„Jsem rád, že jsem stál u zrodu tohoto Ústavu a doufám, že přežije nejen mou vládu,
ale I vlády další,“ řekl na úvod svého projevu Topolánek. Premiér zdůraznil, že konferenci konanou pod jeho záštitou považuje za důležitou i z toho hlediska, že nikdo z lidí, kteří
komunistickou diktaturu nezažili na vlastní kůži, neví, jak by se zachoval, pokud by došlo na lámání
chleba, na volbu mezi dobrem a zlem. „Musíme si dát pozor, aby diktát totality nebyl vyměněn diktátem
většinového názoru,“ dodal Topolánek. „Peklo nečíhá tam venku, ale uvnitř,“
řekl premiér v projevu přenášeném Českou televizí.

(celý úvodní projev premiéra-příloha)

Po Mirku Topolánkovi pozdravil účastníky konference ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
Pavel Žáček. Ten ve svém projevu zdůraznil rozdíly v uznání protikomunistického odboje
například v Polsku a pobaltských zemích a bývalém Československu. Posledním
řečníkem úvodního panelu byl vedoucí skupiny III. odboje Ústavu Václav Veber.

Odpolední panel konference byl věnován pamětníkům třetího odboje, kteří se nesmířili
s poúnorovým vývojem Československa, za což všichni zaplatili odnětím svobody a dalšími
perzekucemi.

Hana Truncová, Miloslav Nerad, Vojtěch Klečka a generál Tomáš Sedláček navíc aktivně prošli
i protinacistickým odbojem během období protektorátu. Pamětníci shodně uvedli, že jejich cílem
a důvodem, proč se zapojili ať už do 2. nebo 3. odboje byl nesouhlas s totalitním režimem a touha po svobodném
Československu. Všichni pamětníci se rovněž shodli na tom, že by se odboje aktivně účastnili opět i přes
tresty, které za svou činnost obdrželi, protože to byla „správná věc“. Jednotlivé odpovědi
pamětníků přerušoval často potlesk posluchačů, mezi kterými bylo mnoho dalších bývalých
odbojářů, ale i mladých studentů.

Praha 16. dubna 2009 — Dopolední program druhého dne mezinárodní konference „Odboj a odpor proti
komunistického režimu“se věnoval především zahraničnímu odboji a způsobům přechodu
státních hranic v období první poloviny 50. let.

Zahraniční host konference emeritní profesor University Nancy Eugéne Faucher se ve svém příspěvku
Petr Křivka a tzv. akce Tábor věnoval osudu jednoho z účastníků 3. odboje a veterána I. i II.
světové války Petra Křivky, který byl za „organizování obrany demokracie“ popraven
komunistickou justicí v Brně 21. července 1951.

Profesor Faucher zmínil potřebu dalšího výzkumu celého procesu s Křivkovou skupinou, během
kterého stanulo před soudem na 181 osob, z nichž byli dva lidé popraveni, jeden spáchal údajně
sebevraždu a dva zemřeli během výkonu trestu. Právě v případě údajného sebevraha JUDr. Jana
Korejse panuje mnoho nejasností. Profesor Faucher se domnívá, že skutečnou příčinou jeho smrti byly
brutální výslechy komunistických vyšetřovatelů.

Panel pamětníků předělil přímý  přenos rozhovoru s Josefem Mašínem a ředitelem
Ústavem pro studium totalitních režimů Pavlem Žáčkem.

* Zvukový záznam:  Panel pamětníků a rozhovor Pavla Žáčka s Josefem Mašínem. 

Projev premiéra M. Topolánka na mezinárodní konferenci o odboji

Už je to dvacet let, co žijeme ve svobodném světě. Ve světě, kde o politice nerozhoduje vůle jedné strany.
Ve světě, kde si každý může číst a říkat, co se mu zlíbí. Ve světě, v němž můžeme
svobodně cestovat, nakupovat, podnikat. Zní to absurdně, že to takto říkám, ale proto tomu mnohdy někdo na západě nerozumí, ale přesně tak to je. Za tu dobu vyrostla celá jedna nová generace. Generace dětí a mladých lidí, které nepoznaly nesvobodu, které nezažily ten ustavičný schizofrenní tlak, kdy se něco jiného říkalo doma a něco jiného na veřejnosti. Co chceme říci těmto dětem a mladým lidem a jejich dětem, co chceme, aby věděli a znaly o komunismu? Na co z minulosti by neměly zapomenout, aby ji nemusely opakovat a uchovaly si naději na šťastnou budoucnost?

