Derniéry kultovní inscenace, kterou napsal a inscenoval Petr Čtvrtníček na motivy policejních odposlechů
fotbalových rozhodčích, se odehrají v sobotu 10. listopadu v síni Městského soudu ve Spálené ulici v Praze od 18 a 20:30 hodin.

„Když jsme hráli pro vězně, kteří si sedli po právu, protože něco udělali, přišlo nám
přirozené uspořádat představení pro veřejnost a výtěžek věnovat těm, kteří trpěli ve stejných podmínkách jen díky zvůli komunistického režimu,“ řekl na tiskové konferenci
v kině MAT Petr Čtvrtníček.

 “Výtěžek ze vstupného, které jsme pro tyto účely trochu přimastili, poputuje Konfederaci
politických vězňů. Mohu garantovat, že to bude minimálně 100 tisíc korun. Pokud to nevybereme,
doplatíme to ze svého,“ dodal autor s tím, že by s Jiřím Lábusem rádi, a tentokrát již definitivně, uzavřeli Ivánkovu éru vystoupením pro české vojáky
v Iráku a v Afghánistánu.

Petr Čtvrtníček původně psal scénickou realizaci policejních odposlechů pro vinárnu Viola, ale
zájem byl tak velký, že připsal několik dalších postav, připravil se skladatelem Kučerou operní party a přenesl text na větší jeviště své domovské scény Na zábradlí. Tam měla inscenace
premiéru v dubnu roku 2005.

Na podzim téhož roku se herci a muzikanti vydali na podzimní turné po ligových městech. V prosinci pak
vyšel záznam představení na DVD a CD. V roce 2006 napsal Petr Čtvrtníček knihu Krev, pot a skluzy, ve které popisuje Ivánkovu pouť na divadelní prkna. Ke spolupráci přizval sportovního novináře
Zdeňka Pavlise, který v druhé části knihy rozebírá situaci naší fotbalové
scény a méně zasvěcené provádí souvislostmi aféry „Ivánek“.

Inscenace Ivánku, kamaráde, která díky improvizacím od premiéry doznala značných
změn, se hrála v kotelnách, na festivalech, na lodi Tajemství bratří Formanů i pro krajany
v Irsku.

V září letošního roku se ansámbl, který kromě Čtvrtníčka s Lábusem
tvoří Josef Polášek, Jaroslava Hanušová, Carl Růster a Velký symfonický orchestr Bezdrev
s operními sólisty, vydal na turné po sedmi českých věznicích. Tvůrci inscenaci pro tyto
účely doplnili o řadu improvizací šitých vězňům a vězeňkyním na míru.

„Ve věznicích jsme strávili 89 a půl hodiny a bylo to velmi poučné,“ řekl Čtvrtníček.
„Člověk tam jede se smíšenými pocity. Je v tom hodně tísně, ale potřetí jsme už
u vstupní prohlídky žertovali. My si to ale odehráli a odjeli v krásné podnapilosti do Prahy.
Když člověk přimhouřil oči a představil si, že tam zůstane pět sedm let, byl to zvláštní pocit.“

Pokud jde o divácké reakce vězňů na Ivánka, tak ty byly údajně mnohem srdečnější,
spontánnější a hlasitější než „venku“. Celé vězeňské tour natáčel kameraman a režisér Dominik Miškovský. DVD s Ivánkovým road movie a záznamem ze soudní síně by
se do prodeje mělo dostat ještě před Vánocemi.

Vstupenky na představení v budově Městského soudu v Praze je možné zakoupit
v síti Ticket Art.

Zdroj: Veronika Koloušková, iDNES.cz , 5. listopadu 2007

„Na Václavském náměstí četli dopis, který jsem napsala a který nikdy nedošel,“
říká paní Julie Hrušková. „Uložili ho do archivu a já jsem se to dozvěděla až teď,“
popisuje, jak se do doprovodné publikace k výstavě dostal list jejímu milému, americkému
vojákovi, s nímž se seznámila v Rakousku.

Paní Hrušková do Rakouska emigrovala v roce 1949. Když se pokusila vrátit se zpět, aby získala
svolení rodičů ke sňatku s jedním z příslušníků zde usídlené americké
posádky, byla zatčena. Soud v roce 1950 jí „přiklepl“ 15 let v pracovním
táboře, z nichž si odseděla deset, než byla v šedesátém roce propuštěna na amnestii.
„Drahý Franku, jistě vzpomínáš, že dnes je tomu právě devět let, kdy jsme se poznali,“ psala
v roce 1958 svému milému, se kterým už se nikdy neměla sejít.

