Jako lidé jsme bez výjimky všichni nějakým způsobem v čase svého života selhávající. Přesto, či právě proto, nám není příjemné být kýmsi druhým konfrontován s tím zlým čeho jsme se někdy, byť ve vzdálené minulosti dopustili.
Tak býváme svědky toho, že člověk před pravdou o svém životě leckdy utíká a vyvíjí značné úsilí k tomu, aby ji jak se dnes říká vytěsnil, jak ze svého vědomí, tak z vědomí lidí kolem sebe. Jsme toho svědky nejen v úzce osobních vztazích, ale i v širší společenské rovině. Nejedná se tu o nic menšího než o popírání ať osobní historie či pravdy o historii celospolečenské, a nebo, jako v případě o němž tu píši, popírání historické pravdy o tom, co se dělo konkrétně v letech 1949 až 1958 v Ledči nad Sázavou.
Teprve v únorových dnech letošního roku jsem vzal do ruky a jal se pročítat Osudy politických vězňů Havlíčkobrodska, které do obsáhlé knihy shromáždil jeden z nich, pan Miloslav Růžička z Vilémova. Obrazy vzpomínek z dětství v mé paměti opět ožily. Bylo mi sedm roků, když jsem na ledečském náměstí s dětskou zvědavostí přihlížel, jak z patra domu obchodníka s textilem pana Karla Muchy po skluzavce nakládají na nákladní auto jeho majetek, který pak po jistý čas skladovali v zasedací místnosti tehdejšího Okresního národního výboru, dnešní polikliniky. Pan Mucha byl Okresním soudem v Ledči odsouzen ke 20 rokům odnětí svobody a propadnutí veškerého majetku. V blízkém sousedství stojí dům, který patřil Janu Hitnausovi odsouzenému k jednomu roku vězení, k propadnutí celého jmění a zákazu činnosti v oboru navždy. Pročítání jednotlivých soudních rozhodnutí a jejich odůvodnění mi objasnilo to, co jsem jako dítě nechápal, když mě moje matka nabádala nemluvit na ulici, byť s ní, o jistých věcech. Před Okresním soudem v Ledči nad Sázavou nebyli v oněch letech totiž souzeni jen muži. V Růžičkově knize je uvedeno pět žen, které tento soud odsoudil k trestu odnětí svobody od jednoho roku po šest týdnů jen za to, že nahlas před někým dalším řekly co si myslí. Až několik desítek let po odsouzení obchodníka Karla Muchy jsem se sešel s Jaroslavem Nocarem, který byl v Muchově obchodě zaměstnán a dozvěděl jsem se od něho, že i on byl tehdy zatčen a odsouzen. Jako vězeň pak na místě německého válečného lágru v Lešanech u Benešova, na břehu Sázavy stavěl nová kasárna pro Československou lidovou armádu.
V řadě rozsudků, jež Řůžičkova kniha připomíná, mě zaujala častá frekvence slova „navždy“. Tak bylo odsouzeným zakázáno navždy pracovat ve svém oboru. V případě mlynáře Josefa Blažka z Vrbice, kterého soud v Ledči nad Sázavou odsoudil ve čtvrtek 16. října 1952 k pěti letům odnětí svobody, stal se poprvé u této instance součástí rozsudku zákaz pobytu odsouzeného v okrese Ledeč nad Sázavou navždy. Stejné navždy uslyšeli ve svých rozsudcích také František Flekal ze Sychrova, František Smejkal z Chřenovic, Bohuslav Doležal z Kochánova, Jan Vavřička ze Zdeslavic, Václav Vosyka z Kynic, Alois Hlídek z Kožlí, Josef Vidlák ze Štěpánova, Bohuslav Rajdl z Vlkanova, Václav Bárta z Vlkanova, Antonín Rút z Číhoště, Josef Zelinka z Tunochod, František a Josef Vackovi z Dolní Březinky, Antonín Nulíček z Nové Vsi, Bohumil Novotný z Horní Březinky a Tomáš Flídr ze Smrdova (dnes Sázavka).
