„Lorie Hope, která pracovala třeba pro americkou HBO, už píše scénář, ale o režii a hercích se teprve jedná. Takže nemohu použít žádná závazná jména,“ řekl Mrnka. Nicméně naznačil, kdo by se mu líbil v hlavní roli: Annette Benningová, Meryl Streepová, Emma Thompsonová či Cate Blanchettová.

• další zajímavé informace na: www.ct24.cz

Mrnka pochází z Blešna u Hradce Králové; v sousední vsi Běleč přišel na svět manžel Milady Horákové Bohuslav Horák, který 27. září 1949 unikl zatčení a emigroval. Zprávu o popravě své ženy slyšel v červnu 1950 v uprchlickém táboře v Německu, později se dostal do Států. Dcera Jana se za otcem směla poprvé podívat až roce 1965; tři léta poté tam zůstala natrvalo.

„Paní Kánskou jsem oslovil přes doktorku Šimůnkovou z Národního archivu na Chodově, kde jsme dělali průzkum o procesu s Miladou Horákovou. Je to už několik let, já jsem tehdy žil v australském Sydney, kde jsem po studiu založil produkční firmu,“ vzpomíná Mrnka.

Dceři Milady Horákové napsal, ona ho pozvala k sobě do Washingtonu a po rozmluvě s ním souhlasila, že projekt podpoří. „Paní Kánská i její manžel byli velice přívětiví a moc mi pomohli, dostal jsem rodinné podklady, ke kterým nemá nikdo jiný přístup, což dalo našemu filmu nový rozměr,“ dodává producent, který se na scénáři rovněž podílí.

Gottwald i Einstein

Mrnka, který se svou firmou Loaded Vision Entertainment pracoval pro australský trh i americké společnosti Warner Bros. či NBC, se Miladu chystá natáčet za rok či za dva — v Praze, ve východních Čechách a částečně možná i ve studiích v Los Angeles. Záleží to na koprodukčních smlouvách. Ale finance přicházejí ze Států a z Austrálie, takže australsko-americké bude z větší části zřejmě také obsazení.

„Jedna role tam možná bude jako vystřižená pro Ivanu Chýlkovou, ale zatím jsem ji ani neoslovil, scénář se přepisuje, nemá ještě konečnou podobu,“ zdůrazňuje Mrnka. Nicméně alespoň v hrubých obrysech už je jasné, jaký úsek života Horákové film obsáhne a které další postavy dějin oživí, aniž by použil archivní záběry.

Krátce se vrátí do předválečné doby i k pěti letům války, která Horáková odsouzená původně na doživotí strávila v koncentračních táborech. Hlavní část filmu se však odehraje po válce v období, jež vedlo k jejímu zatčení.

„Sice se zaměřujeme na její osobní příběh plný lásky, ale také ukážeme, jak se komunisté chovali, jaké měli taktiky a metody výslechů ve vězení, mnohdy horší než nacistické. Připomeneme strach panující v tehdejším Československu a samozřejmě se objeví i klíčové osobnosti doby: zavražděný Jan Masaryk, alkoholik Klement Gottwald a další,“ slibuje producent.

Nikdy nezapomenu

Film představí i vyhrocené chvíle: soud, popravu, marné protesty světových velikánů. „Bude tam například scéna, ve které Albert Einstein diktuje telegram, kde žádá o milost pro Horákovou a další odsouzené k trestu smrti,“ potvrzuje Mrnka.

„Před lety jsem viděl záznam z procesu s Miladou Horákovou. Nikdy nezapomenu na záběry, kde se obhajuje před soudem s úžasnou důstojností a odvahou. V té chvíli jsem si řekl, že by stálo za pokus ztvárnit její život. A čím déle na projektu pracuji, tím více si uvědomuji, jak významnou osobností byla nejen pro nás, ale v celosvětovém měřítku. Její názory byly moudré a na svou dobu velmi pokrokové. Jejím celoživotním mottem bylo pilně pracovat, rozhodnout se pro něco a být za svou pravdu připraven i zemřít,“ prohlásil Mrnka s úctou.