Její příběh je jedním z mnoha, jež představuje doprovodná publikace k výstavě.
Stručné osudy jednotlivých vězňů zpracoval autorský kolektiv na základě záznamů v jejich
osobních spisech. Působivé příběhy navíc doplňuje i řada autentických archivních
materiálů: rozsudky, vstupní dotazníky, seznamy věcí odevzdaných při nástupu trestu, protokoly
o výpovědích a podobně.Pohlédnout do tváře politických vězňů budou lidé moci až do 11.
listopadu. Jen jednomu z muklů v lágru chybí jméno. Zrcadlo namísto tváře
připomíná, že v totalitě — a nejen v té komunistické — se do podobné situace
může dostat opravdu každý…

Současně s výstavou probíhá i projekt zastřešující společnosti Člověk
v tísni na českých školách, který studentům prostřednictvím filmů čtyř renomovaných
českých režisérů přibližuje dobu padesátých let. Díky Příběhům bezpráví tak
mohou zhlédnout dokument Olgy Sommerové Ztráta slušnosti, Kauzu Uherské Hradiště Kristiny Vlachové
nebo hrané filmy In nomine patris Jana Polišenského a Kousek nebe Petra Nikloaeva.

Zdroj: Dina Podzimková, www.tyden.cz , 3. listopadu 2007

Související odkazy:

• Projekt Příběhy bezpráví
  připomíná oběti komunismu (VIDEO)
• Karel Strachota online na lidovky.cz

„Dohodli jsme se, že za památku bude vyhlášena duplikační kopie na polyesterovém podkladu.
Materiál, na kterém je záznam pořízen, podléhá rychlé zkáze, která se nedá zastavit,“ řekl ČTK ředitel NFA Vladimír Opěla. Kopie podle něj při správném ošetření
vydrží 600 let beze změn. Komise, která rozhoduje o prohlášení záznamu za památku,
by se podle Opěly měla sejít do konce roku. V květnu má být dokončen film, pro který NFA záznam
poskytl. „Do té doby bychom chtěli, aby byl za památku prohlášen,“ řekl Opěla.

Zmanipulovaný soud s Horákovou a dalšími 12 lidmi je symbolem politických procesů
v komunistickém Československu. Podobných procesů byla tehdy řada, tento byl však výjimečný. Nejen
rozsahem a výší trestu, ale také tím, že byl poprvé inscenován podle scénáře,
který se uplatnil ve 30. letech v Sovětském svazu. Čtyři lidé odešli s rozsudkem smrti, mezi nimi
Horáková, která byla 27. června 1950 popravena i přes protesty řady světových
osobností.

Před soud se ti, kteří je poslali na smrt, do letošního roku nedostali. Teprve nyní se koná první
soud, jenž se k procesu vztahuje. Tehdejší prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová je obžalována
ze spolupachatelství na vraždě a hrozilo jí 15 let vězení. Žalobce jí ale navrhl jen pětiletý
trest. Rozsudek má zaznít dnes.

K propagandě měl sloužit i záznam procesu, který byl prvním takovým dokumentem.
Natáčení se museli podřídit i aktéři procesu — kvůli silným lampám má
většina z nich na očích brýle. Točilo se na nitrocelulózu, vysoce hořlavý materiál,
který rychle podléhá zkáze. Nyní je celý záznam překopírován na polyesterový podklad.

Celý šestihodinový film uvedla v roce 2005 ve světové premiéře Letní filmová
škola. Podnět na prohlášení záznamu procesu za národní kulturní památku podal loni
v březnu ministerstvu vnitra Klub Dr. Milady Horákové a dokumentarista a režisér Martin Vadas.

Za národní kulturní památky vláda prohlašuje nemovitosti či předměty, které již
mají z rozhodnutí ministerstva kultury statut kulturní památky. Protože v případě
filmového záznamu jde o archiválii, posuzuje ji ministerstvo vnitra.

