnáním a koncertem, při kterém se skvěle představila zpěvačka Lucie Bílá
a chlapecký sbor Boni Pueri.

Mezi gratulanty nechyběli: prezident Václav Klaus, arcibiskup Mons. Dominik Duka, Lucie Bílá,
představitelé Města Hradce Králové a další významní hosté, senátoři
a členové Parlamentu, biskupové a hosté z přátelených měst a široká
hradecká veřejnost.  

Zdroj: ČTK + Zd.K.

Generál Kácha se do odboje zapojil ihned po únoru 1948, stejně jako během druhé
světové války. „Skupina však byla prozrazena a v květnu roku 1949 byl Miroslav Kácha
zatčen.“ V září 1949 byl Kácha za vyzvědačství a velezradu odsouzen
k trestu smrti, který byl později změněn na doživotí. Po věznění
na Pankráci, Borech, v Opavě a Leopoldově se dočkal amnestie v roce 1960.

Po návratu na svobodu se jej StB pokusila donutit ke spolupráci, ale pomocí fingovaného
těžkého úrazu se dokázal dalšímu pronásledování vyhnout. V roce
1995 prezident Václav Havel povýšil Káchu do hodnosti generálmajora a propůjčil mu
Řád bílého lva. Kácha v rozhovoru před svou smrtí řekl dokumentaristům:
„U nás mluvit o spravedlnosti, tak to je asi jako mluvit s prostitutkou o nevinnosti nebo
s vrahem o čistém svědomí. Česká spravedlnost? Každý si může oprávněně
uplivnout.“

Zdroj: Denisa Čermáková — Mediafax

Redakce KPV: Zd.K.

V lednu 1968 byl přijat do tajného noviciátu řádu dominikánů. 22. června
1970 byl kardinálem Štěpánem Trochtou vysvěcen na kněze. Nejprve působil v pohraničních
farnostech pražské arcidiecéze (Chlum sv. Maří nad Ohří, Jáchymov, Nové Mitrovice. Roku
1975 mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. V této době
se také stal novicmistrem řádu dominikánů a pracoval spolu s Metodějem Habáněm
na možnostech formace členů řádu, později se stal magistrem kleriků a vikářem provinciála. Tato
činnost skončila jeho odsouzením roku 1981 a pobytem ve vězení. V letech 1981—1982 uvězněn
v Plzni-Bory za řádovou činnost, organizování studia dominikánských kleriků, samizdat,
aktivitu a spolupráci se zahraničím. Provinciálem Československé dominikánské
provincie byl od r. 1986 do r. 1998. Až do roku 1989 pracoval v Plzni jako rýsovač. Roku
1986 byl ustanoven provinciálem Českomoravské dominikánské provincie. Po roce
1990 nadále působí jako provinciál dominikánského řádu a vyučuje
na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a vykonával též
úřad předsedy Konference vyšších řeholních představených. a viceprezident Unie evropských
KVŘP (1992—1996), člen Akreditační komise při vládě ČR (1990—1998), odborný asistent biblistiky
na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1990—1999).

Biskup královéhradecký

6. června 1998 byl Svatým otcem Janem Pavlem II. jmenován sídelním biskupem
královéhradeckým a 26.9.1998 přijal biskupské svěcení z rukou arcibiskupa Karla
Otčenáška a spolusvětitelů kardinála Miloslava Vlka a apoštolského nuncia arcibiskupa Giovanniho Coppy
v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové. Je šéfredaktorem teologické revue Salve.
Spolu s Františkem X. Halasem byl hlavním překladatelem Jeruzalémské bible. V letech 2000—2004 byl
místopředsedou České biskupské konference. V rámci ČBK je předsedou Komise pro nauku víry
a předsedou Komise pro katolickou výchovu. 28.10.2001 byl vyznamenán prezidentem republiky Medailí I.
stupně za zásluhy o Českou republiku a 2.6.2003 mu byl udělen ministrem obrany České republiky
Záslužný kříž II. stupně.V současné době je členem Etického fóra ČR, Vědecké
rady KTF UK Praha, Technické univerzity Liberec, Univerzity Hradec Králové, Univerzity Pardubice,
Lékařské fakulty UK HK, je předsedou správní rady Českého katolického biblického
díla, členem Centra biblických studií, Mezinárodní katolické revue Communio a Rodiny sv.
Zdislavy o.s., šéfredaktor Salve — revue pro teologii, kulturu a duchovní život.