Zdroj: www.idnes.cz, 14. 3. 2007 

článek vložil: Redakce MK

Tvrdí, že Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) je demokratickou parlamentní stranou, stranou, která „trvale prokazuje svou demokratičnost jak ve svých programových dokumentech, tak svou praktickou politikou“. Zároveň s Evropskou komisí vyzývá i český parlament a vládu České republiky, aby se postavily proti výše uvedeným nedemokratickým praktikám.

Ostře se ohrazujeme proti tomuto účelnému manipulování evropským veřejným míněním. Připomeňme si, že komunistická diktatura v Československu z let 1948-1989 má na svědomí 248 poprav politických odpůrců, 205 486 lidí odsouzených ve inscenovaných politických procesech, 4 500 lidí utýraných k smrti ve věznicích a v táborech nucených prací, 327 lidí zabitých při pokusu uniknout přes hranice z „komunistického ráje“ a 180 000 občanů, převážně elity národa, uprchlých či donucených utéci do emigrace. Tyto zločiny zůstaly bohužel z drtivé většiny nesouzeny a nepotrestány, viníci a jejich kolaboranti dodnes zaujímají pozice ve veřejném životě v České republice. Připomeňme si, že KSČM je jediná nereformovaná komunistická strana bývalého sovětského bloku trvající rigidně na marxisticko — leninské doktríně. Strana se bez obalu sama definuje jako pokračovatelka bývalé Komunistické strany Československa, kterou Parlamentu České republiky označil za zločinnou.

Odkazy KSČM na demokratické základy jsou pouhými slovy, neboť kdykoliv přijde na řadu otázka odškodnění obětí nebo zmírnění křivd napáchaných komunistickým režimem, je tato strana vždy proti. Náplní práce Dočasné komise Senátu Parlamentu České republiky je prosté posouzení vztahu současné KSČM k ústavnímu pořádku demokratické České republiky a ochraně lidských práv. Dočasná komise například dne 27.2.2007 shledala, že vystoupení předsedy KSČM Vojtěcha Filipa na 13. zasedání Ústředního výboru KSČM dne 24. 4. 2007 a schválení tohoto projevu Ústředním výborem KSČM je v rozporu s Ústavou České republiky, Hlava první, čl. 5, a se zákonem č. 424/1991 Sb., § 4.  Vojtěch Filip ve svém projevu nabádal k návratu k V. I. Leninovi, hovořil o vytvoření nové socialistické společnosti revoluční cestou a o postavení KSČM do čela eventuálních revolučních procesů. Připomeňme si opět, že revoluce podle V.I.Lenina spočívá ozbrojeném, násilném převzetí moci, v ostrém popření jakýchkoliv demokratických principů, v páchání zločinů na vlastních spoluobčanech a v zavedení diktatury „proletariátu“.

Připomeňme si konečně, že tragické zkušenosti s nacismem naučily demokratickou Evropu důležitosti principu „demokracie schopné se bránit“.

„To, že pan Strož dává podnět Evropské komisi, vítáme. Domníváme se, že problém komunistických stran není problémem pouze postkomunistických zemí, nýbrž celé Evropy. Evropa bude dříve nebo později muset uznat, že utrpení národů celého světa pod komunistickým diktátem nebylo o nic menší než utrpení národů pod diktátem nacistů,“ uvádí senátor Martin Mejstřík. „Evropská unie bude muset odkaz komunismu, dědictví stejně neblahého jako byl nacismus a fašismus, řešit. Tento problém nelze donekonečna odkládat,“ dodává Jana Hybášková.

Zdroj: www.fragmenty.cz

Redakce ZK

Na začátku února musel odejít šéf české pobočky Interpolu Pavol Mihál. Vyšlo najevo, že byl spolupracovníkem komunistické Státní bezpečnosti (StB).

S komunistickou tajnou policií spolupracoval před rokem 1989 také pozdější guvernér České národní banky a premiér Josef Tošovský.

Také vedení vojenské kontrarozvědky bylo až donedávna doslova prolezlé bývalými estébáky. Problémy má i druhý muž České televize František Lambert, na kterého prasklo, že byl členem Lidových milicí.

Politici se vzájemně drželi nad vodou

Jak je možné, že se všichni tito lidé drželi tak dlouho ve vlivných pozicích? Dařilo se jim fakta o vlastní minulosti utajit? Odpověď zní: ne. Nyní se ukazuje, že jejich okolí o tom dobře vědělo. Politici je však drželi nad vodou.

