Nepochybně tehdy věřili nebo aspoň doufali, že nacismus bude poražen. A určitě si nepředstavovali, že jen několik let po válce upadne Československo znovu do nesvobody, že se ze západních hrdinů stanou oficiálně vyhlášení „nepřátelé národa“, že budou vyhazováni z armády a zavíráni do kriminálů. Plukovník Imrich Lom měl „ještě štěstí“ — po dobrodružné válečné cestě a mnoha bojích se mu vlast neodvděčila pobytem v pracovním táboře nebo mučením v hradčanském Domečku (proslulé věznici pro vojáky), pouze skončil jako stavební dělník.

Narodil se v roce 1918 v Ostravě a vyučil se ve Vítkovických železárnách zámečníkem. Měl dělat mistrovské zkoušky, ale do toho přišla mobilizace, pak Mnichov a okupace. Imrich Lom sice v osmatřicátém narukoval do armády, ale nechtěl se smířit s československou kapitulací — poradil se tedy s rodiči a rozhodl se, že bude prospěšnější, když se zapojí do odboje.

Podařilo se mu tajně a s pomocí přátel přejít do Polska, kde se právě tvořil tzv. Čs. legion; přijali ho a vyslali spolu s dalšími vojáky na Ukrajinu, kde měli být vyzbrojeni. Později vzpomínal: „Na podzim 1939 přišla neuvěřitelná zpráva o paktu mezi SSSR a hitlerovským Německem. Když Němci přepadli Polsko, museli Poláci čelit útoku na dvou frontách a my na Ukrajině jsme náhle padli do sovětského zajetí.“ Vojáci se v zajateckých táborech názorově rozdělili — stoupencům komunismu se říkalo „hvězdáři“, zbytek byli zápaďáci (řečení „francouzi“), k nimž patřil i Imrich Lom.

Když Adolf Hitler napadl Sovětský svaz, změnil se Stalinův vztah k západním mocnostem a tudíž i politická situace, takže se Lomovi po mnoha měsících v internačních táborech podařilo odejít na Střední východ. V Egyptě absolvovali dobrovolníci výcvik, nalodili je do torpédoborců a odvezli k Tobrúku. Tam proběl Lomův vojenský křest: „První ,co nám nováčků řekli, bylo: dávejte si pod sebe pytel písku, jsou tu všude miny! Jednou jsem musel něco vyřídit, jel jsem autem, jenže jsem zabloudil. Vjel jsem do minového pole, ozval se výbuch a celý zadek auta to utrhlo, zůstala jenom kabina. Tehdy jsem se znovu narodil.“

Brzy se Imrich Lom přihlásil k výcviku do kursu britského letectva. Byl přijat a po více než dvou měsících doplul spolu se stopadesáti druhy do severního Skotska. Dostal modrou uniformu a stal se z něj voják RAF — příslušník 311 perutě. „Nejdřív jsem se musel naučit anglicky. Chtěl jsem být pilot, ale řekli nám: to se povede jen málokomu z vás. A tak mě přidělili k telegrafistům a střelcům. Bylo mi to líto, ale říkal jsem si ´dal ses na vojnu, musíš sloužit´.“

Z Anglie byl Imrich Lom nadšený, zvlášť když jednou v Londýně nastoupil do autobusu a jeden z cestujících ho začal přede všemi vychvalovat jako „jednoho z těch chlapců, kteří nás každou noc chrání“. Lom, který ještě nebojoval, se sice styděl, ale zároveň měl radost a říkal si, že vojenský život může mít i velmi příjemné stránky. Jenže pak skončil výcvik, což znamenalo rychlé vystřízlivění: „Byl to vstup do úplně jiné reality, najednou jsem se ocitl v bojovém nasazení. Létal jsem v posádce čtyřmotorových Liberátorů nad Biskajským zálivem, vyhledávali jsme ponorky a bombardovali je, doprovázeli jsme konvoje, létali jsme až nad Německo.“ Ke konci války se chtěl Imrich Lom vrátit do Československa a přispět k osvobození domova. Jenže nedostal svolení: „Sověti řekli kdepak, Praha je naše. Tak jsem uvízl v Británii a domů jsem mohl až v září 1945.“