O prohlášení archiválie za památku může požádat její vlastník nebo archiv,
kde je uložena, či instituce, která vede příslušnou archiválii v evidenci Národního
archivního dědictví. Proces je uložen v NFA a v evidenci jej má i Národní archiv.
Z prohlášení archiválie za památku totiž plynou povinnosti zabezpečit její dobrý stav
i do budoucna — ministerstvo vnitra proto doporučilo Vadasovi, aby podnět adresoval NFA.

NFA podal žádost na vnitro loni v květnu. „Komise se shodla, že materiál odpovídá požadavkům
na archivní kulturní památku. Problémem se však ukázala trvanlivost filmového materiálu.
Až do vyřešení zmíněného problému komise doporučila přerušit řízení
o prohlášení filmového materiálu za archivní kulturní památku,“ sdělila ČTK
Hana Malá z tiskového odboru ministerstva vnitra.

NFA podle ní loni na podzim přerušil správní řízení týkající se prohlašování záznamu procesu za památku a informoval odbor archivní správy MV
o objednávce duplikační kopie zmíněného filmu na polyesterovém podkladu. „Dohodli jsme se,
že až bude dokončeno překopírování, což se teď stalo, bude proces obnoven a poté už to bude, zdá
se, jen formální záležitost,“ řekl Opěla.

Zdroj: ČTK, www.ceskenoviny.cz, 1. listopadu 2007 

„Je výsostně politický zájem vést proti mně trestní stíhání,“ prohlásil před Sněmovnou Vondruška.

„Pracoval jsem poctivě a zodpovědně jako statisíce jiných lidí. Dělal jsem práci, která je potřebná také dnes,“ uvedl doslova. Podobně se proti obviněním, která se týkají jeho předlistopadové kariéry, hájil také v minulých týdnech.

Pro jeho vydání bylo 151 poslanců. Ještě více — 165 — jich odebralo imunitu Plašilovi. Podle policie řídil, přestože měl v krvi přes jedno promile alkoholu. On sám se vždycky odpovědi na tuto otázku vyhnul. Ke stíhání chtěl být vydán.

Svědek proti Vondruškovi — Jiří Wolf

Z trestního spisu, který poslanci obdrželi, vyplývá, že proti Vondruškovi zatím svědčí jeden vězeň — Jiří Wolf. Právě toho údajně Vondruška ve věznici v Minkovicích několikrát ostře napadl, a to pěstmi i obuškem.

Zatím se nepotvrdilo, že by Vondruška bil také politického vězně Vladimíra Hučína. Podle předložených dokumentů totiž v době, kdy k tomu mělo dojít, ve věznici vůbec nesloužil. Šlo o léta 1984 až 1988, kdy ale tehdejší dozorce studoval v Praze Vysokou školu Sboru národní bezpečnosti.

Obvinění je postaveno konkrétně na čtyřech bodech, všechny se týkají právě Wolfa a období od roku 1980 až 1983.

Když mluvil Vondruška, zelení opustili sál

Na obranu Josefa Vondrušky vystoupil šéf poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik. Kritizoval fakt, že Vondruška je stíhán až mnoho let po údajném porušování zákona.

„Je s podivem, že obvinění přichází až nyní, přestože pan kolega byl už v minulosti členem Federálního shromáždění a následně řadovým občanem, který imunitou nebyl chráněný,“ uvedl Kováčik.

Komunističtí poslanci před hlasováním opustili Sněmovnu, podobně se zachovali také zelení, to když mluvil sám Vondruška.

„Jsme velmi znepokojeni, že je naším kolegou ve Sněmovně,“ prohlásila předsedkyně jejich klubu Kateřina Jacques. „Považujeme za velmi skandální, jak se poslanec Vondruška k tomuto obvinění staví,“ podotkla.

Za Vondrušku se částečně postavil poslanec ČSSD Zdeněk Jičínský, který rovněž poukázal na to, že od možného bití uplynula dlouhá doba. Podle něj by mělo platit v takovém případě promlčení. „Zejména, když například i vražda je promlčena po dvaceti letech,“ argumentoval.

Přesto se ale jinak vyjádřil proti Vondruškově přítomnosti ve Sněmovně. „Jako signatář Charty 77 si myslím, že kolega Vondruška neměl do Poslanecké sněmovny kandidovat,“ řekl.