 Dovede fundovaně a srozumitelně lidsky odpovídat na otázky, které se týkají
duchovních záležitosti, a také záležitostí světských, týkající
se běžného života občana.

V Konfederaci politických vězňů je uznávanou duchovní i lidskou kapacitou na  kterého
se naši členové a i ostatní občané města Hradec Králové obracejí pro
vysvětlení různých věcí, které se týkají  i běžného života. Je
důstojným a zodpovědným nástupcem arcibiskupa MONs Karla Otčenáška a má
uznávaný respekt jak v místě jeho narození — v Hradce Králové , tak
i v České republiky a i v mezinárodním křesťanském světě a to jako
vrcholný reprezentant církevní a tak i jako prioritní reprezentant člen Konfederace
politických vězňů ČR v Hradci Králové s osobní angažovaností a působností
po celé České republice.

Při činnosti KPV se odpovědně zúčastňuje při společných vzpomínkových akcí
celostátních v Jáchymově — akce Jáchymovské peklo, Křesťanské setkání
na Svatém Hostýně, Politická setkání na Žofíně  a samozřejmě
i významných společensko politických setkání s vrcholnými politickými
představiteli Státu a zvolenými zástupci Senátu, Parlamentu ČR i vlády.

Dominik Jaroslav Duka OP (člen dominikánského řádu) je 24. sídelním
královéhradeckým biskupem. Ve vězení se za totality setkal s představiteli českého
disentu, mj. s Václavem Havlem a pomáhal spolutvořit novou českou polistopadovou kontinuitu. Patří
k nejvzdělanějším představitelům české katolické církve, jeho názory a vize
se opírají o historické zkušenosti a odvážně hledí vpřed. Od počátku
založení pobočky Konfederace politických vězňů — pobočky Hradec Králové  je jejím
aktivním členem.

I proto mu, tak jako žijícímu předchůdci MONs arcibiskupovi Karlu Otčenáškovi náleží cena
— laureát ceny Františka Ulricha plným a neodejmutelným právem.

Papež Benedikt XVI. ho 13.2.2010 jmenoval arcibiskupem pražským a primasem českým. Mons. Dominik Duka
se tohoto úřadu ujme dne 10.4.2010

Slavnostní večer se konal dne 31. března 2010 v ARTKINO CENTRÁL za přítomnosti
předních hradeckých občanů a osobností, zástupců Města, Královéhradeckého kraje,
senátora Senátu ČR, poslance PSP ČR a europoslance.

Zd. K. — 31. březen 2010

Cenu Dr. Františka Ulricha obdrželi:

• Mons Karel Otčenášek — vězeň — člen KPV,
• prof. MUDr. Rudolf Petr, DrSc.,
• Vladimír Pilař,
• MUDr. Jaroslav Procházka, DrSc.,
• Karel Páral — vězeň — člen KPV,
• Dr. Viktor Fischl,
• prof. akad. sochař Vladimír Preclík,
• Soňa Červená — emigrantka,
• prof. MUDr. Zdeněk Nožička, DrSc.,
• Zdeněk Kovařík — vězeň — člen KPV.

Seznam oceněných:

Řád Bílého lva I. třídy vojenské skupiny

Otakar Černý — za zásluhy o obranu a bezpečnost státu
a vynikající bojovou činnost

Řád Bílého lva III. třídy vojenské skupiny 

Imrich Gablech – za zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající
bojovou činnost

Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy 

Anděla Dvořáková — za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie
a lidská práva

Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy

František Šedivý -  za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie
a lidská práva

Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy 

Josefína Napravilová — za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie,
humanity a lidská práva

Josef Veselý – za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidská
práva

Řád Tomáše Garrigua Masaryka IV. třídy 

Pavel Žák — za zásluhy o rozvoj humanity a lidská práva

Medaile Za hrdinství 

Boleslav Staněk — za hrdinství při  záchraně lidských životů
a značných materiálních hodnot

