Upravená, uměřená paní, žijící dnes ve Washingtonu, mluví i po letech v Americe pečlivou češtinou. Rozhovoru se Jana Kánská (73) nejdřív bránila („jsem takový privátní člověk“), protestovala i proti focení („nedělejte ze mě cover girl“).
Pak, zřejmě vycepovaná starým životem s StB v zádech, odpovídala, jak nejstručněji to šlo, a úzkostlivě se snažila zbavit svá slova emocí. Její přímost vzbuzovala respekt.

Trvala například na tom, že o připravovaném hollywoodském filmu Milada bude mluvit jen off record, protože se tu z toho udělala mediální bublina a zatím jsou to pouhé sny. Celou dobu mě svazovala vážnost jejího příběhu: ani mě nenapadlo tvářit se zúčastněně, a přitom víc sledovat životnost baterek v diktafonu, jak se mi někdy stává třeba u hvězd showbyznysu. O sobě mluvila ostatně s velkou skromností. Je prý dnes hlavně trojnásobnou babičkou. „Kdybych dřív věděla, jak jsou vnoučata prima, měla bych rovnou vnoučata,“ vtipkovala.

Četla jsem včera dopisy, které vaše matka napsala v červnu 1950, v posledních hodinách svého života, členům rodiny. Ačkoli to bylo její poslední přání, dopisy vám tehdy nevydali. Kdy jste je poprvé četla?
Až v lednu 1990, když jsem prvně, po víc než dvaceti letech, přijela do Čech. Dala nám je ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová. Vlastně nemám ponětí, kde byly, asi někde na ministerstvu.

Jaký to byl pocit, držet po čtyřiceti letech v ruce matčin poslední dopis?
Strašný… Bylo to velmi emotivní, smutné. Celá ta návštěva byla emotivní, tady byli najednou všichni tak nadšení z té změny. A právě tenhle moment patřil pro mě možná k těm nejzávažnějším. Bylo opravdu hodně těžké to vstřebat.

Věděla jste celá ta léta, že ty dopisy existují?
Ano, protože na poslední návštěvě pár hodin před popravou nám maminka řekla, že nám je napsala. Byla jsem tam tenkrát já, moje teta, tedy maminčina sestra Věra Tůmová, a její muž. Teta potom žádala mnohokrát o vydání dopisů, ale bylo jí sděleno, že je zkrátka nedostaneme.

Přiznám se, že na mě nejvíc působily ty nejobyčejnější věci z dopisů: Například jak vám maminka doporučuje, abyste nesešlapávala botičky, každé ráno čtvrt hodiny cvičila a nenosila hluboké výstřihy…
(rozesměje se) Tam byly ještě i jiné věci, třeba abych si myla pravidelně krk! To bylo po těch letech, jak bych to řekla česky…, zkrátka dotýkalo se mě to velmi. Promiňte, občas hledám slova, někdy se mi stává, že si na anglické po těch letech vzpomenu dřív než na to české. A obráceně.

Vaše matka si přála, aby vám dali její snubní prsten. Nosíte ho?
Ne. Tyto věci, které byly cenné, jsme nedostali. Jen nějaké její šaty. Ještě pořád je doma mám.

Jedna její prosba mi připadá až groteskní: totiž abyste poděkovali velitelství věznice na Pankráci „za patřičnou péči“. Byla to ironie?
Nene, pravděpodobně to spíš bylo nařízeno. Ona se taky až do posledních chvil snažila nám co nejvíc ulehčit situaci a tohle byl zřejmě jeden z těch momentů.

Milada Horáková, na rozdíl od ostatních odsouzených, nepožádala sama o milost. Místo ní jste to udělala vy a váš 81letý dědeček, její otec. Věřili jste, že se Gottwald slituje, když ho navíc omilost telegramem žádal i Albert Einstein?
No, to víte… Naděje umírá poslední. Ale nestalo se tak.