Západní piloti byli nejdřív přijati jako hrdinové. Imrich Lom zůstal v armádě a vzpomínal, že do února 1948 zažíval jedno z nejhezčích období dosavadního života. V krátké době se však z hrdinů stali „spojenci západního imperialismu“ a jeden po druhém dostávali z armády vyhazov. Lom se s tím smířil, nic jiného mu ani nezbývalo, a začal si hledat práci. Ani to nešlo jednoduše. K civilnímu letectvu nesměl, navíc nemohl nastoupit do zaměstnání bez souhlasu nadřízeného. „Byl to nějaký generál Malec, tak jsem za ním vyrazil a říkám: ´Pane generále…´ A on zařve: ´Žádnej pane, soudruhu!“ Povídám znova: ´Pane generále, já nemám žádnou kvalifikaci a navíc potřebuju k nástupu do práce vaše svolení.´ Začal zase řvát: ´Tak ty nemáš kvalifikaci?Co vás v tý Anglii tedy naučili? Válet se a kout nějaký rozvratný pikle,co?´ Namítl jsem naivně, že přece u RAF zahynuly desítky lidí za svobodu Československa. A on už jenom zaječel ´Ven!!!´ a zabouchnul za mnou dveře.“

Imrich Lom se pak na doporučení kamaráda dostal jako pomocný dělník na stavbu Slapské přehrady. Až do pádu komunismu byl „občan s cejchem“. Zemřel v prosinci roku 2003 a rok před smrtí odpovídal na otázku, jak se mu žije: „Byli jsme rehabilitováni, povýšeni, dostal jsem hodnost plukovníka a mám nárok na vojenský pohřeb. Tak co? Cítíval jsem velkou hořkost, ale už je to za mnou. Koneckonců, spousta kamarádů dopadla mnohem hůř.“

Vojenští veteráni, ať už ze Západu nebo z Východu odcházejí teď rychle, jeden za druhým. Stíhací pilot, generálporučík František Fajtl zemřel letos v říjnu. Komunistický režim s ním skutečně naložil hůř než s Imrichem Lomem: na jaře 1949 byl vyhozen z armády, o rok později zatčen a na základě komunisty vykonstruovaného obvinění strávil 17 měsíců na nucených pracích v Mírově. Po propuštění se živil jako dělník, skladník a nakonec úředník. Legendární generál František Peřina zemřel v květnu. Když ho komunisté v roce 1949 poslali na nucenou dovolenou a všude kolem něj se zatýkalo, raději nečekal a uletěl ve sportovním letadle do americké zóny okupovaného Německa.

O všech těch lidech se dá plným právem říct, že byli hrdinové. Když si procházíte seznam vojáků RAF, žalářovaných v letech 1948-1989, zjistíte, že jde o desítky jmen. A že hrdinství vůbec neznamená automatické naplnění příslibu: „Vlast vám bude vděčna!“

RAF — vstupenka do kriminálu

Britské královské letectvo sehrálo za Druhé světové války rozhodující úlohu v bitvě o Anglii a při destrukci německého zbrojního průmyslu a zázemí. Na bojích se podle čs.- britské smlouvy z 25. 10. 1940 podílelo asi 2500 československých příslušníků letectva, z nichž 511 zahynulo a 51 bylo zajato. Po únoru 1948 byli příslušníci RAF pronásledováni, vězněni, degradováni a zbaveni vyznamenání, stěhováni z bytů, vyhazováni ze zaměstnání. Někteří, jako například Josef Bryx, Vlastimil Klenovský nebo Vladislav Roubal byli zavražděni, nejčastěji proto, že se pokoušeli o útěk, ať už ze země nebo z vězení. 

Zdroj: 15. 11. 2006 lidovky.cz Adam Drda

Začněme tedy čekáním. Trudie a Josef na sebe čekali třináct let. Vzhledem k tomu, že se celkem znali šestnáct roků, je to pozoruhodná bilance: 3:13. Tři roky spolu, třináct v odloučení.

I jejich láska začala stylově: psal se rok 1941, ve válce umíraly tisíce lidí a Bryks, český letec v Anglii, se s kamarády vypravil do restaurace. Tam ji uviděl. Když jí slíbil, že s ním bude pít jen sherry, nevěřila, ale na schůzku přišla. „Opravdu podle jeho slibu jsem toho večera pila sherry. Když jsem Pepu poslouchala, zjistila jsem, že mě nesmírně přitahuje. Byl krásný, inteligentní a odvážný, což byly vlastnosti, které měřeno dle mého idealistického měřítka mohly způsobit, že se mi zatočila hlava, že mi vzal mé srdce,“ napsala v knize vzpomínek.