Medaili Za zásluhy I. stupně

Karel Gott -  za zásluhy o stát v oblasti umění

Helga Hošková — Weissová — za zásluhy o stát v oblasti kultury,
umění a výchovy

Eva Pilarová -za zásluhy o stát v oblasti umění

 Medaili Za zásluhy II. stupně

Michael Aschermann — za zásluhy o stát v oblasti vědy

Vladimír Bartoš — za zásluhy o stát v oblasti věd

Zdeněk Ceplecha -  za zásluhy o stát v oblasti vědy

Květuše Hyršlová — za zásluhy o stát v oblasti kultury

Zdeněk Kovařík – za  zásluhy o stát v oblasti výchovy, bezpečnosti
státu a občanů

Jiří Krupička — za zásluhy o stát v oblasti vědy

Petr Mandl – za zásluhy o stát v oblasti vědy

Josef Musil — za zásluhy o stát v oblasti sportu

Miloslav Nerad — za zásluhy o stát

Václav Smetana — za zásluhy o stát v oblasti vědy, výchovy
a školství

Ivan Steiger — za zásluhy o stát v oblasti kultury

Josef Váňa — za zásluhy o stát v oblasti sportu

Prezident může udělit čtyři typy vyznamenání, Řád Bílého lva, Řád Tomáše
Garrigua Masaryka, Medaili Za hrdinství a Medaili Za zásluhy.

Ceremoniálu byli přítomni poslanci, senátoři, a také bývalý prezident Václav
Havel s manželkou.

Prezident se v úvodním projevu zamyslel nad příčinami nespojenosti s polistopadovým vývojem. Podle něj jsou hlavními příčinami nenaplněné osobní ambice a očekávání a také jakási únava

Upozornil na známé pravdy, že demokracie je lidské — tedy nedokonalé dílo —
lepší však zatím vymyšleno nebylo. „Mnozí z nás si navíc myslí,
že lepší systémy nikdy ani vymyšleny nebudou. Já k nim patřím,“ řekl.

Ve zřejmém odkazu EU varoval předtím, aby země přijímala módní a politicky korektní
řešení. „Mnohokrát se již ukázalo, že řešení nárokující si
v určité chvíli, že jsou jediná možná, v čase neobstála. Je vysoká
pravděpodobnost, že neobstojí ani teď, i když jsou nám často vnucována jako jediný
přípustný směr pokroku, jako obraz světlého zítřka,“ poznamenal.

Podle něj se má Česko na integraci podílet, ale vždy s vědomím, jak přispívá
k jeho budoucnosti.

Prezident ocenil osobnosti III. Odboje

Nejvyšší ocenění, Řád Bílého lva I. třídy, získal
plukovník Otakar Černý in memoriam. Černý byl hrdina leteckých bojů
za druhé světové války. Zemřel před dvěma týdny ve věku 89 let.

Řád Bílého lva získal i plukovník Imrich Gablech. Bojoval jako letec
v Polsku a Velké Británii během druhé světové války.

Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy prezident propůjčil Františku
Šedivému, který byl během války v protinacistickém odboji,
po válce organizoval útěky za hranice, za což byl odsouzen na 14 let. 

Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy převzala i Josefína Napravilová. Po válce
se snažila vyhledat české děti, které nacisté zavlekli do zahraničí. Našla 40 dětí,
dlouho žila v Kanadě, vrátila se ale do Česka. Letos jí bylo 95 let.

Stejné ocenění dostal i Josef Veselý. Na minulého režimu byl vězněn
za podvracení republiky, poté působil jako kněz. Veselý se kvůli vážnému
zdravotnímu stavu bohužel nemohl ceremoniálu zúčastnit. Vyznamenání mu bude předáno
později.

Řád Tomáše Garrigua Masaryka IV. třídy byl propůjčen i Pavlu Žákovi, který
jako student po roce 1948 působil v ilegální organizaci, byl na 16 let odsouzen.

Dalším oceněným je Zdeněk Kovařík, který se po druhé světové
válce podílel 3× na obnově skautské organizace. Za ilegální činnost byl zatčen
a odsouzen.