Bylo vám tehdy šestnáct. Co jste si vlastně o té popravě myslela?
To byly drastické momenty, hodně jsem to prožívala. Ale že bych o tom nějak zvlášť přemýšlela, to ani ne. Já byla ze všeho trošku vyděšená, atmosféra doma byla velmi tísnivá. Ale celou tu dobu procesů jsme taky spřádali plány, jak by se to dalo ještě nějak zvrátit. Bohužel marně.

Kdo z rodiny tu situaci nesl nejhůř?
Všichni to nesli těžce. Ale pravděpodobně nejhůř moje teta Věra Tůmová, maminčina mladší sestra, která v tu dobu byla zrovna těhotná se svým prvním miminkem.

Dnes se zdá neuvěřitelné, že tehdy přišlo na adresu státních institucí přes 6000 rezolucí, v nichž občané, dělnické kolektivy, dokonce školní děti žádali o trest smrti pro „zrádce a záškodníky“. Do soudní síně nosili ty dopisy v prádelních koších. Nezanevřela jste za tu „nenávist pracujícího lidu“ na Čechy?
Ne. Já nemám tyhle postranní myšlenky. To bylo všechno organizováno komunistickou stranou. A v řadě případů jistě pod velkým tlakem, pod strachem ze ztráty zaměstnání.

Na přelíčení sváželi diváky jako na galapředstavení. Byla jste tam i vy?
Nene, my jsme ani neměli povoleno tam přijít. Ale pravděpodobně bych tam nešla, ani kdyby to dovoleno bylo. Já nikdy nebyla ještě ani v Terezíně, kde maminku za války věznili nacisté, což si vyčítám. Říkám svému muži, aby jednoho krásného dne takový výlet naaranžoval, a já tam prostě pojedu. Sama se k tomu ještě pořád nemůžu odhodlat.

Jaký byl váš vztah ke komunistům? Nenáviděla jste je za to, že vás připravili omámu?
Nenávist… Já nemám opravdu k nikomu nenávist. Ale myslím si, že ten, kdo je komunista z přesvědčení, nemá to v hlavě v pořádku. A kdo je komunista z kariérních důvodů, je zkrátka bezcharakterní.

Jak vnímáte to, že komunisté stále hrají roli v české politice?
To je velká škoda a taky velký dluh, že se s tím už ze začátku této nové éry něco neudělalo. Myslím, že ta strana měla být určitě zakázána.

Jaký byl váš život po procesech? Hrozilo, že skončíte v dětském domově?
Ne, to ne, směla jsem žít u tety. Já potom byla vlastně takové dítě celé rodiny. Všichni se mi to snažili vynahradit. Ale samozřejmě to mělo podstatný vliv na moje studium, nemohla jsem jít na vysokou školu, jak bych bývala ráda šla.

Vaše matka v dopise píše: „Já bych tě ráda viděla lékařkou.“ Co jste chtěla studovat vy?
Medicínu, no ale to bylo zcela vyloučeno. Hlásila jsem se na ni celkem pětkrát. A jednu dobu vážně hrozilo, že půjdu pracovat manuálně do továrny. Ale potom díky odvážným lidem jsem se dostala jako žákyně na druhou zubní kliniku, kde jsem rok studovala a pak si mě tam nechali jako instrumentářku. A po letech jsem docílila toho, že jsem mohla jít na školu pro zubní techniky, a opět si mě tam nechali. Potom, v roce 1968, jsem už jako zubní technička odjela za otcem do Ameriky. Ukázalo se, že udělat si tu školu bylo rozumné, protože jsem hned mohla začít pracovat, nemusela jsem čekat na žádnou nostrifikaci vysokoškolského diplomu. Nakonec se mi splnil sen, stala jsem se dokonce instruktorkou zubní technologie na univerzitě v Pittsburghu.

Jak vám zdůvodňovali, že vás na medicínu zase nevezmou?
Vždycky našli nějaký důvod. Skutečný byl ale ten, že se mě zeptali, jak se dívám na proces s mou matkou. A když jsem řekla, že jim na to nebudu odpovídat, tak mi poděkovali. A já věděla, že je konec.

Kdybyste se maminky zřekla, nechali by vás studovat?
To vůbec nepřicházelo v úvahu.