Jenže byla válka. Po třech týdnech známosti byl Bryks sestřelen nad Francií a skončil v německém zajetí. Dvaadvacetiletá Trudie pracovala jako příslušnice ženských pomocných armádních sil v oddělení výzvědné služby a věděla, kam létá i že jeho letadlo dostalo zásah.

Prožila období mučivé nejistoty, až dostala dopis přes Červený kříž. Byl podepsán jménem „Rick“, ale podle písma ho poznala. „Ten, který jí vzal její srdce“, tajil identitu, aby se nedostal do protektorátu, kde by mu mohla hrozit smrt. Zatímco si posílali dopisy přes Červený kříž, on podnikal odvážné útěky ze zajateckých táborů, ty, díky nimž později vstoupil do historie.

Byla zoufalá, ale nikdy nelitovala

Když válka skončila, přišla další stylová chvíle: označení „britský pilot“ bylo označením pro hrdinu. „Stál na zastávce, celá ulice věděla, že tam na mě čeká pilot RAF. Neviděli jsme se skoro pět let, ale on mě okamžitě poznal a objal. Byla jsem překvapená. A on se hned zeptal, jestli si ho vezmu,“ vzpomíná.

Ale Trudie váhala. „Ten, který jí vzal srdce“, to však myslel vážně. Telefonoval jí několikrát denně. Až mu došla trpělivost: „Rozletěly se dveře a on říká, že si ho buď vezmu, nebo že okamžitě odjíždí a už se nikdy do Anglie nevrátí.“ A bylo to. Už měl v té chvíli v kapse připravený snubní prstýnek. Svatbu měli na ostrově Man, také stylově.
Bryks dostal vysoké britské vyznamenání, a když Trudie přijela s dalšími manželkami českých vojáků vlakem do Prahy, uviděla velký nápis: Vítáme britské válečné nevěsty.
Jenže poválečné Československo nebylo dobrým místem k životu. Přesto ty tři roky do komunistického převratu byly jejich nejkrásnějším obdobím. A také jediným, které trávili společně. Žili v Olomouci, narodila se jim dcera Sonia a vše vypadalo nadějně. Jenže komunistický převrat obrátil jejich život vzhůru nohama, po neúspěšném útěku skončil Bryks ve vězení a Trudie se po složitém vyjednávání dostala do Anglie. Zase byly mezi nimi tisíce kilometrů a vězeňské mříže. A ještě železná opona, která mezitím vyrostla na západní hranici Československa. Trudie, která byla s dítětem bez prostředků, psala zoufalé dopisy generálnímu tajemníkovi Slánskému a dalším, o nichž si myslela, že se jejich srdce dokážou obměkčit. Zbytečně.

Komunistický režim nechtěl zničit jen odvážného pilota, který se nepodvolil novým vládcům, ale i jejich vztah, lásku, která přežila nacistické věznění. Bryks manželce nesměl posílat ani to málo peněz, co jako vězeň vydělal v uranových dolech na Jáchymovsku. Když viděl bezvýchodnost situace, nabídl jí v jednom z dopisů rozvod. Odmítla.

Devět let na něj čekala na druhé straně železné opony, než se v roce 1957 jen náhodou dozvěděla, že v pouhých jedenačtyřiceti letech zemřel. Pak se pečlivě starala o jejich dceru Soniu, která onemocněla roztroušenou sklerózou a nemoci podlehla před sedmi lety.

Po pádu železné opony se Trudie mnohokrát vrátila do Československa, naposledy vloni, aby převzala z rukou prezidenta vyznamenání pro svého muže. I to bylo stylové. Láska Trudie Bryksové, jež se už znovu nevdala, zvítězila nad studenou válkou, nad zapomněním, nad smrtí milované dcery, nad vším. Když se jí zeptáte, zda někdy zalitovala manželství s Josefem Bryksem, odpoví: Nikdy. Není divu, že příběh Josefa Brykse lákal filmové tvůrce. Hned po válce byl o něm natočen v Anglii film Srdce v zajetí, v květnu bude Česká televize vysílat o Bryksovi hodinový dokument Muž, který přecenil českou duši režiséra Jána Nováka.

Když válka skončila, objevil se na zastávce a celá ulice věděla, že na mě čeká pilot RAF

Zdroj: MfDnes — 28.04.2007 — LUDĚK NAVARA — str. 08

související články

• 19. 5. 2007: Příběh letce, který přecenil českou duši
  
• 6. 3. 2006: Josef Bryks — zapomenutý hrdina