Medaili zazásluhy o stát obdržel Miloslav Nerad. Podílel
se na aktivně na protikomunistickém odboji. Po emigraci do NSR se napojil na zpravodajskou
skupinu generála Moravce a v roce 1951 se vrátil, krátce nato byl zatčen a odsouzen
na 20 let těžkého žaláře. Je zakladatelem a členem KPV.

Zdroj Novinky, — redakčně opraveno, Zd. K.

Po naplněném životě ve službě Bohu i lidem, odešel k nebeskému Otci. Narodil
se 23. července 1922 v Albrechtičkách. Svátost kněžství přijal 5. července
1947 v Olomouci. Svou kněžskou službu začal jako kaplan ve farnosti Vizovice a Pozděchov.
Od 26. září 1948 byl 10 let vězněn ve 13 žalářích.

Po návratu z vězení byl zaměstnán ve Státním rybářství Jistebník.
Po udělení státního souhlasu r. 1967 byl ustanoven jako kaplan ve Fulneku. Od roku
1969 — 1972 působil ve farnostech Velká Bystřice a Hlubočky. R. 1972 byl přeložen
do farnosti Velká Štáhle, Břidličná a Václavov. V r. 1975 byl zbaven
státního souhlasu, pracoval v Dopravních stavbách Olomouc a ve Velkomlýně
Jeseník n/O. Roku 1982 byl ustanoven  administrátorem v Orlové a krátce působil
i ve farnostech Rychvald a Petřvald.

Od roku 1990 působil opět ve farnosti Velká Bystřice a Hlubočky. Současně vyučoval
na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě Olomouc (1990 — 1993). 1. ledna 2005 odešel
do důchodu, který prožíval ve Vražném, nadále však vypomáhal kněžskou službou.

Šestaosmdesátiletý Msgre. ThDr. Antonín Huvar OT a jeho publicistická,
přednášková a literární činnosti

Jiří V. Musil, předseda VSMO — Marcela Musilová, PdF UP Olomouc

         Papežský prelát, farář a familiár řádu P.
Marie Jeruzalémské Mons. ThDr. Antonín Huvar OT, vzdělavatel orelské župy v Olomouci, prezident
Mezinárodního sdružení bývalých politických vězňů se sídlem
ve švýcarském Curychu, emeritní univerzitní pedagog a nositel řádu T. G. Masaryka (udělil
president Havel v r. 2000) a od roku 2006 nositel Pamětní medaile k 60. výročí
obnovení olomoucké univerzity (kterou obdržel z rukou rektora UP) se 23. července 2008 dožil
osmdesáti šesti let. Po stručném zopakování údajů z jeho života se v této
vzpomínce zaměříme na přehled jeho přednáškové, publicistické a literární
činnosti.

         Mons. A. Huvar je zcela mimořádnou osobností se zralým
formátem mravného lidství. S plným nasazením příkladně konal a koná pro
ideály křesťanství a demokracie při výchově dětí, mládeže a studentů, během
výuky katechismu, ve skautu, při duchovní formaci ve farnostech, během pedagogického působení
v tajných kursech a výuky posluchačů teologie na univerzitě. V nejtěžších dobách
naší nedávné historie obětoval vlastní svobodu těmto ideálům.

         Narodil se v katolické rodině jako sedmé dítě.
Nižší gymnázium studoval v Příboře, po vzniku Protektorátu studoval od kvinty
v Ostravě, kde v roce 1942 maturoval s vyznamenáním. Po absolutoriu teologické fakulty
olomoucké univerzity v r. 1947 působil ve Vizovicích, kde s pověřením arcibiskupa Matochy vedl
mj. mládež v exercičních kursech. 26. září 1948 byl zatčen „pro aktivní
činnosti s mládeží“ a 6. listopadu téhož roku byl v Uherském Hradišti odsouzen
a vězněn. V letech 1948 až 1949 tzn. jako šestadvacetiletý prodělal krutosti pracovních
táborů na Mostecku, kde pracoval na šachtách Pluto, Koh-i-nor, Centrum, Nejedlý. Poznal také
kruté poměry borské věznice (1949 — 1952, týrání, samotky, korekce) a dalších
věznic (Mírov, Mladá Boleslav, Kartouzy), čtyři roky pracoval v uranových dolech (Náchodsko,
Tmavý důl, důl hrůzy a smrti — Svatobořice). Když byl propuštěn z vězení, jedenáctý rok
po odsouzení, nedostal státní souhlas k duchovní službě. Na obživu si vydělával jako
dělník v podniku státního rybářství (9 let), v olomouckých Dopravních
stavbách a velkomlýně v Jeseníku nad Odrou (6 let). Státní souhlas k duchovní
činnosti mu byl udělen na osm let v r. 1967, pak odebrán a znovu udělen až v r. 1982.