Myslím, že nejdůležitější ze všeho je pamatovat si, že žádná doba a žádný
systém nezbaví člověka jeho osobní odpovědnosti. Odpovědnosti za to, jak dostojí absolutním
hodnotám nebo univerzálním hodnotám, jak dokáže rozlišit svobodu a otroctví, dobro a zlo a jak
se zachová v chvíli, kdy mezi nimi musí volit. Protože jsou to nakonec naše osobní volby, nikoli
nějaká nadekretovaná objektivní nutnost, co rozhoduje o podobě světa, v kterém žijeme.

Komunismus měl všechny rysy ďábelského systému. Byl mocensky zotročující, byl mravně
relativistický, byl hodnotově vyprázdněný. Jen nemnozí dokázali vidět jeho obludné obrysy
v době, kdy se teprve rodil. Jen menšina aktivně bojovala proti tomu, aby ovládl naši zemi. Ale jen málokdo
neprohlédl jeho krvavou i dusivou podstatu, která se ukázala v padesátých letech respektive
v době normalizace. Dnes s úctou vzpomínáme na všechny, kteří proti němu v různých
dobách a různými prostředky otevřeně bojovali. Ale svým způsobem se s ním musel vyrovnat
každý z nás. A každý z nás, kdo tu dobu zažil, si musí umět sám sobě
odpovědět, jak tehdy obstál.

Souboj s komunismem tedy začínal uvnitř. Bylo by dobré, kdybychom tuto zkušenost dokázali předat
nové generaci, která už nemusí svádět takto fatální souboj se zlem. Protože zotročení,
relativismus a vyprázdněnost hrozí vždy, v demokracii jako v totalitě. Naše volby jsou dnes svobodné, ale
tím spíše musejí být odpovědné. Tím spíše musíme odmítat takzvané
objektivní nutnosti a výmluvy na špatné okolnosti. Tím spíše nesmíme podléhat
ďábelské svůdnosti populismu.

Musíme si dávat dobrý pozor, abychom diktát totality nenahradili diktaturou většinového
názoru. Jak známo, většina se vždy mýlí. Kdo jiný by o tom mohl vyprávět, než ti,
kteří včas varovali před nástupem komunismu? Ostatně i dnes se mnohým zdá, že pravdu má ten,
kdo má na své straně zákon a v bojovnících proti totalitě vidí často „rušitele
pořádku“, někoho, kdo ohrožoval status quo. Takový pohled je však pokrytecký a zcela vyřazuje
z činnosti naše vlastní svědomí.

Bylo by dobré, kdyby si nová generace z komunismu pamatovala, že vše, co umlčí naše vlastní
svědomí, je špatné. Ať už je onou falešnou omluvenkou svěrací kazajka totality, nebo pohodlný
polštář většinového mínění. Vždy jde o nebezpečnou slabost, o přihrávku zlu,
která se nám vymstí. Když znovu dovolíme, aby v našich hlavách vyrostly bariéry ze strachu, předsudků, populismu a slabosti, nebude trvat dlouho a vzniknou tu reálné zdi. Nemusí jít
přímo o železné opony s dráty a zátarasy. Ale v každém případě náš
svět nebude tak svobodný, tak otevřený, tak rovnoprávný, jak bychom si přáli.

Musíme znát minulost a poučit se z ní, abychom měli budoucnost. Vy se tu budete zabývat
různými formami odboje a odporu proti totalitě, doma i v zahraničí. Věřím, že i tato konference
přispěje svým dílem k tomu, abychom naši minulost nemuseli v nějaké jiné podobě opakovat. Že
přispěje k pochopení motivů těch, kteří v různých obdobích a různými zbraněmi bojovali
s režimem. Že přispěje k odmítnutí mravního relativismu a legalistického pohledu na dobu
komunismu. Pochopit dobro a zlo, umět je odlišit za všech, i extrémních okolností, je prvním krokem ke skutečné, nikoli pouze formální svobodě. Peklo nečíhá tam venku, ale uvnitř. Protože stále
platí, co řekl Seneca: „Nikdy nepovažujte za šťastného toho, kdo je závislý na vnějších
okolnostech.“