Zdroj: rb, www.idnes.cz, 26. 9. 2007 

Topolánek ale není první vysoký ústavní činitel, který podporu Mašínům jasně vyjádřil. Vyznamenání pro ně už léta požaduje předseda senátu Přemysl Sobotka z ODS, připomínají LN.

Topolánek zmínil čtyři lidi jako příkladné české hrdiny — legionáře a pozdějšího zakladatele československé zpravodajské služby generála Sergeje Jana Ingra, hrdinu bitvy o Anglii generála Zdeňka Škarvadu a bratry Mašíny. Premiéra za jeho slova pochválil místopředseda Konfederace politických vězňů Čestmír Čejka, naopak výhrady mají zástupci ČSSD a KSČM.

Případ skupiny lidí kolem bratrů Ctirada a Josefa Mašínů, kteří se počátkem 50. let postavili komunistickému režimu se zbraní v ruce, dodnes vyvolává v české společnosti výrazné rozepře — někteří je považují za hrdiny, jiní za vrahy. Při jejich činnosti zemřelo šest lidí — dva policisté a pokladník v Československu a později tři východoněmečtí policisté.

Bratrům a jednomu ze tří jejich společníků Milanu Paumerovi se na podzim 1953 podařilo probít do západního Německa, další členové skupiny byli později v Československu odsouzeni k trestu smrti nebo mnohaletému žaláři. Mašínové a Paumer nikdy nebyli v Československu odsouzeni, jejich stíhání bylo přerušeno a komunistické úřady několikrát marně žádaly USA o jejich vydání. V polovině 90. let státní zastupitelství jejich stíhání odložilo kvůli promlčení.

Pochvalná slova premiéra o Mašínech ocenil místopředseda Konfederace politických vězňů Čejka. „Jsem rád, že to premiér řekl poprvé na rovinu. My reprezentujeme převážně osoby, které se dobrovolně postavily proti komunistickému režimu s cílem ho vyvrátit. Mašínové jednali stejně, s tím rozdílem, že použili zbraň dříve, než se dalo očekávat,“ řekl LN. Nadšený byl podle LN Paumer: „Myslím, že Topolánek není špatný chlap, vážím si ho. Pokud bych se s ním někdy setkal, rád bych mu potřásl rukou.“

Někteří politici, hlavně opoziční, ovšem premiéra kritizují. Předseda ČSSD Jiří Paroubek prohlásil, že Topolánek chce „rozdělovat společnost, místo aby ji spojoval“. „Samozřejmě nikdo nezpochybňuje antikomunismus Mašínů a jejich touhu po svobodě, ale přece jenom je tady určitá kontroverznost v tom, že zaútočili na lidi, kteří se s režimem jenom vezli, kteří nebyli aktivní vykonavatelé,“ řekl deníku Paroubek.

Šéf komunistických poslanců Pavel Kováčik prohlásil, že „rodiny obětí řádění bratří Mašínů“ by Topolánkovi jen těžko odpouštěly. „Musely by si myslet, že se pan premiér dočista zbláznil,“ řekl mimo jiné LN. Komunisté budou chtít výrok Topolánka zřejmě vysvětlil v Poslanecké sněmovně.

Podobný názor má podle LN i místopředseda KSČM Jiří Dolejš. „Náš názor na bratry Mašíny je známý. My tvrdíme, že to, co provedli při opouštění republiky, lze kvalifikovat jako trestný čin vraždy a že to k tomu hrdinství nesedí.“ Podle Dolejše navíc nejde jen o osobní Topolánkův názor, protože „premiér je jeden z nejvyšších ústavních činitelů“.

Zdroj: ČTK, www.ceskenoviny.cz, 19. září 2007

Premiér Mirek Topolánek prolomil jedno z tabu české politiky

„Během svého projevu na Dni NATO v Ostravě označil Mirek Topolánek bratry Mašíny za „hrdiny protikomunistického odboje“. Ctirad a Josef Mašínové založili po únoru 1948 odbojovou skupinu a po jejich útěku na Západ za nimi zůstalo šest mrtvých. Jejich činy rozdělují českou společnost. Část lidí je považuje za hrdiny, část za vrahy. Až dosud o nich pochvalně nemluvil žádný český premiér. Velmi rezervovaní byli i dosavadní čeští prezidenti Václav Havel a Václav Klaus. I proto Mašínové už léta marně čekají na státní vyznamenání. Topolánek označil v sobotu za příkladné české hrdiny čtyři lidi — legionáře a pozdějšího zakladatele československé zpravodajské služby generála Sergeje Jana Ingra, hrdinu bitvy o Anglii generála Zdeňka Škarvadu a bratry Mašíny.“ Tolik zpráva ČTK.