         Během života takto prožívaného ne z vlastní vůle, života,
který byl „roztříštěn“ z nenávistné zlovůle druhých, byl kněz
a katolický pedagog ThDr. A. Huvar nucen střídat vlastní profesní povolání
výdělečnou činností v neodpovídajícím pracovním začlenění, většinou
v rolích pomocného či zaučeného dělníka. Musel se nějak živit a po tvrdých
zkušenostech z komunistických kriminálů a pracovních táborů, jejichž program již heslem
„práce osvobozuje“ aklamačně připomínal truchlivé dědictví nacistických
koncentráků, se nebál manuální práce. Trpkost a bezvýchodnost tohoto údělu
snášel obdivuhodně, bez stýskání a uhýbání. Žil duchovně a duševně čistě
z pevných základů své osobnosti — rodinné výchovy, duchovní formace, pravdy své
víry, následoval dobrou zvěst a nacházel duchovní oprávnění a odměnu. Nezlomili ho,
pokračoval vždy ve svém poslání a stále za sebou zanechává hmotné
a intelektuální statky jako přetrvávající doklady o své poctivé životní
cestě.

         Vždy, i v těch nejtěžších situacích svého života,
zůstal věrný svému povolání a vzorně plnil své pedagogické a duchovní
posláni. Již na konci teologických studií po válce byl pověřen výukou v rámci
obnovovaného skautského hnutí (stejně pak po krátkém oživení
po „Pražském jaru“ v roce 1968) přednášel ve skautské Oblastní
i Zemské škole v Rajnochovicích a Červeném Hrádku. Tehdy byl také velitelem
junáckého tábora na Cábu. Ve svém vizovickém působišti vedl s pověřením
arcibiskupa Matochy přípravu ministrantů, přednáškové turnusy pro děti a mládež, také
exerciční kursy pro mládež.

         Po odsouzení se mu zpočátku dařilo z vězení
(Libkovice, Jiřetín) předávat „motákovým způsobem“ referáty pro vatikánský
rozhlas. Týkaly se mravního stavu vězňů a jejich „převychovatelů“ (tématika:
„Přítomný společenský i mravní stav v českých věznicích“,
„Jednání a způsoby tzv. převýchovy v současných věznicích“).
V padesátých letech (zvl. v době pobytu na Novém dole v r. 1956) psal samizdatové
traktáty: Odvaha, předpoklad přežití, Víra — pomocník v opuštěnosti; Člověk,
který se nezná; Čistota duše — základ klidu; Křesťanství — systém naděje;
Tvář nové Evropy a další. Studijně se zabýval spisy  Otilie Mosshammerové (Leben Gabe
und Aufgabe, Handbuch der relig. Mädchenführung), R. Bourdona (Adolescent rentre ches toi Jesus Christ parlant au coeur du jeune
homme), Ch. Dickense (The life of Jesus Christ; for children). Ve věznicích pokračoval
ve vzdělávání, a to díky spoluvězňům — profesorům: Dr. J. Krejčímu
na borském „izolovaném oddělení“ a oddělení samotek (přednášky
z práva, hlavně mezinárodního práva), dr. K. Procházkovi (psychologie a parapsychologie), dr.
R. Dacíkovi, dr. Hanusovi a dr. Zvěřinovi (morálka), dr. Habáňovi (logika a metafyzika). Během pobytu
na Mírově nezaostal ani v edukaci praktických dovedností: vyučil se tam
košíkářem.