Je charakteristické, že většinu odsouzených tvoří rolníci, či jak se později uvádí zemědělci. Mezi odsouzenými najdeme dvakrát i člena JZD, pokaždé za pobuřování proti republice. V červenci roku 1953 to byl Josef Kakáček z Bělé odsouzený k pěti měsícům odnětí svobody a shodou okolností poslední, ze souzených v Ledči nad Sáz. podle Růžičkovy knihy, byl v pátek 31. ledna 1958 odsouzen člen JZD František Vavřička z Hroznětína ke dvěma dorkům odnětí svobody.
To, co zmiňuji jsou jen holé skutečnosti a čísla, která nemají schopnost vypovědět kolik lidské bolesti a soužení je za nimi skryto. Proto vidím, že jako nejmenší co pro jejich památku, ale především pro pokračování živé paměti dalších lidských generací a varující memento před ohrožením nevědomí a lhostejnosti lze učinit je, že tyto skutečnosti budou vhodným způsobem stále připomínány. Tak jsem rozuměl i záměru pobočky Konfederace politických vězňů ČR v Havlíčkově Brodě umístit na budovách tehdejších okresních či lidových soudů pamětní desky, jejichž text by připomínal bezprávní a zvůli komunistické totality v letech 1948 až 1960.
O to víc jsem byl překvapen při četbě zprávy Ledečských novin z února letošního roku o tom, že „Rada města neschvaluje žádost Konfederace politických vězňů — pobočka 12. Havlíčkův Brod na umožnění instalace pamětní desky do vchodu radnice (bývalého soudu) v Ledči nad Sázavou s textem: „Na památku občanů Ledečska nespravedlivě stíhaných lidovým soudem, který sídlil v této budově v letech 1948 — 1960.“ Proto jsem se v pondělí 26. února 2007 odpoledne dostavil na jednání Zastupitelstva města, které mělo o této žádosti s konečnou platností rozhodnout. Šel jsem tam s nadějí, že zdravý rozum a úsudek dojdou uplatnění. Při vlastním projednávání této záležitosti a diskusi k ní vedené mě ve dvou případech zavanul mrazivý dech let padesátých. Další z diskutujících prokázal spíš vlastní hloupost než nevědomost. Přišlo mi zvláštní, když jiný zastupitel, který stojí na předním místě vedení Gymnasia a Integrované střední školy nemá odvahu zaujmout jasné stanovisko a alibisticky se zdrží hlasování. Vkládal jsem, stejně jako zadavatel žádosti pan Růžička, jistou naději ve starostu města Ledče nad Sázavou Stanislava Vrbu. I on si po pilátovsku umyl ruce a zdržel se hlasování. V atmosféře, která na mě v zasedací síni radnice dýchla, bylo téměř odvahou zaujmout jiné a jasné stanovisko. Děkuji proto „sedmi statečným“, kteří nechali uplatnit zdravý rozum, úsudek a mysl pro pravdu, a proto hlasovali pro „umožnění instalace pamětní desky…“. Až hlasování dopadlo v poměru 7 hlasů pro, 3 proti a 3 se zdrželi aktuální většina byla menšinou přehlasována, protože výchozím číslem pro výsledek hlasování je celkový počet členů zastupitelstva a těch je v Ledči patnáct.
Nevím s jakým vnitřním rozpoložením se ony dvě ženy a pět mužů z ODS, KDU-ČSL, Strany zelených a Sdružení nezávislých vypořádali s výsledkem, který Ledči nad Sázavou dává charakteristiku města, kde mají svrchu popírači a ignoranti historie. Bylo by hříchem nezodpovědnosti vůči našim předchůdcům, současníkům i těm, kdo přijdou po nás věc zachovávání paměti opustit a dovolit, aby poslední slovo měli ti, kteří by rádi historickou paměť vymazali z myšlení lidí.
Jan Hálek, 27. února 2007