Zd. K. — duben 2009

Festivalu, jehož cílem je připomenout našim spoluobčanům, že jsme se dosud nevyrovnali s naší temnou
minulostí druhé poloviny minulého století, a že je i v současnosti životně důležité a nezbytně nutné střežit a bránit naši stále více ohrožovanou demokracii. Prožíváme a 
zabýváme se různými civilizačními krizemi, ale opomíjíme  řešit jejich
prapříčinu, která spočívá ve společenské krizi morální. Ta se projevuje
totální ztrátou či převracením přirozených a základních lidských hodnot,
opomíjením spravedlivých sociálních potřeb všech vrstev a skupin obyvatelstva,
znehodnocováním kultury lidského ducha a nedostatkem úcty v mezilidských vztazích.
Ožívá znovu hrozba extremistických skupin  s vazbou na bývalé totalitní struktury a systémy dvacátého století.

Již předchozí dva ročníky festivalu MENE TEKEL se úspěšně zaměřily na odstraňování těchto
záporných společenských jevů a rozsáhlou řadou akcí burcovaly především naši
mládež, ale i všechny občany, aby se v rámci svých možností aktivně zapojili do nezbytného úsilí o důsledné vypořádání se se stíny a dědictvím
minulosti.

V letošním ročníku festivalu MENE TEKEL se jeho tvůrci znovu obracejí na všechny lidi dobré vůle,
aby nezůstali stranou, když se už, bohužel, jedná o záchranu samotných pilířů civilizace.

K tomu mají napomoci i všechny akce festivalu. Dnes je to právě zahajovaný
devítidílný výstavní projekt „Arogance moci“, který se skládá
z následujících částí: Zkouška odvahy, Aby se to už neopakovalo, Očima vnuků,
Mlynáři od Babic, Překonej stěnu smrti, Arogance moci, Dcery 50. let, Popravení z politických důvodů a  Proti zlu, násilí, pro paměť národa.

Námět a scénář výstavního projektu vypracovali manželé MgA. Daniela a Mgr. Jan Řeřichovi,
výtvarníkem výstavy se stal pan Josef Kobra Kučera a kurátorem opět pan Mgr. Michal Kuchta. Všem
patří velký dík. Manželům Řeřichovým děkujeme ovšem také za autorství celého
obsáhlého a nadmíru záslužného dalšího ročníku tohoto festivalu.

Pozoruhodným a potěšujícím rysem výstavy je velká autorská spoluúčast mladých,
kteří v mnoha částech projektu vystupují nejen jako protagonisté v soukolí totalitního
teroru, ale i jako příbuzní obětí komunistického režimu. Jeden díl výstavy je
věnován také komunistickému útlaku v Lotyšsku, Litvě, Chorvatsku, Slovinsku a Slovensku.

Za necelé dvě hodiny promluví z balkonu paláce Kinských předsedkyně Konfederace politických
vězňů paní MUDr. Naděžda Kavalírová, primátor hlavního města Prahy MUDr. Pavel Bém,
místopředseda Ekumenické rady církví Mgr. Josef Červeňák a prezident mezinárodní
asociace politických vězňů Inter-ASSO pan Jure Knezović.

Další dny budou promítány dokumentární a jiné filmové snímky pro školy
i dospělé. Mezi nimi bude i otřesný dokument lotyšského režiséra Edvinse Šnore The Soviet
Story. Mnoho večerů bude věnováno rockovým koncertům hudebních skupin šikanovaných
bývalým režimem.

Festival vyvrcholí ekumenickou bohoslužbou za popravené, umučené a zemřelé politické vězně
v neděli 1. března odpoledne v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha.

Provedl jsem pouze malé nahlédnutí do programu festivalu. Není účelem říci zde všechno.
Důležité je především znovu ocenit nesmírnou práci všech tvůrců a organizátorů festivalu a popřát  celému projektu úspěšný průběh.  A poděkovat všem návštěvníkům,
kteří ho svou přítomností podporují.

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že bychom byli velmi nešťastní, kdyby všechny naše oběti a úsilí
z doby našich mladších let, kdy jsme se jednoznačně postavili proti zlu a násilí, byly vynaloženy nadarmo.
Proto vybízíme dnes zvláště příslušníky mladé generace, aby nepodlehli lhostejnosti a ryze
konzumnímu způsobu života, ale aby dokázali jasně rozlišovat dobro od zla a postavili se se vší
rozhodností na obranu všeho, co je nám drahé a na čem závisí budoucnost našeho národa
i naší planety.