Tímto prolomil pan premiér jedno z tabu české politiky a projevil osobní statečnost. Patří mu za to dík všech občanů, kteří pamatují, jaká zvěrstva se v době útěku Mašínů na hranicích děla a kolik nevinných lidí, kteří nechtěli nic víc než odejít a žít svobodný život jinde než v komunistickém režimu, bylo postříleno jako divá zvěř. A o těchto zločinech se taktně mlčí zatímco když se tito lidé bránili a v sebeobraně zastřelili tyto najaté zabijáky, píše se o nich jako o mnohonásobných vrazích. Proto patří panu Topolánkovi dík za odvahu pojmenovat věci pravými jmény.

Ivana Haslingerová, www.fragmenty.cz

Všechny okolní postkomunistické země takový úřad už mají. Jsme poslední. Je to výhoda, či nevýhoda?

Bylo by určitě lepší, kdybychom tuto instituci postavili dřív a takzvaně na zelené louce. Takto musíme navazovat na to, co už bylo načato a ne vždy třeba dotaženo do konce… Na druhé straně je zde personál, který už ví, co má dělat, a může postupovat i na základě zkušeností ze zahraničí. Takže se můžeme vyvarovat některých chyb. Ale musíme dohánět ostatní, abychom pro ně byli co nejdřív plnohodnotným partnerem a mohli se účastnit společných projektů. V listopadu nás čeká v Bratislavě konference k 90. výročí vzniku první sovětské tajné služby — Čeky. Mne zajímá systém komunikace mezi Moskvou a Prahou. Budeme možná překvapení, jak konkrétní ta spolupráce byla. Což mělo odraz i v činnosti StB. Administrativa i jazyk tajné policie jsou dědictvím sovětské školy.

Podívejme se tedy na to dědictví. Byla StB nejlépe fungující složkou režimu?

Lze říci, že byla nejvýkonnější složkou. Při všem negativním, co dělala. Znamenalo to zastrašování občanů, dezinformace… Jejím úkolem bylo vytvářet zdání všeobecného souhlasu s režimem. Podle možností postupovala někdy otevřeněji (v padesátých letech), později zase skrytěji. Její profesionalita se projevila, když i po 17. listopadu byla nějakou dobu schopna podávat určitý výkon a pokusit se zachraňovat sama sebe. V podstatě se nabídla nové elitě a ta ji nepřijala.

Ptám se proto, že lidé její dokumenty zpochybňují, někdy dokonce zatracují…

Můžete najít chybu v jednotlivostech, v termínu, v čase. Na druhou stranu jako celek její výstupy zpochybnitelné nejsou.

Co se změní, až budete naplno pracovat?

Bude zde jedna jediná odpovědná instituce, která bude mít pod sebou agendu bezpečnostních složek, tedy StB, komunistické vojenské zpravodajství, vše podřízeno jednomu režimu. Občan už nebude muset žádat na více místech a bude také zřejmé, co dostat nemůže, především z důvodu ochrany ústavního zřízení, významných ekonomických zájmů, bezpečnosti a obrany České republiky a také ochrany osobních údajů. Bude i nastaven systém odvolání. Když někdo nebude přesvědčen, že dostal vše, může si stěžovat. Kdo chce přijet z USA, může si to objednat dopředu. Můžeme materiály poslat i na naše pracoviště do Brna, do Pardubic, kam kdo potřebuje. Nebo, v případě starších lidí, poslat materiály poštou. Naplno začneme pracovat až po 1. únoru 2008, kdy převezmeme zodpovědnost za archivy.

Budete už vědět, co v archivu vlastně všechno je?

Po obsahové stránce nemůžeme znát všechny archiválie. Máme desítky milionů stran. Může se stát, že badatel něco převratného najde i po desítkách let. Ale jde o to, abychom byli schopni vyhledat ty materiály, které po nás badatelé požadují. Na to musíme mít archiv digitalizován, abychom nehledali jen podle osob, ale například i podle útvarů.

Kdy to tedy bude?