„O Mihálovi to na vnitru věděl kdekdo. Před lety mi to říkal člověk z právního odboru. Akorát nebyl zájem to rozmazávat,“ říká zaměstnanec ministerstva, který nechtěl být v této souvislosti jmenován.

Čisté lustrační osvědčení získal Mihál díky záměně písmena v křestním jménu, v žádosti o prověrku bylo uvedeno Pavel místo Pavol. Bývalí ministři však tyto informace prostě ignorovali.

Další skandály s podvody při lustracích možná budou následovat. Nynější šéf vnitra Ivan Langer (ODS) v reakci na Mihálův případ nařídil prověřit lustrační osvědčení devíti set funkcionářů policie.

V bývalém Vojenském obranném zpravodajství působilo až do roku 2003 kolem čtyřiceti důstojníků StB, kteří prošli několika bezpečnostními prověrkami, lustrace nevyjímaje.

Také tato informace byla známá poměrně širokému okruhu lidí. Původně měli estébáci odejít krátce po listopadu 1989, ale pak mezi politiky převážil názor, že jsou pro rozvědku nepostradatelní.

„Snažil jsem se jich přesto zbavit, ale pokaždé jsem od poslanců bezpečnostního výboru Sněmovny dostal co proto za nekompetentní zásahy do obranného zpravodajství. Dnes si říkám, že jsme měli být mnohem důslednější. Důstojníci StB si některé pány poslance dokázali získat, takže ti je potom srdnatě bránili,“ vzpomíná bývalý ministr obrany Vilém Holáň.

Levice protestuje, jiní v tom vidí strach o křesla

Bývalí příslušníci a spolupracovníci Státní bezpečnosti mají i dnes zastání u některých politiků. Když Langer zveřejnil před dvěma týdny plán na kompletní otevření archivů StB a jejich postupné zpřístupnění na internetu, přispěchali opoziční sociální demokraté s ostrým protestem. Argumentují právem lidí na ochranu soukromí a varují před honem na čarodějnice.

Vládní politici vidí jejich motivaci jinde: „Socialisté nikdy nebyli příznivci lustrací. Nemají zájem to otvírat. Komunistů mají ve svých řadách nepočítaně,“ říká poslanec ODS Marek Benda.

„Lidé spojení s bývalým režimem mají kromě KSČM nejblíž k ČSSD. Je to preventivní obrana přátel a známých,“ soudí jeho stranický kolega Jan Vidím.

Podle pracovníka archivu ministerstva vnitra Petra Blažka straší ČSSD zbytečně: „Zpřístupnění informací na internetu neznamená, že to tam bude volně viset. K přístupu bude třeba nějakého elektronického podpisu. Bude to virtuální badatelna, kde podepíšete, že souhlasíte s badatelským řádem. Při dalším nakládáním s údaji se každý bude muset řídit zákony.“

Zdroj: www.idnes.cz , 27. 2. 2007

zajímavé odkazy:

• Proslov primátora Béma na Stroměstském náměstí
• Proslov — rezoluce Naděždy Kavalírové, předsedkyně KPV ČR

Kavalírová vyzvala představitele politické a společenské reprezentace, aby se „jednoznačně vyjádřili ke zločinné komunistické ideologii a zločinnému jednání komunistické strany“. Biskup Václav Malý pak z balkonu symbolicky očistil Staroměstské náměstí od zla a násilí.

Podle Malého se na náměstí odehrával boj o moc v různých obdobích novodobých českých dějin. Toto místo je mementem, že všeho je dočasu, tedy i moci, která se zdá neotřesitelná, řekl Malý.

Festival Mene Tekel připomněl období komunismu a jeho zločiny. V názvu akce pořadatelé použili biblická slova o sečtení, zvážení a potrestání zlých skutků. Cílem organizátorů bylo přinést svědectví bývalých politických vězňů i pohled historiků na období komunistické totality.

V rámci festivalu se uskutečnily desítky akcí, například výstav, přednášek a projekcí hraných a dokumentárních filmů o dějinách Československa v letech 1948 až 1989.

Zdroj: www.aktualne.cz, 25. 2. 2007

Podle Karla Strachoty z Člověka v tísni končí výuka dějepisu na většině českých základních a středních škol rokem 1945. Poválečné dějiny se přinejlepším jen rychle informativně prolétnou. Výsledek je zřejmý: o nedávných dějinách se ve škole drtivá většina žáků a studentů nedozví téměř nic.