Po čase utrpení by měl přijít i čas radosti.“

23. února 2009— Leo Žídek

Komunistický režim nechával své odpůrce, kteří měli vzdělání v oblastech
zdravotnictví, sociální péče nebo školství a tuto práci chtěli vykonávat, pracovat
převážně jen v souvislosti s těmito zařízeními. A MUDr. Naděžda Kavalírová nebyla
výjimkou. Jako mnoho jiných propuštěných politických vězňů pracovala nejdříve několik let
v dělnickém stavu manuálně.

Nikdy nevstoupila do KSČ, ani nikdy nezastávala vedoucí funkci.

Ze své pracovní pozice se snažila pouze pomáhat lidem, tak jak si předsevzala, když nastupovala na studium
medicíny. Bohužel komunistický režim jí zabránil dostudovat, složit Hippokratovu přísahu a svou
touhu pomáhat lidem plně naplnit.

Leo Žídek, předseda politické komise

Komunismus — totalita

„Byli jste volit?“ „No jistě!“ „A koho jste volili?“ „Dědo, to je tajný.
A já se s Tebou o tom bavit nechci.“ „Já vím, určitě jste volili ODS. Jste
naočkovaný od vašich. Jste moc mladý, nevíte, co je život.“ „Tím chceš říct, že mladý jsou blbý a proto volej ODS a starý jsou chytrý a tak volej komunisty?“ „Koukáš se na
to špatnýma očima.“ „Ne, dědo, já se s Tebou o tomhle bavit nebudu.“

Netvrdím, že jsem odborník na politiku ani že v osmnácti letech znám všechny
strasti života. Ale vím o komunistech dost na to, abych se uměla svobodně rozhodnout, že je volit nebudu.

Jsem člověk upřímný a mírně drzý, člověk, který rád diskutuje a projevuje svůj
názor. A tak trochu tuším, že ačkoliv jsem komunismus nezažila, nebylo by mi v něj zrovna
„hej“.

Naše škola nám k příležitosti 17. listopadu uspořádala besedu s politickým vězněm
Zdeňkem Kovaříkem, který byl vězněn od roku 1950 za provozování skautské činnosti (od
roku 1948 do 1968 byla zakázána) . Když ho uvěznili bylo mu pouhých devatenáct let.
Následujících pět let svého života strávil v jáchymovských dolech těžbou
uranu.

Život tohoto pána je opravdu zajímavý a úctyhodný, ovšem pro pointu mého článku
není tak důležitý. Proto vám uvedu pouze některé skutečnosti z vyprávění pana
Kovaříka, které mě obzvláště zaujaly:

tzv. „korekce“Tento pojem označuje něco jako vězení ve vězení. Korekce byla trestem pro
neposlušné či drzé vězně. Jednalo se o uvěznění v boudě o ploše zhruba 2 m² a výšce 1,7 m. Zde bylo vězněno třeba i šest osob najednou po dobu čtrnácti dní. Tyto boudy byly
stavěny buď ze dřeva nebo betonu. Pokud byly z betonu a zapršelo, mohlo být na podlaze i 15 cm vody.

PankrácVe věznici na Pankráci bylo popraveno 248 politických vězňů (247 mužů a Milada
Horáková). Dalších 4 500 osob zemřelo ve vězení, okolo 280 lidí zemřelo při pokusu
o emigraci.

EmigraceAgenti StB se vydávali za takzvané převaděče. Sehnali skupinu lidí, která chtěla
emigrovat, tu převedli přes falešnou hranici do falešného amerického tábora. Tam je nechali vyplnit
imigrační dotazník a požádali je o jména jejich přátel, známých a příbuzných, kteří by případně měli také zájem přejít hranice. Z tohoto
tábora mířili rovnou do věznic, stejně jako jejich známí, které uvedli do dotazníku.

Pokud byl někdo chycen při pokusu o přechod hranic, tak byl buď zastřelen nebo souzen za velezradu či špionáž.

Podle mě inteligentní člověk nemůže volit komunisty. Pro výše uvedené skutečnosti není
omluvy. Komunismus je totalita, stejně jako nacismus. Nacismus je zakázaný, komunismus ne. Měl by být.