         Profesor Josef Maňák k Huvarovu trpkému osudu
nedávno řekl: „Měl jsem v životě štěstí setkat se s tzv. „muklem“
(komunistickým vězněm — doslova mužem určeným k likvidaci), který byl za svou skautskou činnost
jako mladý kněz tvrdě potrestán dlouholetým žalářováním. Prošel snad všechny
komunistické pracovní tábory u nás, ale neztratil lidskost, optimismus, dokonce ani humor. Velký
Člověk!“ (viz s. 16 v publikaci ŠVEC, V.: Životní cesta jako proces výchovy a sebevýchovy:
Dialogy s Josefem Maňákem nejen o pedagogice. Brno, Konvoj, 2003, ISBN 80—7302—056—4).

         Po propuštění z vězení zúročoval své
prohloubené vědomosti umocněné zkušenostmi a útrapami z věznění v kursech
„tajné university“ po boku prof. dr. J. Zvěřiny, kdy přednášel na témata:
Ožehavé otázky mládeže, Denní formace, Vybrané stati výchovné z Nového
Zákona a také ve skautské letní škole ve Švagrově, kde přednášel na téma
Filosofie dějin skautingu. V obdobích, kdy pracoval v manuálních profesích bez státního
souhlasu k výkonu povolání duchovního i po udělení souhlasu často přednášel
na mnoha místech — zprvu především na Moravě, později byl zván k přednáškám
i jinde v republice a v posledním desetiletí přednášel na mnoha místech
v zahraničí, především v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Itálii (v r. 1992 vedl
v Římě kurs pro mládež, na kterém proslovil řadu přednášek). Ještě v roce 1989 mu
byly rukopisy a také nahrávky přednášek na magnetofonových kazetách (v počtu
200 ks) zabaveny Státní bezpečností.

         Autor byl účastníkem projevu A. Huvara v rámci diskuse (za
přítomnosti rakouské televize) na mezinárodní konferenci pořádané arcibiskupstvím
a univerzitou ve Vídni v r. 1994. Rozhlasové stanice Radio Vatikán a rozhlas v Torontu
vysílaly již během věznění P. A. Huvara v 50 letech a po roce 1990 jeho stati: Generál
Píka, Gentleman a křesťan, Svědectví víry před popravou (o gen. Píkovi, s nímž byl
ve společné cele před popravou a mluvil s ním jako kněz — poslední z muklů), Skauting
— škola důslednosti a další.

         Po roce 1990 byl mnohokrát osloven rozhlasem a jeho
přednášky, projevy a diskusní příspěvky zazněly mnohokrát na rozhlasových vlnách,
což platí rovněž o televizi, do níž byl pozván vícekrát, vystupoval v různých
pořadech týkajících se třetího odboje, mj. byl hostem prestižního pořadu A. Přidala
v programu televizní stanice ČT 2. Opakovaně přednášel v katechetických kursech (na konci
60 let a po roce 1990), byl prvním univerzitním pedagogem v oboru křesťanské pedagogiky
a katechismu po obnovení činnosti Cyrilometodějské teologické fakulty University Palackého
v Olomouci, na které ukončil své působení nedlouho před dovršením 71 let. A. Huvar
přednášel rovněž na celostátních vědeckých konferencích uspořádaných
k nedožitým výročím osobností české pedagogiky (např. k výročím Františka
kardinála Tomáška, doc. dr. Cyrila Stejskala), které spolupořádala Vlastivědná společnost
muzejní. Vystoupil i v rámci dalších akcí VSMO.

         Sdělení o literární činnosti Antonína Huvara
omezíme na přehledový výčet jeho nejvýznamnějších knižních publikací.
V roce 1971 byla vydána jeho učebnice „Vliv prostředí na utváření charakteru
dítěte“ (Toronto: Moravia Publishing, 1970) v souvislosti s jeho tehdejším pedagogickým
působením na C. — M. bohoslovecké fakultě, jejíž činnost byla v r. 1968 nakrátko
obnovena v Olomouci. V roce 1994 byla vydána upravená verze jeho habilitační práce (rukopis
Huvarovy docentské práce byl dokončen v r. 1992, práce byla vědeckými oponenty doporučena jako
vyhovující v rámci autorova habilitačního řízení v r. 1993). Následovalo
vydání jeho „Hovorů k bratřím v době tísně“, což je podtitul Huvarovy knihy
teologických, pedagogických, psychologických a uměnovědných esejů, zamyšlení a úvah
z let 1956 až 1995. V kanadském nakladatelství Moravia Publishing byla ve dvou
vydáních publikována kniha dokumentů z autorova života pod názvem „Střepy“
obsahující líčení reálných událostí ze všech období života,
působící na čtenáře často tristně a bezvýchodně, v kontrastu s autorovým
neutuchajícím optimismem, vyvěrajícím z hodnot jím uznávaných — víry,
naděje a lásky.