Byla jste po exekuci předmětem pozornosti StB?
Několikrát mě pozvali do Bartolomějské. Ale to jsem se snažila nevnímat. Jistě, v těch prvních letech jsme měli zřejmě permanentní dohled, protože tady bylo nebezpečí, že odejdeme. Otec na nás taky čekal v Německu, bohužel marně. Tyhle věci ale nejlíp věděla moje teta, mě se od toho snažili co nejvíc chránit.

Chovali se k vám jako k dceři „zrádkyně“ při výsleších tvrdě?
Ani vlastně ne. Z mého hlediska chtěli vědět úplné nesmysly. Ale jistě to bylo nějakým taktickým způsobem, do kterého jsem neviděla, zacílené. V každém případě to bylo nepříjemné, vytvářelo to napětí.

Jak se k vám chovali lidé?
Někteří kladně, těch bylo méně. A ti druzí jaksi… opatrně.

Co si pod tím mám představit? Že přešli na druhou stranu ulice?
Třeba. Asi tak. Ale spolužáci ve škole se ke mně chovali dobře. Přestože jsem některé z nich později našla v Cibulkových seznamech.

Vaše teta Věra Tůmová byla učitelka. Směla učit i po tom?
To ne. Těsně po procesu pracovala jako prodavačka v bazaru. Potom se narodila moje sestřenice, takže byla dlouho doma. Pak dostala práci jako uklízečka, to dělala až do důchodu.

Měli jste nouzi?
Neměli, protože můj otec se velmi staral o to, abychom žádnou hmotnou nouzí nestrádali. Našel cesty, jak nám pomáhat přes jednu vzdálenou příbuznou — Američanku.

V roce 1968 jste za ním odjela do USA. Jak dlouho jste ho neviděla?
Sedmnáct roků. My se viděli už v roce ’66, kdy jsem dostala povolení ho navštívit. On myslel, že tam zůstanu, ale já měla podmínku se vrátit, pro tetu a její rodinu tady by z toho jinak byla veliká nepříjemnost. Otec to pochopil, ale musela jsem mu slíbit, že hned jakmile se vrátím, budu žádat o emigraci. Což jsem taky udělala. Trvalo celý rok, než to bylo vyřízeno. Vlastně jsem dostala povolení až v Dubčekově éře. Na nic jsem nečekala a hned jsem jela.

Jaký byl váš život v USA?
Okamžitě jsem začala pracovat u jednoho slovenského zubního technika. Byl šikovný, naučil mě americkou techniku, něco úplně jiného v porovnání s tím, co se dělalo tady. No a za dva roky jsem se vdala a pak jsem pracovala v ordinaci jednoho lékaře jako jeho technička.

Jak jste se vlastně poznala se svým mužem?
On je Čech a poznali jsme se začátkem srpna roku ’69 na sjezdu Společnosti pro vědy a umění, což byla organizace, kterou můj otec v Americe spoluzakládal a dodnes existuje. Můj muž učil geografii a urbanismus na pittsburské univerzitě, později přednášel ekonomii.

Mimochodem — dozvěděla se to vůbec vaše matka, že se otci podařilo tentýž den, kdy ji zatkli, emigrovat?
Ano, ale až na té úplně poslední návštěvě. Teta jí to dala najevo.

Myslíte, že ji to povzbudilo?
Doufejme, doufejme. Jestli pár hodin před koncem vůbec mohlo být něco povzbudivého…

Je pravda, že váš otec utekl z domu tak, jak byl, v pantoflích?
Tak to nebylo, byl v botách. Však on byl také doma neustále plísněn za to, že se nepřezouvá. A nakonec mu to možná zachránilo život. My měli velkou verandu, na kterou vedly dveře z obývacího pokoje. Byla hodně zarostlá, takže tajná policie, která přišla otce zatknout, si nevšimla, že z ní vedou schody do zahrady. A tamtudy otec v domácím oblečení utekl. Naštěstí boty měl. Nejdřív se schovával v Praze, pak na Šumavě, odtud ho převedli do Německa. Matku ale už bohužel nestihl varovat.