Zdroj: http://ladrova.blog.idnes.cz

Je bohužel jednou z kafkovských absurdit, které se v naší zemi stále ještě dějí,
že se takové dehonestace dostalo právě Vám, která jste si ve svém životě vždy vědomě
vybírala tu mnohem méně snadnou cestu, jež Vám způsobovala četné životní komplikace
a pronásledování ze strany představitelů totalitní moci. Zatímco nemálo těch,
kteří by měli kdesi v ústraní alespoň tiše zpytovat svědomí, staví sebe samotné
do rolí neohrožených mravokárců a nesmiřitelných odpůrců totalitního režimu,
čelí lidé, kteří by si zasloužili skutečnou úctu a respekt, útokům
a mediálním kampaním vedeným často právě těmito „hrdiny nové doby“, jejichž
deklarovaná statečnost a protitotalitní smýšlení se zrodily někdy ve druhé polovině
roku 1990 a později. K nim se pak rádi přidávají i někteří novodobí
svazáci a kádrováci, kteří — podobně jako legendární brouk Pytlík —
všude byli, všemu rozumějí a od všeho mají klíče. Senzace je na světě, mediální
úspěch zaručen a tím, že jde o hrubou pomluvu, která může někomu nevinnému
ublížit, se přece při své svaté válce nebudeme zatěžovat. A někde v koutě, kam oko lovců
senzací nedohlédne, se spokojeně usmívají ti, kteří byli skutečnými pilíři režimu
založeného na nesvobodě, týrání, špiclování, kádrování
a udavačství. 

Měl jsem tu čest, vážená paní doktorko, Vás osobně poznat v průběhu nelehkých
jednání o vzniku Gymnázia Milady Horákové ve školním areálu v ulici
Na Planině v Praze. Obdivoval jsem a obdivuji Váš elán a Vaše pevné postoje, které jste
během těchto jednání opakovaně projevovala. O prosazení společného záměru Konfederace
politických vězňů, Klubu Milady Horákové a vedení školy Na Planině zřídit
gymnázium, jehož vzdělávací program by byl výrazně orientován na naše novodobé dějiny
a které by neslo jméno jedné z nejstatečnějších žen českého národa, jste
se s obdivuhodnou energií zasazovala i ve chvílích, kdy situace nevypadala příliš
nadějně. Ani v tomto případě jste se nenechala odradit různými obtížemi a průtahy
a vytrvale jste za uskutečnění těchto plánů bojovala. Bez Vás a Vašeho úsilí by
toto gymnázium nevzniklo.

Jsem přesvědčen, že nás, kteří Vám v těchto dnech vyjadřujeme svou podporu, je nesrovnatelně
více než těch, kteří se ocitli na opačné straně. Přeji Vám hodně zdraví a pevně
věřím, že Vám bude brzy dopřáno prožívat podstatně příjemnější chvíle.

S úctou

Mgr. Filip Novák, člen výboru Klubu dr. Milady Horákové a ředitel ZŠ Na Planině v Praze
4-Krči

Týká se to obtížného prosazování zákona o třetím odboji a odporu,
vyrovnání se s minulostí, zkvalitnění vyučování dějepisu na školách,
zákazu extremistických organizací, zajištění sociální a zdravotnické péče
o politické vězně, dosazování poctivých politiků do všech sfér vedení státu
i obcí, očištění naší kultury i života od morálního bahna a upadajícího
dění v mnoha dalších veřejných oblastech.

V současné době sem patří i zklamání, které se týká našeho
nejbližšího okolí a naší Konfederace. Není nutno popisovat podrobně, co způsobilo nešťastné
odmítnutí vyznamenání hrdiny druhého odboje jeho dcerou paní Zdenou Mašínovou.
Není nutno uvádět dlouhou řadu urážek, pomluv, lží, osočování a útoků nejen na naši
sestru předsedkyni Naděždu Kavalírovou, ale i na celou Konfederaci politických vězňů. Mrzí
nás ovšem postoje několika našich členů, kteří Konfederaci zrazují nebo nedokážou vše sami
rozumně posoudit.

Za naprostou většinu z nás prohlašujeme, že se s tímto stavem nehodláme smířit a důrazně odsuzujeme všechny negativní jevy, které podkopávají naši jednotu i existenci, poněvadž
vedou k rozkolu přesně podle záměrů nějakých „angažujících se občanů“. Stavíme
se zcela jednoznačně na obranu našeho sdružení, podporujeme sestru předsedkyni Naděždu Kavalírovou v jejím
nelehkém postavení a vyzýváme všechny naše členy, aby se nedali zmást rafinovanými útoky
těch, kteří nás neustále provokují a napadají.

