„Jsem rád, že jsem stál u zrodu tohoto Ústavu a doufám, že přežije nejen mou vládu,
ale I vlády další,“ řekl na úvod svého projevu Topolánek. Premiér zdůraznil, že konferenci konanou pod jeho záštitou považuje za důležitou i z toho hlediska, že nikdo z lidí, kteří
komunistickou diktaturu nezažili na vlastní kůži, neví, jak by se zachoval, pokud by došlo na lámání
chleba, na volbu mezi dobrem a zlem. „Musíme si dát pozor, aby diktát totality nebyl vyměněn diktátem
většinového názoru,“ dodal Topolánek. „Peklo nečíhá tam venku, ale uvnitř,“
řekl premiér v projevu přenášeném Českou televizí.
(celý úvodní projev premiéra-příloha)
Po Mirku Topolánkovi pozdravil účastníky konference ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
Pavel Žáček. Ten ve svém projevu zdůraznil rozdíly v uznání protikomunistického odboje
například v Polsku a pobaltských zemích a bývalém Československu. Posledním
řečníkem úvodního panelu byl vedoucí skupiny III. odboje Ústavu Václav Veber.
Odpolední panel konference byl věnován pamětníkům třetího odboje, kteří se nesmířili
s poúnorovým vývojem Československa, za což všichni zaplatili odnětím svobody a dalšími
perzekucemi.
Hana Truncová, Miloslav Nerad, Vojtěch Klečka a generál Tomáš Sedláček navíc aktivně prošli
i protinacistickým odbojem během období protektorátu. Pamětníci shodně uvedli, že jejich cílem
a důvodem, proč se zapojili ať už do 2. nebo 3. odboje byl nesouhlas s totalitním režimem a touha po svobodném
Československu. Všichni pamětníci se rovněž shodli na tom, že by se odboje aktivně účastnili opět i přes
tresty, které za svou činnost obdrželi, protože to byla „správná věc“. Jednotlivé odpovědi
pamětníků přerušoval často potlesk posluchačů, mezi kterými bylo mnoho dalších bývalých
odbojářů, ale i mladých studentů.
Praha 16. dubna 2009 — Dopolední program druhého dne mezinárodní konference „Odboj a odpor proti
komunistického režimu“se věnoval především zahraničnímu odboji a způsobům přechodu
státních hranic v období první poloviny 50. let.
Zahraniční host konference emeritní profesor University Nancy Eugéne Faucher se ve svém příspěvku
Petr Křivka a tzv. akce Tábor věnoval osudu jednoho z účastníků 3. odboje a veterána I. i II.
světové války Petra Křivky, který byl za „organizování obrany demokracie“ popraven
komunistickou justicí v Brně 21. července 1951.
Profesor Faucher zmínil potřebu dalšího výzkumu celého procesu s Křivkovou skupinou, během
kterého stanulo před soudem na 181 osob, z nichž byli dva lidé popraveni, jeden spáchal údajně
sebevraždu a dva zemřeli během výkonu trestu. Právě v případě údajného sebevraha JUDr. Jana
Korejse panuje mnoho nejasností. Profesor Faucher se domnívá, že skutečnou příčinou jeho smrti byly
brutální výslechy komunistických vyšetřovatelů.
Panel pamětníků předělil přímý přenos rozhovoru s Josefem Mašínem a ředitelem
Ústavem pro studium totalitních režimů Pavlem Žáčkem.
* Zvukový záznam: Panel pamětníků a rozhovor Pavla Žáčka s Josefem Mašínem.
Projev premiéra M. Topolánka na mezinárodní konferenci o odboji
Už je to dvacet let, co žijeme ve svobodném světě. Ve světě, kde o politice nerozhoduje vůle jedné strany.
Ve světě, kde si každý může číst a říkat, co se mu zlíbí. Ve světě, v němž můžeme
svobodně cestovat, nakupovat, podnikat. Zní to absurdně, že to takto říkám, ale proto tomu mnohdy někdo na západě nerozumí, ale přesně tak to je. Za tu dobu vyrostla celá jedna nová generace. Generace dětí a mladých lidí, které nepoznaly nesvobodu, které nezažily ten ustavičný schizofrenní tlak, kdy se něco jiného říkalo doma a něco jiného na veřejnosti. Co chceme říci těmto dětem a mladým lidem a jejich dětem, co chceme, aby věděli a znaly o komunismu? Na co z minulosti by neměly zapomenout, aby ji nemusely opakovat a uchovaly si naději na šťastnou budoucnost?