Ona o emigraci neuvažovala?
Jistěže ano. Jenomže příliš dlouho váhala.

Nikdy, ani v koutku duše, jste mamince nevyčítali, že to nechala dojít tak daleko? Že jste nakonec celá rodina museli žít život, který jste si nevybrali?
To vůbec ne. Moje matka nemohla jednat jinak. Ona byla taková povaha. Spíš si ji člověk celý život bral za vzor. Co by ještě mohl udělat a neudělal, protože neměl její kuráž.

Neutekla, nenechala se donutit ke lži, nepodlehla strachu, zachovala si až do konce lidskou důstojnost. Vnímáte ji jako hrdinku?
No samozřejmě.

Cítíte v sobě některé její vlastnosti?
Nevím, nemůžu se sama odhadnout. Rozhodně ale ona je pro mě stále vzorem. Já se tak odvážná necítím. Cítím se v posledních letech spíš jako matka a jako babička, to ohromně naplňuje můj život. Mám syna, dceru a tři vnoučata. Nádherná. Poslednímu je půl roku. (celá roztaje, usmívá se)

Mluví vaše děti česky?
Ano. Dcera trochu méně, neumí psát, ale můj syn si na univerzitě vzal jako další obor češtinu. Teď už ale skoro devět let bydlí a pracuje v Bostonu a tam nemá žádné možnosti češtinu praktikovat. Takže to vypadá tak, že já s ním mluvím česky a on mi odpovídá anglicky. Je potopený v tom americkém moři, zatímco dcera je se mnou každý den, a to neexistuje, abychom mluvili anglicky, jen když přijde zeť. No a moje dvě vnučky rozumějí česky, protože jsou zvědavé, co si máma s babičkou povídají. Já vám je musím ukázat. (vytahuje z kabelky malé album fotografií) Vprostřed je ten malinkej. Už se jich nemůžu dočkat.

Dcera je profesorkou biologie, o synovi jsem četla, že je vědec a zabývá se vesmírným odpadem…
Já vlastně ani nevím, čím se teď zabývá, protože on je ve výzkumném ústavu přidruženém k Massachusetts Institut of Technology v Bostonu. Teď pracuje na laserech, na něčem, co já vůbec nemůžu pochopit, takže se ho pro jistotu ani neptám. Můj muž se někdy zeptá a zdvořile poslouchá, co syn odpovídá. Ale nejspíš tomu taky nerozumí. (směje se) Dcera je teď doma s těmihle třemi miláčky.

V jednom dopise vaše matka píše, že to, co se s ní děje, považuje za zkoušku, kterou na ni seslal Bůh. Věříte tomu i vy?
To já nevím. Myslím ale, že jí to v každém případě ulehčovalo její osud. Matka byla původně katolička, ale když si vzala mého otce, celá její rodina přestoupila na evangelickou víru. Já také věřím, ale nechodím moc často do kostela. Děti jsme samozřejmě nechali pokřtít.

Myslíte na maminku často?
Ano, zvlášť když jsem tady, všechno tu vnímám intenzivněji. Ale i v zahraničí se začalo něco dít, na podzim dostala matka americkou Medaili svobody a v den výročí její popravy v červnu zase pojedu do Toronta pro kanadské ocenění. Je to hrozně důležité nejenom kvůli její památce, ale taky aby se ukázalo světu, co se tady vlastně dělo.

Chyběla vám na svatbě?
Jistěže jsem na ni myslela. My měli malinkou svatbu, byli jsme jen čtyři. A mrzí mě, že jsem si nenahrála, co táta říkal předtím, než jsme šli do kostela. Samozřejmě že tam byla zmínka o mámě. A mluvil tak krásně, že to v mé paměti bylo nad všechen svatební obřad. O životě, o vztahu dvou lidí… Oni se s maminkou velmi milovali, měli krásný vztah, to cítím dodnes, i když už ani jeden nežije. Otec se už neoženil.

Zdává se vám někdy o mamince?
Ano, zvlášť v poslední době. A kupodivu spíš hezké sny, nic tragického.