Přes všechna zklamání z uvedených skutečností, včetně současné politické situace,
nesmíme upustit od našich cílů a musíme hájit nejen svou identitu, ale i svobodu a práva všech
našich řádných spoluobčanů. Nic jiného nám ani nezbývá, chceme-li uchránit naši
demokracii i nás samotné. Vynaložíme k tomu všechny své síly a dobré
úmysly. Nejsme dokonalí a nemáme patent na neomylnost, ale obhajujme s pokorou a neústupností vše,
co nám podle práva patří a za co jsme obětovali své schopnosti, zdraví a mnohdy i životy.

Překonávejme tedy statečně všechna současná zklamání i neúspěchy a pokračujme
v naší dosavadní činnosti! I zlo je někdy pouhým tunelem, na jehož konci září
světlo.

Leo Žídek, — politická komise při KPV ČR      

Toto prohlášení bylo odsouhlaseno na zasedání Rady KPV dne 12. listopadu 2008.

Důvod, který paní Mašínová pro své rozhodnutí odmítnout vyznamenání
svého otce uvedla a který zmíněná skupina občanů v posledních letech již několikrát
použila k neoprávněné kritice KPV ČR a její předsedkyně Dr. Naděždy Kavalírové, je však
smyšlený a nikdy nebyl doložen fakty.

KPV ČR pochopitelně uznává věcnou kritiku a svobodu slova za předpokladu, že se jedná o pravdivá
obvinění. Odsuzuje však mediální kampaň, která byla v posledních letech
u nás proti KPV ČR stejně jako v ostatních postkomunistických státech proti ostatním
organizacím bývalých politických vězňů a obětí komunismu zahájena a vedena
bulvárním způsobem protidemokratickými silami. Nikdo jiný totiž nemá z takové kampaně
prospěch.

V této souvislosti si proto paní Mašínovou dovolujeme požádat, aby ještě jednou zvážila
své nešťastné rozhodnutí, nebránila veřejnému ocenění zásluh svého otce za svobodu naší vlasti a nespojovala jeho světlou památku s výše zmíněnou nedůstojnou
mediální kampaní.

 Předsednictvo KPV ČR

V Praze dne 30.10.2008

Dr. Kavalírová pracuje v Konfederaci od jejího  založení v oblasti
sociálního zabezpečení, kde pomohla stovkám členů z jejich tísnivých situací. Jako
členka vedení, věnující veškerý svůj čas ve prospěch druhých, si vysloužila všeobecnou
vážnost. To se projevilo i při volbách do funkce předsedy již v roce 2003.

Od té doby byla třikráte zvolena předsedkyní, naposledy v roce 2007, a to 97 hlasy
z možných 112. Povinnosti z tohoto silného mandátu plní, ač to při jejích
85 letech a nedobrém zdraví mnohdy není lehké.

Výpad paní Mašínové, vycházející ze lživých informací
pochybných individuí, je nehorázným projevem zloby, snahou hromadit podle komunistických vzorů
špínu na lidi, kteří vždy sledovali zájem této země. Konfederace politických vězňů
odmítá veškerá její obvinění a žádá její omluvu Dr.
Kavalírové.

Výše uvedená zpráva byla vydána 27. 10. 2008 ve 20.54 hod.

Vyjádření k paní Mašínové:

1. Paní Mašínová si ranném dětství prožila veliké trauma, se kterým
se dosud nevyrovnala, a proto se chová tak, že pomluvami ubližuje druhým lidem.

2. Zdroj těchto lží a pomluv vychází ze šináglovsko-hučínovské kuchyně.
Pomlouvat i ty, kteří již nejsou mezi námi, je projev zbabělosti, neboť mrtví se nemohou
bránit.

3. Pozastavení členství Vl. Hučínovi a J. Hejtmánkovi bylo rozhodnutí celého
vedení, ne předsedkyně N.Kavalírové, ale jako důsledek neustálého napadání, pomluv
a útoků na celou KPV ČR.

4. Paní Mašínová by se měla sama zamyslet, zda tímto činem neznevážila tuto slavnost,
která byla i pro uctění památky jejích rodičů.

