Při svém vystoupení v Komorním Hrádku na oslavě 85. výročí vzniku
československého vojenského zpravodajství jsem se zabýval historií přeměny tehdejší
Zpravodajské služby z orgánu někdejší Varšavské smlouvy na útvar úzce
spolupracující s obdobnými zařízeními armád demokratických států,
zejména Velké Británie a Spojených států. Při tom jsme však nikdy nespouštěli
ze zřetele, že jsme naopak. Tím jsme se lišili od některých jiných tehdejších
i pozdějších institucí. Střetnutí se zastydlými zpravodajskými doktrínami,
kterých se staré struktury na obou stranách nově vznikajícího a na válečné tradice navazujícího spojenectví, jen s obtížemi a nerady vzdávaly,
nás občas vedla obtížnou, v myslích lidí od dob studené války zakonzervovanou
cestou, plnou mokřin a výmolů. Nakonec jsme však přece jen české vojenské zpravodajství
vítězně dotlačili do polohy vzájemné důvěry a plodné spolupráce se všemi
hlavními státy NATO. Úspěšně dovršenou změnu, korunovanou účastí ve společných
akcích závažného charakteru, asi nejlépe vyjádřil ministr války jednoho
významného státu NATO, který mi při jedné příležitosti řekl: „Vy a vaše
zpravodajská služba jste byli v NATu už v době, kdy váš pan prezident ještě uvažoval, že když
se zrušila Varšavská smlouva, mělo by se zrušit i NATO.“
Tímto pro nás všechny jistě lichotivým citátem uzavřu knihu zpravodajské historie,
jejíž věhlas a úspěchy zejména v době ohrožení státu a za II. světové
války tvoří nesporně jednu z nejsvětlejších stránek našich novodobých dějin. Činy našich
předchůdců ať připomínají historici, a ať to činí s úctou a s nadšením,
neboť to i ono se z povědomí národa ve vztahu k minulosti v poslední době
vytrácí. My, zpravodajci, se věnujeme dnešku, abychom nepropásli zítřek.
České Vojenské zpravodajství jako instituce primární odpovědností za obranu
státu, vstupuje do období, které si nebezpečně zahrává s odbočením z cesty,
kterou naše občanská společnost zvolila a nastoupila po sametové revoluci před devatenácti lety.
Zpravodajská obrana státu se zajisté opírá o minulé tradice, ale to, co tvoří
svým dneškem, je jak smluvně, tak i autonomně zabezpečený zítřek. Bezpečnostním těžištěm
našeho zítřka je vojensky zajištěná příslušnost ke společenství demokratických států
atlantské smlouvy, která nás chrání před nebezpečím návratu do sféry
duchovního a mocenského dědictví ruského samoděržaví a vlády sovětů.
Zpravodajským těžištěm dneška je odpovědné a proto pozitivní rozhodnutí ve věci uměle
a účelově kontroverzní otázky výstavby amerického radaru na našem území.
Radar představuje ničím nenahraditelný zdroj informací, které jsou zcela zásadní pro
úspěšnou obranu státu. Z vojensko-strategických důvodů je existence radaru na našem území
do budoucnosti nevyhnutelná. Věděli to sovětští generálové, vědí
to i Američané a generálové NATO. Nebude-li tu radar americký, bude tu radar
ruský nebo podle okolností sovětský. Říci „NE“ americkému radaru je synonymem pro
říci „ANO“, radaru ruskému. Třetí možnostnení a nebude.
Kdo nechce radar, ten nechce bránit tuto zemi a měl by otevřeně říci, proč. Námitky odpůrců radaru jsou
pokryteckými zástěrkami pochybných anebo dokonce zlých úmyslů, pokud ovšem nepředstavují
furiantské hovění pokleslému sobectví v jeho nejhanebnější podobě anebo zbabělství,
které hraničí se zradou všeho, pro co se hodí žít. Samotný spor o to, na koho
radar míří, je zmateční. Radar nemá nepřítele a nemá přítele.
Nemíří na nikoho, kdo nás nechce napadnout a míří na každého, kdo by
nám chtěl škodit, ať už ze skupinové teroristické zvrhlosti anebo z velikášské
státní chtivosti moci nad námi a z pohrdání právem a spravedlností.
Srovnávat přítomnost 150 ti amerických vojáků s někdejšími třemi sty tisíci
sovětských okupantů a dost možná, že po případném pohrdnutí americkým radarem
i se třemi miliony agresorů z oblasti jiných civilizací, vyznávajících jiné
mravní hodnoty, je směšnou výmluvou, stejně jako bolestínsky ukřivděná péče o několik
desítek údajným zářením ohrožených obyvatel brdských vesnic,
ve srovnáním se statisíci obětí nukleárního útoku na velkoměstská
centra, který by nepřítomnost radaru víc něž umožnila, či dokonce přivolala.
Táži se, kdo si to z rádoby politiků této země chce vzít na svědomí, kdo chce pro
zisk několika let politické moci riskovat, že tento národ nemusí přežít možná ani
závěr tohoto století ?
Jako naprostý vrchol zbabělého defetismu je třeba odsoudit názor, že budování obrany někoho
— dokonce snad mírumilovného — provokujeme k agresi. Je to stejná hloupost, jako bychom
svůj dům chtěli ochránit před zloději tím, že nezamkneme dveře v naivní představě,
že zločinec se raději popasuje se sousedovým bezpečnostním zařízením a pohrdne
možností, kterou mu nabízíme. Agresi přece útočník nepodniká proto, že my
se hotovíme k obraně, ale protože chce dosáhnout svých mocenských cílů. Bez
obranných opatření se mu vydáme na milost a nemilost ve směšné naději,
že nás ušetří, když mu dáme pac. Vybudováním obrany jej od agrese odradíme,
anebo mu ji alespoň zkomplikujeme hrozbou těžkých ztrát, které zpochybní její smysl
i výsledek.
Obrana státu je povinností každého z nás. Právě dnes a právě teď je třeba
apelovat na každého občana, aby plnil své závazky k minulosti tohoto národa a aby nerezignoval
z pocitu bezmocnosti na odpovědnost, kterou nese za jeho zítřek.
Brzy mi bude dvaaosmdesát let. Někdo řekne: „Co ty se nám starče na prahu věčnosti,
snažíš svou patetickou morálkou vemluvit do naší budoucnosti, na které se ty spíš
dříve než později už nebudeš podílet ?!“ jenomže já tu mluvím jménem svých
nezletilých vnuků a vašich nedospělých dětí, kterým se internacionála
nezodpovědných pokrytců spolu s černo-slepými politiky snaží už dnes připravit neradostný osud
hrdinů budoucího IV. odboje.
Gen. por v.v. Radovan Procházka
12.11.2008 — přepsal Zd. K.