S digitalizací začneme příští rok a bude to práce na několik let. Cílový stav je takový, že si věci najdete na internetu, vyhledáte, případně zaplatíte kartou a získáte přístup k vybraným digitálním kopiím.

A najdeme pak opravdu všechno? Každého spolupracovníka tajné policie?

Dnes chybí desítky tisíc evidenčních záznamů. Především ze začátku padesátých let, než se zavedly registrační protokoly. Ty sice vznikly v roce 1954, ale v praxi se někde zaváděly až mnohem později. Ty desítky tisíc záznamů však nereprezentují jen přímé spolupracovníky, ale všechny, o které se tajná policie tehdy zajímala. Tuto evidenci se pokusíme rekonstruovat. Bude to velmi zajímavý úkol. Padesátá léta byla nejdrastičtějším obdobím režimu.

Chybí jen evidence z padesátých let, nebo i z pozdější doby?

Uvidíme, až se jednotlivé databáze mezi sebou porovnají. Z toho vyplyne určitá množina informací, které prostě musí chybět.

Diskutovalo se o opatření, podle něhož nesmí být ve vedoucích funkcích nebo v radě ústavu bývalí členové komunistické strany. Je to nutné?

Pro mne je to logická záležitost. Tímto opatřením není dotčeno, že by tu nemohl být a působit třeba historik Karel Kaplan, ale nemůže být ve vedoucí funkci. Jde přece o to, aby někdo kvůli své minulosti nemohl bránit bádání. Nebo něco zakrývat.

Jaký je vlastně v současné době zájem o archivy tajné policie?

Archivy sice ještě nespadají pod Ústav pro studium totalitních režimů, ale jsou (až na výjimky z komunistických rozvědek a vojenské kontrarozvědky) zcela přístupné. Za poslední rok vzrostl zájem o ně o 500 procent! Je to nejpádnější odpověď na námitky, že minulost už nikoho nezajímá.

Chodí se do archivu dívat i bývalí příslušníci StB nebo lidé spojení s režimem? Aby se třeba přesvědčili, co všechno napáchali?

Skoro si myslím, že nic takového není. Aby se nějaký komunista přišel podívat a hledal něco, za co by se měl omluvit, o tom nevím. Je to svázáno i s určitou jejich psychologií. Spíše existují případy, kdy někdo z rodiny hledá informace o příbuzných, chce se dozvědět pravdu. Ale já bych tuto otázku rád otočil, myslím, že by se náš ústav měl snažit oslovit i bývalé funkcionáře, aby nám poskytli věci k bádání. Třeba z vlastních archivů, které unikly skartacím. Pár jednotlivců řeklo, že pomohou, chtějí vědět, jakou roli hráli v systému. Jde o to, aby tito lidé nebrali náš ústav jako nástroj pomsty. Tím on není.

Nebojíte se, až se najdou zase další dokumenty, že vyvoláte nové diskuse a třeba i osobní tragédie? Nebo že někdo naopak nebude moci dokázat svou nevinu, protože jeho svazek bude skartován?

Měli jsme dvě cesty. Jihoafrickou, kde vše až na jeden jediný svazek bylo zničeno. My ale máme stovky tisíc svazků, které v roce 1989 skartování unikly! Je to významná část. Co s ní? Mohli jsme v lednu 1990 říct, že vše zamykáme na 100 let. Ale to jsme neřekli, „svazky“ se objevily v politice, pak následovaly seznamy a to rozhodnutí už nejde vzít zpět. Musíme se ale pokusit rekonstruovat vše, co se nezachovalo. Jiná cesta není. Ještě bych dodal, že velmi záleží na způsobu zpracování. My řešíme, jak svazky zpřístupňovat. Ale neovlivníme, kdo si co vezme a jakým způsobem zpracuje. Z mého pohledu by bylo ideální hodnotit minulost lidí v souvislostech. Tedy s ohledem na dobu, v níž se to stalo, s ohledem na jednání ostatních lidí.

Skončí i soudní spory s těmi, kteří se ve svazcích najdou?

