Redakce Zpravodaje se připojuje k vyjádření zármutku pana prezidenta. Bylo pro ni velkou ctí zveřejňovat články Jana Beneše. Při zprávě o jeho tragické smrti nám vytanula na mysli odpověď Jana Wericha (parafrázujeme) na otázku, kdo byl Shakespeare: „Shakespeare, no, to byl veliký spisovatel, co spisovatel, to byl hrad plný spisovatelů a zemřel, zatímco je tu mnoho jiných, co tu již dávno nemuseli být.“ Jen bychom zaměnili pro tentokrát jméno Shakespeare za Beneš. Věříme, že odkaz pana Beneše neupadne v zapomenutí. Lidé jako Jan Beneš by neměli umírat — a když už musí, tak hodně, hodně staří, protože kultivují naši společnost.

Poslední rozloučení s Janem Benešem, členem předsednictva KPV ČR, bylo v úterý 12. června 2007 v Břevnovském klášteře.

Zdroj: Petr Hájek, ředitel Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky, www.hrad.cz

Připravil Zd. Kovařík

Foto: Michal Kuchta

Již tehdy se po vzoru otce orientoval na politiku a veřejný život. Psal do Časopisu pokrokového studentstva a Samostatnosti. Pobýval na zkušené ve Švýcarsku, Německu a Itálii. V Mnichově se seznámil s akademickou malířkou Annou Cerhovou, dcerou ředitele Vzájemné rolnické pojišťovny v Praze a v prosinci 1912 uzavřeli sňatek. Již před 1. světovou válkou Miroslav pravidelně navštěvoval Pařížskou kavárnu v Žitné ulici v Praze, kde se scházeli mladí státoprávní pokrokáři, kteří později působili v zahraničním odboji a po válce v diplomacii. S pomocí svého otce Josefa Plesingera se Miroslav zapojil do činnosti české odbojové organizace s označením Mafie pod vedením o rok mladšího Dr. Edvarda Beneše.

V červnu 1915 byl Miroslav Plesinger vyslán s důležitým ústním poselstvím Mafie k T. G. Masarykovi do Ženevy. Vycestoval na falešný cestovní pas znějící na jméno Božinov. Pod tímto jménem působil v zahraničí v rámci České národní rady vedenou Masarykem. Jméno Božinov si Miroslav připojil ke svému rodnému příjmení natrvalo.

Jeho práce v čs. zahraničním odboji v Ženevě spočívala v udržování a zabezpečování informací, pečoval o získání literatury a tisku z nepřátelských zemí pro potřeby zahraniční akce. Přispíval do řady časopisů. Stál u zrodu vydávání listu Československá samostatnost. Zároveň v Ženevě pracoval jako osobní sekretář T. G. Masaryka. Po odchodu T. G. Masaryka do Londýna zůstal Plesinger se Lvem Sychravou ve Švýcarsku a po odchodu Sychravy do Francie byl v roce 1916 jmenován oficiálním zástupcem Československé národní rady ve Švýcarsku. Udržoval spojení s Benešem v Paříži a Masarykem v Londýně, kam pravidelně zajížděl. V dalších obdobích byl zván k důležitým politickým jednáním a byl pověřen významnými úkoly.

Miroslav Plesinger-Božinov stál vedle Dr. Milána Rastislava Štefánika u počátků prvních kontaktů Československé národní rady s Itálií. Významně se podílel na náboru českých zajatců do čs. legií. O jeho významné činnosti svědčí zpráva Wilsonova důvěrníka prog. Georgie Herona v důvěrných statích Státního Departementu USA 25: března 1918, kde je Božinov označen za vynikajícího muže, „jednoho z předních českých vůdců v zahraničí považovaného za příštího ministra…“

Z jara 1918 byl povolán Dr. Benešem do Francie, kde pracoval jako jeho tajemník, od podzimu pak jako samostatný zpracovatel důvěrných zpráv a plnil úkol spojené s činností legií.

Do vlasti se Plesinger-Božinov vrátil v prosinci 1918 společně s prezidentem Masarykem. Po necelém měsíci odjel opět do Paříže jako první sekretář československé delegace pro mírovou konferenci.

Následně plnil diplomatické úkoly Československé vlády. Nejdříve jako delegát čs. vlády v Nizozemí s úkolem navázat řádné diplomatické styky. Svými jazykovými znalostmi (francouzština, němčina, italština, holandština a dánština) a zkušenostmi ze zahraniční akce byl přímo předurčen pro diplomatickou dráhu. Pod jeho vedením bylo zřízeno československé velvyslanectví v Haagu. V březnu 1920 již působil v Kodani v hodnosti mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra do února 1927. Po návratu do Prahy byl zástupcem šéfa politické sekce Ministerstva zahraničních věcí, v roce 1928 byl opět v Haagu jako vyslanec. Stal se čs. zástupcem u Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti v Haagu, kde byl v té době veden spor o něměcko-rakouskou celní unii. Byl rovněž šéfem československé delegace pro kodifikaci mezinárodního práva a československým zástupcem na reparačních konferencích v letech 1929 a 1930.

Vedle politických úkolů se vyslanec Božinov soustředil v Haagu na získání souhlasu nizozemských úředních míst k pátrání po ostatcích Jana Amose Komenského v bývalém valonském kostele v Naardenu a o jejich zabezpečení. Počátkem roku 1929 získal Božinov podporu královnina komisaře pro severní Holandsko, který mu pomohl překonat letité potíže. Již v červenci 1929 mohl zahájit za československou stranu výzkum hrobu J. A. Komenského antropolog prof. Jindřich Matiegka. V březnu 1930 podepsal Božinov s nizozemskou vládou smlouvu o dědičném nájmu zmíněného naardenského kostelíka pro československý stát.

V roce 1935 byl Plesinger-Božinov penzionován. Tak skončil náš významný rodák diplomatickou misi. Po Mnichově pobýval soukromě v Paříži, kde pracoval pro prezidenta Beneše. Během 2. světové války zůstal ve vlasti. Po osvobození Československa v roce 1945 jeho pokus o návrat do diplomatických služeb nebyl úspěšný, protože se do nového Ministerstva zahraničí již nehodil.

Únorový komunistický převrat 1948 pro Plesingera znamenal konec demokratických tradic, kterým zasvětil celý svůj dospělý život.

V padesátých letech v průběhu politických procesů v Československu byl Miroslav zatčen a v roce 1953 za napomáhání k útěku tehdejšímu kolegovi Karlu Erbanovi odsouzen ve svých 70 letech na jeden rok a devět měsíců.

Tak se významný rodák z našeho města, blízký spolupracovník T. G. Masaryka, Dr. Edvarda Beneše a Dr. M. R. Štefánika, významný čs. legionář v prvním zahraničním odboji, který se zasloužil o vytvoření samostatné československé republiky a následně jako diplomat ČSR o budování demokratického státu, stal politickým vězněm komunistického režimu ve vězení na Pankráci a na Ilavě. Vrátil se s podlomeným zdravím a ve skromném ústraní zemřel 17. ledna 1963 v Praze. Byl uložen do hrobu svých rodičů na našem hřbitově a po dobu komunistické vlády byl úmyslně zapomenut.

Po pádu komunismu byl roku 1992 naším státem rehabilitován, o čemž v našem městě nikdo nevěděl. Oficiálně byl jeho význam zveřejněn v Listech radnice města Neratovice zastupitelem a badatelem pro místní historii Dr. Miroslavem Pavlíkem v roce 2001. Dne 27. května 2007 byla nad jeho hrobem slavnostně odhalena pamětní deska.