         Ukázkou vysoké odbornosti, vyzrálé empirické
zkušenosti a teologické moudrosti autora jsou poměrně rozsáhlé texty věnované psychologickým
a pedagogickým otázkám edukace, praktického vedení a pastoračního
provázení hochů a dívek až do vývojového období „druhé
dětství“. Zatím poslední publikace (Život žabím pohledem) přináší autorův pohled
na život z různých úhlů pohledu (politického, pedagogického, psychologického
i teologického), přičemž inspiračním východiskem byly autorovy pracovní peripetie, konkrétně
období jeho práce rybářského dělníka s důvěrně známým horizontem vodní
hladiny rybníků, výchozím horizontem žabího pohledu na vět. Právě tak jak jsou
strukturovány autorovy verbální projevy, jakou dynamikou se vyznačuje jeho rétorika při
přednáškách a homiliích, stejně působí na čtenáře jeho literární
dílo. Je živým dokumentem nelehkého a pro většinu lidí nepředstavitelně těžkého života,
přitom osudu žitého poctivě naplno a příkladně na vysoké úrovni intelektuální
i spirituální.

            Všechna léta i v přítomnosti
na neustálých přednáškách ať ve školách nebo na rozmanitých
shromážděních, nyní s hledaným podtextem let padesátých, i po těžkém
úraze ještě v plném vypětí intelektu. Přes všechny důvody, kdy znechucení brání lidem
našeho stáří jakkoliv se exponovat pro jiné, nezná mezer v tom, co je nutné považovat
za nosné ideje budoucnosti. V řečnické praxi se těžko najde konkurence.

Přehled nejdůležitějších knižních publikací Mons. A. Huvara

Huvar, A: Vliv prostředí na utváření charakteru dítěte, 1. vyd. Toronto: Moravia Publishing,
1970

Huvar, A: Přirozená výchova k vůdcovství: S použitím nadpřirozených faktorů,
1. vyd. Olomouc, Matice

                   cyrilometodějská, 1994,
314 s.

Huvar, A: Záblesky z temného dolu: Hovory k bratřím v době tísně, 1. vyd. Nový
Jičín: Kontext, 1995, 158 s.

Huvar, A: Střepy jednoho života, 1. vyd.  Toronto: Moravia Publishing, 1995, ISBN 0—921863—26—8.

Huvar, A: Střepy: Dokumentace, 2. vyd. Toronto: Moravia Publishing, 1996, 425 s. ISBN 0—921863—26—8.

Huvar, A: Synci: od kolébky k oltáři, 1. vyd. Olomouc, MCM, 1996, 239 s.

Huvar, A: Dívčiny, 1. vyd. Olomouc, Matice cyrilometodějská, 1997, 293 s.

Huvar, A: Otec kardinál Tomášek. In: Musil, J. V.  a kol.: Zdroje a prostředky pedagogiky prof. ThDr.
Františka

                   kardinála Tomáška,
1. vyd. Olomouc, MCM, 1999, 68 s. Na s. 12 — 15, ISBN 80—7266—031—4.

Huvar, A: Univ. doc. PhDr. Cyril Stejskal — nezlomený účastník dějin hanby a slávy
po roce 1948, In: Musil, J.

                  V. (ed.) aj. Doc. Dr. Cyril
Stejskal, 31. 12. 1890 — 10. 9. 1969, 1. vyd. Olomouc, Vlastivědná

                   společnost muzejní, 2001,
80 s. Na s. 15 — 18, ISBN 80—238—7360—1.

Huvar, A: Život žabím pohledem, 1. vyd. (monografie na CD-ROM), 2003, 750 s.

Draguňová: Život a filosofie O. A. Huvara (Blone, 2002)

Řada dokumentačních přednášek.