Právě proto nabízí Člověk v tísni ve spolupráci s Českou televizí školám promítání dokumentárních filmů o československých dějinách, besedy s pamětníky našich moderních dějin a semináře pro učitele. K šestnácti filmům z prvního ročníku přibyly letos dokumenty o Miladě Horákové, českých letcích sloužících za druhé světové války v Anglii, útoku komunistického režimu na katolickou církev a o legionáři Heliodoru Píkovi, popraveném v roce 1949. 

Do projektu se zapojilo přes pět stovek škol, dotkl se téměř padesáti tisíc žáků a studentů. Ani podruhé se mu ovšem nepodařilo získat podporu ministerstva školství. „Ministerstvo znovu odmítlo naši žádost o grant. Nechci být zaujatý, ale vede mě to k úvahám, jestli se na ministerstvu vyučování moderních dějin nebojí. Jestli je nechtějí raději nechat stranou. Je to pohodlnější, bezkonfl iktní,“ říká Strachota. Pikantní v této souvislosti je, že v rámci podpory volnočasových aktivit mládeže získal od ministerstva podporu mimo jiné i Svaz mladých komunistů na vydávání svého časopisu Mladá pravda.

DOPORUČENÁ NEDOPORUČENÁ ŽÁDOST

Na mé otázky reagovalo ministerstvo školství typicky rozpačitě. Na první pokus jsem se dozvěděl, jak to, že Člověku v tísni skutečně podpora nebyla přiznána, tak i to, že s výukou moderních dějin jsou problémy a že ministerstvo aktivity Člověka v tísni vítá. Na druhý pokus jsem získal podrobný rozklad, který mě jen utvrdil v tom, že ministerstvo buď neví, co chce, nebo v horším případě ví, že nechce, aby se moderní české dějiny učily dobře. „Pravdou je, že výuka dějin především druhé poloviny 20. století nebyla učiteli některých škol naplňována v celém rozsahu, ovšem souhrnně dochází ke zlepšení situace,“ napsala mi mimo jiné Karolína Svobodová z oddělení vnějších vztahů a komunikace ministerstva školství. Co je to za zlepšení? Výroční zpráva České školní inspekce za rok 2003—2004 konstatuje, že „v dějepisu nebyl již tak často jako v předcházejících letech vynecháván tematický celek Československo a svět ve 2. polovině 20. století, v některých školách však stále nevyčlenili na jeho výuku dostatek hodin“.

Nemohl by k tomu zlepšení přispět právě projekt Člověka v tísni? Podle ministerstva nikoli. Svobodová mi poslala stanovisko, které zaujala k projektu komise posuzující žádosti o granty. Komise shledala, že projekt má sice svoje silné stránky, ale že slabiny převažují, a nedoporučila ho.

Samozřejmě jsem stanovisko komise probral i s Karlem Strachotou a dospěl k závěru, že si ze mě někdo dělá legraci. I Člověku v tísni totiž poslalo ministerstvo příslušné stanovisko. Byla v něm ale jedna věta navíc. Poměrně podstatná věta na závěr: „Přes výše uvedené slabé stránky hodnotitelská komise projekt doporučuje k realizaci.“

Na tu větu jsme se přeptali i na ministerstvu. To uznává, že v hodnocení opravdu byla, ale došlo k omylu, poslali nám prý nějakou starší verzi. Rozhodně nešlo o pokus nás zmást. „Přes toto doporučení výběrová komise projekt nakonec nevybrala,“ konstatuje Ondřej Gabriel z tiskového odboru. Proč?

Hodnotitelská komise konstatovala, že: „Nejsilnější stránkou tohoto projektu je jednoznačně jeho myšlenka a záměr: zaměřuje se na zavádění moderních metod výuky československých dějin zohledňujících schválené rámcové vzdělávací programy orientované na rozvoj klíčových kompetencí.“

Komise nicméně nalezla i slabé stránky: podle ní není jasné, jak dospěl Člověk v tísni k tomu, že projekt osloví 90 000 žáků a 1500 učitelů, nejasnosti jsou v rozpočtu — náklady na aktivity projektu jsou o dva milióny korun nižší než požadovaná podpora, školení pro učitele není dostatečně popsáno a konečně, diskutabilní je vazba na školní vzdělávací programy.