Vynořuje se vám ještě dnes někdy z paměti to poslední setkání, poslední objetí?
Jestli mi odpustíte, o tom se opravdu nedá mluvit. Ale obejmout jsme se nesměli, nedovolili nám to. To byla zkrátka součást našeho trápení, stejně jako to, že mámu popravili jako poslední ze čtyř.

Vaše matka má symbolický hrob na Vyšehradě, ale pohřbena tam není. Kde vlastně skončil její popel?
To nikdo neví. O této věci se vede od začátku 90. let diskuse a já osobně jsem se zatím nerozhodla pro žádnou verzi. Ale jsem ráda, že Klub Milady Horákové udělal ten památník na Vyšehradě, protože tam chodí lidé, aby si její osud připomněli. Já pro sebe jsem to vyřešila tak, že jsem na hrob jejích rodičů a jejích dvou sourozenců dala desku a ze společného hrobu, kde podle jedné varianty byla její urna tajně uložena, jsem vzala nějaké kytičky a dala je tam. K tomu hrobu chodím.

Takže komunisti se jí báli i po smrti?
Oni se báli všech těch popravených, nikomu urnu nevydali.

Jak jste prožívala listopad ’89?
To bylo fantastické! V Americe byl zrovna Thanksgiving Day, který se slaví jako rodinný svátek. No ale my jsme toho tradičního krocana místo u stolu jedli u zpráv CNN! My byli úplně bez sebe, nikdy jsme nevěřili, že se to stane. Když jsem odcházela do exilu, byla jsem přesvědčena, že to je prostě navždycky. Naproti tomu ti, kteří odcházeli po roce ’48, si stále mysleli, že se za několik let vrátí, pořád čekali, čímž byli daleko víc frustrováni než my. Ale když se to pak stalo, vnímala jsem to jako zázrak. Ježiš, já jsem nikdy v životě nebyla takhle moc fotografovaná. (děsí se fotografa, který mění polohy kvůli odleskům na jejích brýlích) Můj muž mi řekl, abych si rozhodně nechala ty brýle, a skryla tak své vrásky. (směje se)

Před časem probíhala v ČT anketa o Největšího Čecha, kde se vaše matka umístila na 36. místě — skončila například za Jaromírem Jágrem, Karlem Gottem či Danielem Landou. Zaregistrovala jste to?
Ó ano, to jsem zaregistrovala. Byla jsem spíš překvapená, že ji tam lidi vůbec zařadili, a nevadilo mi, že se umístila až tak daleko. Ji už přece mnoho lidí nepamatuje a nemůže konkurovat těmhle sportovním a mediálním celebritám.

Věříte, že pravda vítězí, jak se píše na české prezidentské standartě?
Já si myslím, že nakonec jo. Jenomže to dá fušku, jak říkal Jan Masaryk. A taky jí to trvá nějak moc dlouho.

Řekla byste, že váš život byl spíš nešťastný, nebo šťastný?
Mě se lidi často ptají, jak jsem to vlastně všecko zvládla. Ale můj život byl nakonec spíš šťastný, protože já jsem si vždycky přála mít velkou rodinu a spokojený rodinný život, a to se mi vyplnilo. A ještě něco: Moje nejstarší vnučka se jmenuje Anna Milada King. To vymyslela dcera, já do toho nezasahovala.

Počkejte, Milada Horáková se přece za svobodna jmenovala Králová…
No právě. Anna Milada King je strašně upovídané stvoření. Jsem přesvědčena, že z ní jednou bude učitelka nebo předsedkyně nějaké veliké rady, protože už teď do všeho musí mluvit. Ona chodí do předškolní třídy. A když měli nedávno dětskou besídku, seděli předškoláci na pódiu v první řadě. Najednou se naše Nanynka zvedla uprostřed toho všeho a kráčela k panu řediteli. My celá rodina vzadu trnuli, co se proboha děje? A víte co? Nanynka šla prostě oznámit panu řediteli, že ta holčička vedle ní pláče, protože se jí stýská po mamince.