Ing. František Šedivý, 1. místopředseda KPV ČR

Občané si ve volbách určili, že chtějí opět plné čekárny, že chtějí
desítky miliónů přesměrovat z oprav silnic a jiných důležitých záležitostí do svých třicetikorunových poplatků. Ani se nechce věřit, že český volič, omylem považovaný za inteligentního, se nechá vybláznit brutální negativní kampaní.

Volby skončily propadem vládních stran v krajích. Celá republika se zahalila do oranžové,
která je chameleónským halením pravé podstaty: zvítězila totiž růžová a rudá.
(Ba ne, zvítězila rudá, ta oranžová je jen zástěrkou — pozn. redakce) V Otázkách
Václava Moravce  zazněly výroky, ze kterých jde všem pamětníkům mráz po zádech. Už
z gest bylo znát, jak se Paroubek s Filipem k sobě mají, nešetří úsměvy a těší se na
společnou spolupráci zrovna v době výročí, kdy se sociální demokracie v roce
1948 sloučila s KSČ. Dnes předsedové obou stran sedí ve studiu jako novomanželé a vše špatné je
zapomenuto. Ani slovo o tom, že rozhovory o radaru začala vláda ČSSD a ani slovo o tom, že do
Afghánistánu vyslala vojáky tatáž reprezentace. Dnes komunisté oznamují mrazivou
jistotu: známe svou cenu! Jaké ústupky bude muset učinit někdejší demokratická strana
sociální? Převod dnes fungujících akciových nemocnic zpět na nefunkční neziskové
rozpočtové organizace, což je ekonomický zločin, který voliči posvětili. Zajímá vůbec někoho, že se nemocnice vydrápaly z dluhů, které činily desítky milionů a dnes vykazují přebytky? Uvědomí
si někdo z těch, kteří takto svým hlasem rozhodli o návratu komunistů k moci, že v tom budeme
muset všichni žít?!

Kraje změní barvu a nastoupí koalice levice. Ve středu 23. října 2008 proběhlo
 hlasování o nedůvěře vládě, jak řekl socialista Rath, je to snaha ČSSD využít emoční
vlny. ( Nepodařilo se to, ODS a koalice  posici opět udržela, Paroubek a hlavně Rath opět prohráli-
pozn. redakce). Pokud se jim to příště podaří, můžeme mít během krátkého
času i vládní levici. Socialisté se komunistů neštítí a mnoho naivních občanů tento
scénář bagatelizuje, protože se domnívá, že komunisté již nejsou to, co kdysi byli a dnes jsou
demokratickou stranou. Těmto naivistům doporučuji navštívit webové stránky komunistické mládeže.
Ach nepoučitelní Čechové….!

Výsledek voleb ukázal, že většině občanů vyhovuje způsob jednání předsedy Paroubka a jeho
nejbližších kolegů: Ratha, Haška, Sobotky a dalších. To je ten sluchu lahodící způsob
jednání, který vyhovuje lidem, kteří již dávno rezignovali na vlastní uvažování
a rádi se nechávají vést vůdcem, který vše vyřeší a nenutí lidi, aby nad chodem
věcí přemýšleli. Jako by slyšeli na vábničku: nenamáhejte se s myšlením, nechte vše na nás, my se postaráme, všechno zařídíme, dejte nám své daně a žijte v klidu…
Účel posvětil prostředky: vlk poplatků se nažral, ale drtivá většina doktorů bude vybírat
dál. Někdejší propagátor poplatků Rath všem ukázal, že svůj názor klidně prodá a změní za příslib pašalíků pro sebe. Kdyby se takto chovala ženština, byla by nazvána prostitutkou.
V jeho případě jde jen o poučení z krizové části jeho osobního vývoje.

Tento víkend jsme trhli kormidlem prudce doleva a otáčíme loď zpátky na východ.
S obavami budeme hledět do budoucnosti a čekat, jak se vybarví letošní šestačtyřicátý rok…
Nevím, zda v mých pocitech převládá smutek nad lidskou blbostí či škodolibá radost, se kterou budu od nynějška říkat: toto jste si zvolili, to jsou ty zlaté časy, neremcejte a pěkně si v tom
pochoďte a vypijte si kalich do dna.

Redakce — otázka — Říká se, že pokud se národ nepoučí z dějin,
musí si je znovu opakovat —Na jak dlouho a za jakých obětí. Už to máme jednou za sebou !! Stálo
to 420 popravených a desetitisíce vězněných. Vrátíme se k té perspektivě znovu
?