Z reakce Karla Strachoty se zdá, jako by ani komise neměla právě silnou vůli číst projekt Člověka v tísni pozorně a nezaujatě. Po dle Strachoty jsou čísla kvalifikovaným odhadem, neboť Člověk v tísni už pět let realizuje vzdělávací program Jeden svět na školách, do kterého se zapojilo již 1300 škol. Do druhého ročníku Příběhů bezpráví se zapojilo 560 škol. Pokud jde o rozpočet, pak skutečné náklady na aktivity jsou nižší než náklady celkové, protože nezahrnují personální náklady, náklady na techniku nebo režii, celkové náklady jsou ovšem v žádosti uvedeny na téže straně a znovu rozvedeny o dvě strany dále.

Pobavení může vzbudit námitka, že školení pedagogů není dostatečně popsáno — získalo totiž akreditaci ministerstva školství. Žádost o akreditaci přitom obsahuje podrobný popis kursu a rozhodnutí o udělení akreditace bylo přílohou žádosti o grant. Rozporuplně působí i tvrzení, že diskutabilní je vazba na školní vzdělávací programy, protože jako nejsilnější stránka projektu je zároveň hodnotící komisí označeno zavádění moderních metod výuky zohledňující rámcové vzdělávací programy, ze kterých školní vzdělávací programy vycházejí.

BUDE LÉPE?

V odpovědi z ministerstva jsem se také dozvěděl, že ministerstvo samo vyvíjí množství aktivit pro zlepšení výuky moderních dějin. O seminářích, školeních, nových učebnicích apod. podrobně informuje na svých webových stránkách www.msmt.cz.

Podle dotazníkového průzkumu Člověka v tísni, na který odpovědělo přes 250 učitelů ze základních a středních škol, většinou dějepisářů, ovšem značná skepse ke kvalitě vyučování moderních dějin přetrvává.

Učitelé hodnotí výuku jako nanejvýš průměrnou a jednoznačně by přivítali modernizaci učebních pomůcek včetně promítání dokumentárních filmů.

Učitel dějepisu Peter Sokol patří k tuzemským průkopníkům moderních vyučovacích metod v rámci amerického programu Tváří v tvář historii, který se zaměřoval na problematiku holocaustu. Sokol učil tři roky na základní škole, byl členem ministerské komise pro vyučování dějepisu, věnoval se vzdělávacím programům pro učitele a nyní učí na soukromém gymnáziu. Jeho názor na způsob, jakým se u nás učí dějepis, je jednoznačný: „Dějiny se učí akademicky, žáci jsou zaplaveni masou zbytečných informací, moderní dějiny se často neučí vůbec. Naprosto chybí interpretace, vysvětlení motivace lidí, přemýšlení o hodnotách, které se v historii vytvářejí, nebo jsou naopak ničeny.“

Na novověké dějiny si učitelé nechávají nejméně času a učí je formálně, jaké byly válečné fronty, kdy a kde proběhla jaká bitva, kdy vznikla či vyhrála jaká politická strana … „Ale tímhle způsobem přece nemůžete smysluplně odučit třeba holocaust! A tak se prostě konstatuje, že tady nějak zahynulo šest miliónů Židů, a jde se dál, stejně na to není čas. A podobně si nemůžete poradit ani s komunismem.“ Takovému dějepisu ovšem chybí základní smysl, který je v tom, že může lidi měnit, vést je k tomu, že si uvědomí svoji zodpovědnost, uvědomí si, že často jednáme na základě předsudků a stereotypů.

„Člověk v tísni projektem Příběhy bezpráví bezpochyby zaplňuje obrovskou mezeru,“ říká Peter Sokol. „Je to vynikající první krok.

A na něj by měla navázat systematická práce s učiteli, příprava učebních materiálů a metod, jak moderní dějiny učit.“

Člověk v tísni připravil na příští rok sérii seminářů a návrh, jak projekt dotáhnout do podoby ucelené koncepce, jak učit nedávné dějiny. Bez podpory ministerstva školství to ovšem nebude možné.

CO JSTE DĚLALI VY?