Jana Kánská (73)

je jediné dítě JUDr. Milady Horákové, právničky, členky národně sociální strany, političky, poslankyně, která byla za války vězněna nacisty, mučena, dokonce jí hrozil trest smrti. Komunisty zatčena v září 1949, ve vykonstruovaném monstrprocesu „s reakčními zločinci, kteří ve službách západních imperialistů organisovali obnovení kapitalismu“, odsouzena k trestu smrti, 27. 6. 1950 popravena. Proces Horáková a spol. byl včetně navazujících 35 procesů největší v zemi. Souzeno bylo celkem 639 lidí, deset popraveno, ostatní dostali celkem 7850 let vězení. Ojedinělé bylo, že byla v politickém procesu popravena žena. Po exekuci vyrůstala Jana u své tety, nesměla studovat, v roce 1968 se vystěhovala do USA. Je vdaná za profesora ekonomie Karla Kánského, mají dvě děti a tři vnoučata. Milada Horáková byla rehabilitována v roce 1990, v roce 1991 in memoriam vyznamenána Řádem T. G. M. Vloni v listopadu oceněna americkou Medailí svobody.

Zdroj: Lidové noviny

text: Alena Plavcová

foto: Ondřej Němec — Lidové noviny

Senátor Jiří Liška — a s ním členové vládní koalice — se mohou radovat. Většina poslanců schválila senátní návrh zákona, který znamená úplnou novinku v bádání v totalitní minulosti.

„Jsme skutečně přesvědčeni, že ústav pomůže vyrovnání se s naší neblahou minulostí,“ přesvědčoval senátor Liška oponenty těsně před rozhodujícím hlasováním.

Zákon měl ale namále. Sněmovnou jen těsně neprošly návrhy na jeho zamítnutí, případně přepracování.

Melčák s Pohankou byli pro

Například pro přepracování hlasovalo 88 poslanců, potřeba ale bylo 91 hlasů. Pro zamítnutí bylo 87 poslanců, což opět těsně nestačilo. Opozici chyběly hlasy dřívějších poslanců ČSSD Pohanky a Melčáka, kteří zákon podpořili.

V této chvíli je tedy téměř jisté, že vznikne ústav, který se bude především zabývat obdobím od roku 1938 do roku 1989. Jeho součástí ovšem bude i velký archiv, ve kterém budou soustředěny dokumenty o totalitní minulosti.

Nad ústavem bude „bdít“ sedmičlenná rada, kterou bude volit Senát. A samotní radní poté vyberou i ředitele ústavu.

Parlament zároveň rozhodl, že členem rady ani ředitelem nemůže být někdo, kdo byl či je členem komunistické strany. Zaměstnanci musí mít čisté lustrační osvědčení.

S kritikou začal Zaorálek

Když se loni senátoři rozhodli navrhnout zákon na vznik Ústavu paměti národa — tak se původně jmenoval, prošel jejich horní parlamentní komorou takřka bez problémů.

Zcela jinak se ale situace vyvíjela v Poslanecké sněmovně, a to už od chvíle, kdy zazněla slova prvního sociálního demokrata, Lubomíra Zaorálka.

„Máme my politici rozhodovat o tom, jak se má zpracovat moderní historie?“ ptal se Zaorálek na počátku debaty loni v listopadu. Jeho pochybnosti se týkaly především toho, zda má takový ústav skutečně šanci zmapovat minulost Čechů. „Nejsem si jistý, jestli je tato cesta správná. Přesvědčete mě, že se mýlím.“

Rath: ODS chce z historie udělat služku

Nechuť ČSSD k ústavu potvrdil i dnes už při úvodním — značně důrazném — vystoupení místopředseda klubu ČSSD David Rath.

„ODS se snaží udělat si z historie svou služku. Do svobody bádání ale politici mluvit nesmí. Doufám, že zvítězí zdravý rozum,“ prohlásil mimo jiné Rath. „Byl by to jen nový ústav marxismu-leninismu pod vedením ministra vnitra Langera,“ tvrdil.