Myslím, že nejdůležitější ze všeho je pamatovat si, že žádná doba a žádný
systém nezbaví člověka jeho osobní odpovědnosti. Odpovědnosti za to, jak dostojí absolutním
hodnotám nebo univerzálním hodnotám, jak dokáže rozlišit svobodu a otroctví, dobro a zlo a jak
se zachová v chvíli, kdy mezi nimi musí volit. Protože jsou to nakonec naše osobní volby, nikoli
nějaká nadekretovaná objektivní nutnost, co rozhoduje o podobě světa, v kterém žijeme.
Komunismus měl všechny rysy ďábelského systému. Byl mocensky zotročující, byl mravně
relativistický, byl hodnotově vyprázdněný. Jen nemnozí dokázali vidět jeho obludné obrysy
v době, kdy se teprve rodil. Jen menšina aktivně bojovala proti tomu, aby ovládl naši zemi. Ale jen málokdo
neprohlédl jeho krvavou i dusivou podstatu, která se ukázala v padesátých letech respektive
v době normalizace. Dnes s úctou vzpomínáme na všechny, kteří proti němu v různých
dobách a různými prostředky otevřeně bojovali. Ale svým způsobem se s ním musel vyrovnat
každý z nás. A každý z nás, kdo tu dobu zažil, si musí umět sám sobě
odpovědět, jak tehdy obstál.
Souboj s komunismem tedy začínal uvnitř. Bylo by dobré, kdybychom tuto zkušenost dokázali předat
nové generaci, která už nemusí svádět takto fatální souboj se zlem. Protože zotročení,
relativismus a vyprázdněnost hrozí vždy, v demokracii jako v totalitě. Naše volby jsou dnes svobodné, ale
tím spíše musejí být odpovědné. Tím spíše musíme odmítat takzvané
objektivní nutnosti a výmluvy na špatné okolnosti. Tím spíše nesmíme podléhat
ďábelské svůdnosti populismu.
Musíme si dávat dobrý pozor, abychom diktát totality nenahradili diktaturou většinového
názoru. Jak známo, většina se vždy mýlí. Kdo jiný by o tom mohl vyprávět, než ti,
kteří včas varovali před nástupem komunismu? Ostatně i dnes se mnohým zdá, že pravdu má ten,
kdo má na své straně zákon a v bojovnících proti totalitě vidí často „rušitele
pořádku“, někoho, kdo ohrožoval status quo. Takový pohled je však pokrytecký a zcela vyřazuje
z činnosti naše vlastní svědomí.
Bylo by dobré, kdyby si nová generace z komunismu pamatovala, že vše, co umlčí naše vlastní
svědomí, je špatné. Ať už je onou falešnou omluvenkou svěrací kazajka totality, nebo pohodlný
polštář většinového mínění. Vždy jde o nebezpečnou slabost, o přihrávku zlu,
která se nám vymstí. Když znovu dovolíme, aby v našich hlavách vyrostly bariéry ze strachu, předsudků, populismu a slabosti, nebude trvat dlouho a vzniknou tu reálné zdi. Nemusí jít
přímo o železné opony s dráty a zátarasy. Ale v každém případě náš
svět nebude tak svobodný, tak otevřený, tak rovnoprávný, jak bychom si přáli.
Musíme znát minulost a poučit se z ní, abychom měli budoucnost. Vy se tu budete zabývat
různými formami odboje a odporu proti totalitě, doma i v zahraničí. Věřím, že i tato konference
přispěje svým dílem k tomu, abychom naši minulost nemuseli v nějaké jiné podobě opakovat. Že
přispěje k pochopení motivů těch, kteří v různých obdobích a různými zbraněmi bojovali
s režimem. Že přispěje k odmítnutí mravního relativismu a legalistického pohledu na dobu
komunismu. Pochopit dobro a zlo, umět je odlišit za všech, i extrémních okolností, je prvním krokem ke skutečné, nikoli pouze formální svobodě. Peklo nečíhá tam venku, ale uvnitř. Protože stále
platí, co řekl Seneca: „Nikdy nepovažujte za šťastného toho, kdo je závislý na vnějších
okolnostech.“
Zd. K. — duben 2009