„Je logické, že když žáci a studenti projdou emotivním působením dokumentu a besedy s nějakou obětí minulého režimu, přijdou domů a zeptají se rodičů: Ty komunisti byli ale pěkný svině, a co jste dělali vy?“ říká Karel Strachota.

Není to riziko? Není projekce jednoho filmu a jedna beseda zase dalším návodem k zaujímání jednostranných soudů? „Myslím, že ne. Emotivní zážitek může být výborný impuls k přemýšlení a hledání. Může narušit sterilitu, s níž se dějepis často vykládá. A navíc — rodič, který chce před svými dětmi obstát, by přece měl být schopen mluvit i o takových věcech.“ Člověk v tísni navíc školám nabízí filmy, které minulá desetiletí představují z různých úhlů pohledu. „Nemáme jenom dokumenty o padesátých letech, ale taky o Pražském jaru 1968, o normalizaci, o osmdesátých letech. Součástí projektu je i film Pavla Kouteckého o každodennosti života za minulého režimu. Ten tu dobu ukazuje zase jinak, jako normální běžný život. A tak dává té možné diskusi mezi rodiči a dětmi nový rozměr a nové možnosti, jak o minulosti mluvit. Protože stejně, jako může padnout ta obávaná otázka ¸a co jste dělali vy?´, mohou se děti třeba pobaveně ptát: ¸A taky jste jedli mejdlíčka?´“

Podle Strachoty je dobře, když žáci a studenti při promítání filmu či besedě pocítí vztek. Vztek na to, co se tu ještě nedávno dělo. Vztek na to, že o tom tak málo vědí a že o tom s nimi nikdo nemluví.

„Ale to neznamená, že v nich chceme vyvolat nenávist nebo je vést k jednostranným pohledům a odsudkům. Je to východisko, otevření problému. A je na rodičích, učitelích, aby jim dali šanci s ním dál pracovat.“

Zdá se, že ministerstvo školství jim tu šanci poskytnout nechce.

Zdroj: Michal Komárek, Reflex 4/2007, www.reflex.cz

Deníku Aktuálně.cz to řekl ředitel archivu bezpečnostních složek ministerstva Pavel Žáček.

Přestože projekt má představit ministr Ivan Langer až 14. února, první změna, která s ním souvisí, už nastala.

ÚDV přejde pod Žáčkův archiv

Od 1. února převzal Žáčkův archiv dvě oddělení ÚDV. Do archivu tak přijde 23 nových pracovníků, kteří se v ÚDV věnovali výzkumu a ediční činnosti.

„Není důvod, aby historici, kteří chodí do archivů a publikují, byli součástí policejního útvaru a navíc k nám do archivu přicházeli jako hosté. Proto se ony dva odbory převedly pod náš archiv,“ vysvětluje Žáček.

Přechod pracovníků ÚDV do archivu by mohl brzy pokračovat. Podle Žáčka by v budoucnu mohl ÚDV zůstat jenom vyšetřovacím útvarem, který by se soustředil na případy komunistických zločinů, které jsou ještě otevřené.

Žáčkův archiv by se přitom měl stát základem pro Ústav paměti národa, o jehož zřízení nyní rozhoduje poslanecká sněmovna. Prvním čtením zákon již prošel.

Další změny, které by „Otevřená minulost“ měla přinést, se týká modernizace archivu.

Archiv potřebuje digitalizaci

„Zaostalost technologie v archivu je z různých důvodů strašlivá. Není možné aby 17 let po listopadu museli pracovníci ručně procházet tisíce dokumentů a badatelé tak museli zbytečně dlouho čekat. Mělo to být už dávno na jednom serveru. Máme v archivu asi 850 tisíc blokačních karet a 92 tisíc fiší, které musí být naskenovány,“ říká Žáček.

Nyní proto hledá firmy, které by s digitalizací archivu pomohly.

Kromě vnitřních změn by mělo dojít i na změny v působení navenek.

„Je tady nepředstavitelná řada témat, která je třeba otevřít. Vůbec nemáme zmapované osudy lidí, kteří byli popraveni, zahynuli na hranicích nebo v táborech nucených prací. Existují jenom jejich jmenné seznamy. To ale nestačí. Je třeba je doplnit fotkami i jejich drobnými medailonky,“ představuje jeden z plánů Žáček.