Argumentoval přitom dopisy různých historiků, kteří vznik ústavu v nynější podobě odmítají. Mají prý obavu, že by politici do práce historiků zasahovali. „Proč jim vnucujete takovou pochybnou instituci?!“ přidal se rozčileně ke kritice zastánců ústavu další poslanec ČSSD Zdeněk Jičínský.

Když poslankyně ODS Alena Páralová namítla, že proti je jen část historiků a poukázala na jejich minulost, dočkala se velmi důrazné a emotivní odezvy. „Je to poprvé od listopadu 1989, co se od řečniště ve Sněmovně kádruje,“ ozval se předseda klubu ČSSD Michal Hašek. „Styďte se!“ opřel se do Páralové Rath.

Tato slovní přestřelka nakonec donutila k vystoupení i premiéra Mirka Topolánka. „Z té diskuse tady je mi opravdu špatně,“ řekl.

Před hlasováním nebylo nic jisté

Za poslední týdny zaznělo ve Sněmovně na toto téma mnoho slov. Zaorálek i mnozí další zůstali nepřesvědčeni, a tak nebylo před definitivním rozhodováním nic jisté.

Ještě před definitivním rozhodování bylo možné, že vznikne Ústav paměti národa, který se bude zabývat obdobím po roce 1948 a v jeho čele nebudou moci sedět nynější či bývalí členové komunistické strany.

Stejně tak ale bylo možné, že si poslanci pozměňovacími návrhy vymohou Ústav pro studium totalitních režimů, který vezme do vedení i exkomunisty a zaměří se na historii už od roku 1938.

Možné byly ale i kombinace předešlých možností. Vyloučit nešlo ani variantu nejkrajnější — tedy že by žádná nová instituce pro zkoumání minulosti nevznikla. Vládní koalice nakonec levicové poslance jasně přehlasovala a zákonu dala takovou podobu, jakou si přála.

Související článek:

• Poslanci se přeli, zda a jak zkoumat totalitu

Radek Bartoníček, iDNES.cz, 2. května 2007

Mezi řečníky bylo také několik domácích a zahraničích politiků včetně premiéra Mirka Topolánka (ODS). Předseda vlády řekl, že přesně před rokem na tom samém místě slíbil, že příští vláda bude bez komunistů a že to také později dodržel. Podle něj však hrozil vznik kabinetu ČSSD a KSČM. „Nakonec jsme tomu zabránili,“ zdůraznil. Dodal, že je třeba dostat komunismus z hlav lidí, hlavně dětí.

Přítomní demonstranti si vyslechli i další projevy. Na Letenské pláni pro ně bylo připraveno mnoho stánků nejen s občerstvením. V některých si mohli koupit trička s protikomunistickými motivy, v jiném byla expozice KPV a “pétépáků“ o historii protikomunistického odboje. Na Letné byly k dostání například i pohlednice adresované KSČM a jejímu předsedovi Vojtěchu Filipovi s vyplněným textem: „Byl jsem na Letné a bez vás to bylo bezva“.

Jeden stan byl věnován Tibetu, na Letné byli zastoupeni i příznivci čínského hnutí Fa-lun-kung, které je v Číně utiskováno. Jeden z pronásledovaných promluvil k účastníkům demonstrace přímo z pódia. Připomenuta tu byla i situace na Kubě. Organizátoři obehnali malý kus prostoru plotem, místo tak představovalo „ostrov svobody“.

Zatímco v první části programu patřilo pódium zejména řečníkům z řad politických vězňů, protikomunistických aktivistů a politiků, odpoledne bude dominovat hudební program.

Vystoupí skupiny Lemon Nashville, Nika Diamant Band, Vlasta Třešňák Band, Garage & Tony Ducháček, Prokop + Andršt + Hrubý, Radim Hladík & Blue Effect a Plastic People of the Universe. Zlatým hřebem programu má být Pražský výběr II. Pozdě večer se koná afterparty v klubu Roxy.

Demonstrace byla klidná. Jednomu z diváků se udělalo nevolno, přítomní záchranáři mu však okamžitě poskytli první pomoc.

Zdroj: ČTK, www.ceskenoviny.cz