Jiří Bečvář  — Zdroj-Fragmenty- 23. říjen 2008-Zd. K.

„Vážený pane prezidente,

s ohledem na naši obvyklou loajalitu vůči Vám považujeme za správné varovat Vás před
vyhověním žádosti o milost, kterou ve prospěch odsouzené JUDr. Ludmily Brožové-Polednové
předložila nejvyšší státní zástupkyně JUDr. Renata Vesecká. Řada občanů, jichž si
vážíme, zejména bývalých politických vězňů, a i my sami bychom vyhovění
považovali přímo za znesvěcení institutu milosti a popření Vaší obvyklé obezřelosti, s kterou
k posuzování žádostí o milost přistupujete.

Překvapuje nás, že JUDr. Renáta Vesecká zneužila svého vysokého postavení, aby se zastala pravomocně odsouzené pachatelky politického zločinu s následkem smrti její oběti, když nikdy
dříve se takto nezastala žádné z obětí justičních přehmatů, a naopak ona sama se občas
dovolávala v neprospěch obžalovaných, kteří byli nakonec proti jejímu názoru
nezávislým soudem zproštěni nespravedlivé obžaloby. Odmítáme její argument, že trest
po tak dlouhé době neplní účel. Známe řadu případů obžalovaných, kteří
jsou státními zástupci pronásledováni a pod jejich tlakem odsuzováni po sedmi a více
letech (v extrémních případech po 14 letech) k nepodmíněným trestům, ač to odporuje
judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Nevidíme důvod, proč by pro odsouzenou, na jejíchž rukou lpí krev nevinné poslankyně Milady Horákové, mělo platit jinak správné
pravidlo, když pro jiné odsouzené neplatí. Zejména však namítáme, že použití
tohoto argumentu usvědčuje JUDr. Renatu Veseckou, bývalou prokurátorku protiprávního režimu (vlastně
mladší kolegyni JUDr. Ludmily Brožové-Polednové) z právnické a občanské nezralosti.
V případě válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, politicky motivovaných
justičních vražd plní trest účel, který navrhovatelka neuvádí a tedy jí
patrně není znám: varování pro všechny, kdo by se chtěli cestou obdobných zločinů pustit
v budoucnosti, upozornění, že spravedlnost může zločince dostihnout i po mnoha letech. JUDr. Renata
Vesecká mimo to uráží českou justici tvrzením, že by se trváním na vykonání trestu postavila na úroveň soudů protiprávního režimu z padesátých let:
při všech výhradách, které máme proti jednotlivým selháním naší justice
musíme zdůraznit, že zde se jedná o odsouzenou pravomocným rozsudkem nezávislého soudu
demokratického státu, tam se jednalo o nevinné oběti politicky řízených prokurátorů a soudců protiprávního režimu. Dovolávat se tragického osudu obětí předlistopadové
justice ve prospěch spolupachatelky justiční vraždy je mravně zvrácené. Upozorňujeme také na praxi justice demokratického a právně vyspělého Německa, která nezná slitování
s nacistickými zločinci srovnatelného věku, podobně přistupuje k stíhání
pachatelů politicky motivovaných zločinů komunistického režimu polská justice.  

Namítáme dále, že žádost o milost je předčasná. JUDr. Ludmila
Brožová-Polednová nevyčerpala všechny opravné prostředky: má možnost podat ústavní
stížnost. JUDr. Renata Vesecká nevyužila svého práva podat podnět ministrovi spravedlnosti ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzené. Mimo to není vůbec jisté, že 
lékaři Vězeňské služby ČR uznají odsouzenou za způsobilou vykonat trest, pokud požádá
o upuštění od vykonání trestu pro zdravotní nezpůsobilost.

Navíc dodáváme, že v případě umístění v ženském oddělení
Vazební věznice Praha-Ruzyně v Praze 6 — Řepích by odsouzená vykonala trest ve velmi
humánních podmínkách, o jakých si její odsouzené objeti nemohli ani nechat
snít. Také z toho důvodu považujeme žádost o milost za nedůvodnou.

  S  pozdravem a úctou              

John Bok

předseda spolku Šalamoun“

Konfederace politických vězňů ČR souhlasí s výše uvedenými argumenty.

Zdroj: Fragmenty

přepis Zd. K — září 2008