Žáček: víme o režimu pořád málo

„V archivu máme desítky miliónů stran dokumentů, které vysvětlují, jak režim fungoval, jak lidi likvidoval a zastrašoval. Zatím z nich ale známe jen velmi malé procento či spíše promile. To se také musí změnit,“ dodává Žáček.

Jeho archiv proto plánuje najímat v mnohem větší míře externisty, kteří se budou dokumenty probírat.

„Je tu otevřená možnost spolupráce s vysokými školami. Externisté u nás dostanou možnost i k publikování, takže to bude oboustraně výhodné,“ říká Žáček.

Více o souvislostech projektu „Otevřená minulost“ čtěte v rozhovoru s Pavlem Žáčkem:

A: Kam by podle vás měly současné změny na ministerstvu dospět?
Cílovým stavem by mohlo být využití reorganizovaného archivu jako základu pro Ústav paměti národa. I kdyby jej sněmovna neschválila, tak budeme usilovat o to, abychom byli akreditováni jako specializovaný archiv. Měli bychom pak větší samostatnost a nemuseli kvůli každému kroku žádat o svolení seshora. Časem by se měl archiv také ještě více propojit s odbornými pracovišti ÚDV.

A: Právě ÚDV jste dříve často kritizoval. Co vám na jeho práci vadilo?
Když se podíváte na jejich publikace, tak vidíte, že to není kvalitně zpracováno. Jsou to často jenom jmenné seznamy, ale chybí jakékoliv detailnější informace. Spočítejte si také, kolik těch publikací za léta své činnosti vydali. Nefungovala tam dobře spolupráce s médii. Chybou bylo také to, že vedení úřadu přistoupilo na to, že zpravodajské služby nemusí dávat badatelům úřadu všechno. Bohužel tam chybělo dobré řízení, mnozí pracovníci jsou dobří, ale nebyli dost motivováni.

A: Co byste chtěl dělat jinak?
Na prvním místě se musí zvednout úroveň publikací. Teď například přejmeme od ÚDV sborník Securitas Imperii, z kterého uděláme čtvrtletník. Chceme udělat nové internetové stránky, na kterých vystavíme tisíce dokumentů. Musíme také umět lépe pracovat s médii. Je toho prostě celá řada.

A: Spadá do vaší koncepce také pořádání výstav?
Určitě ano. Záleží samozřejmě na tom, jestli budeme mít vlastní výstavní prostory a podobných věcech, ale nápadů máme celou řadu. Je třeba zajímavé, jak je opomíjen rok 1948. Jako by byl méně důležitý než roky 1968 nebo 1989. Takže jedna výstava by se mohla týkat něj. Hodně dlužíme také mrtvým, kteří zahynuli kvůli komunistickému režimu ve vězeních nebo na hranicích.

A: Nebylo by dobré na výstavách spolupracovat třeba s Národním muzeem?
Měl jsem jeden nápad, který už se jednou nepovedl a který bych chtěl s Národnímu muzeem udělat. Úřad spolkového zmocněnce má obrovskou fantastickou výstavu o STASI a Praha a Bratislava jsou snad poslední velká města ve střední a východní Evropě, kde ještě nebyla. Budeme jednat s ředitelem muzea o tom, jestli by to ještě nechtěli s naší pomocí zrealizovat.

A: Kdyby vznikl Ústav paměti národa, jaký by podle vás měl být osud Ústavu pro soudobé dějiny, který spadá pod Akademii věd a je také placen ze státních peněz?
Nechápu moc obavy, které kvůli vzniku Ústavu paměti národa panují. Není důvod, proč by Ústav pro soudobé dějiny neměl zůstat. Ovšem měl by dokázat, že si existenci zaslouží. Konkurence je i v historii pozitivní. Střetněme se o témata, střetněme se o finance a uvidíme, kdo bude úspěšnější.

A: Jaké jsou podle vás dnes společenské podmínky pro bádání o komunistické minulosti?
Čím více se té době vzdalujeme, tím jsou podmínky příznivější. Jednak to lidi více zajímá, jednak například zpravodajské služby přehodnocují své názory a vydávají ke zkoumání čím dál více materiálů. Velký zájem je nyní cítit i ze strany médií, což je další doklad, že téma komunistické minulosti veřejnost eminentně zajímá.

Zdroj: www.aktualne.cz