To ukáže praxe. Už nebude u soudu právník ministerstva vnitra, ale zástupce našeho ústavu. I předkládání důkazů by mělo přejít na nás a budeme důslední. Na straně druhé jsou zde určité judikáty a praxe trvající řadu let. Takže je otázka, jak se nám to podaří ovlivnit. Půjdeme slovenskou cestou a chceme zpřístupnit originální seznamy a záznamy. Vše bude transparentní. A také je důležité, abychom se bavili třeba o obsahu spolupráce a ne jen o samotné evidenci.

Budete zkoušet dostat někoho na lavici obžalovaných?

Máme oznamovací povinnost vůči Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Budeme teprve jednat, jak přesně ta spolupráce bude vypadat. Ale budeme této možnosti využívat. Je to naše zákonná povinnost.

Luděk Navara, redaktor MF DNES, 14. září 2007

Veronika Benešová

Ústav se bude zabývat obdobím komunismu a nacistické okupace. Jeho sedmičlenná rada, kterou bude Senát vybírat zřejmě na přelomu října a listopadu, má mít na starosti plán činnosti ústavu nebo jmenování i odvolání jeho ředitele.

Kandidáty do rady kromě prezidenta navrhují ještě Poslanecká sněmovna a sdružení odbojářů nebo politických vězňů či občanská sdružení a společnosti, které se věnují zkoumání historie, archivnictví, vzdělávání nebo ochranou lidských práv. Z návrhů těchto uskupení Senát vybere čtyři členy rady, další dva z kandidátů sněmovny a jednoho z prezidentských nominací.

Pavlata uvedl, že Klaus navrhl pouze Kavalírovou a nominace byla doručena do horní komory dnes. Neočekává se proto, že by prezident dodatečně nominoval ještě další kandidáty. Předsedkyně Konfederace politických vězňů Kavalírová byla v roce 1956 souzena ve vykonstruovaném procesu za vlastizradu, velezradu a špionáž. Zasloužila se mimo jiné o řešení otázek odškodnění politických vězňů, za svou činnost za komunismu byla již v minulosti několikrát oceněna.

V předchozích týdnech byli do rady navrženi Českým svazem bojovníků za svobodu bývalá poslankyně za KSČM Jitka Gruntová, která členkou strany ale nebyla, a novinář Petr Žantovský, kterého nominovalo Masarykovo demokratické hnutí. Svaz Slováků v ČR navrhl svého dlouholetého předsedu a někdejšího federálního poslance Jána Mlynárika. Pozdějšímu signatáři Charty 77 ale možné zvolení překazí jeho dřívější členství v KSČ. Zákon vylučuje, aby v radě mohl být někdo, kdo byl od února 1948 do února 1990 členem nebo kandidátem komunistické strany.

Nominace bude možné předkládat ještě zhruba do poloviny října. Poslanecké kluby mají své kandidáty na nominaci sněmovně dodat do 14. září. Podrobné požadavky na kandidaturu jsou uvedeny na internetové adrese Senátu Parlamentu ČR.

Zdroj: ČTK, 4. 9. 2007

Věznice v centru Uherského Hradiště byla založena za vlády císaře Josefa II. do roku 1963 sloužila jako vyšetřovací vazba pro kriminální i politické vězně. Režisér Ján Novák tu pro dokumentární cyklus České televize Příběhy železné opony natáčel hrané vstupy a prostor ho natolik oslovil, že se rozhodl natočit tu celovečerní hraný film. Druhý podnět dala režisérova sestra: „Ta se mě ve svých sedmnácti letech zeptala, kdo to byl Hitler. Já jsem zbystřil a řekl jsem si, proboha, když tahle maturantka se mě ptá, kdo byl Hitler, co potom ví o tom, co se v České republice dělo v 50. letech? Tak jsme se Šárkou Horákovou začali přemýšlet, jaký půdorys by měl mít film, který by oslovil právě tyto mladé diváky.“

Horáková je scénáristka Příběhů železné opony a autorka scénáře k filmu Jméno. Proč film tvůrci nazvali právě Jméno? „Protože každé zlo je nutno pojmenovat. A to je leitmotiv celého filmu.“ Jádrem filmu je fantaskní zápletka, dva mladí milenci tráví v opuštěné věznici noc a propadnou se do 50. let, kdy věznice naplno funguje a oba mladí hrdinové z roku 2007 zažívají martýriem násilí a mučení. Materiál k filmu poskytly skutečné příběhy, ke kterým nebylo potřeba nic přidávat. Naopak, z reality bylo nutno podle Horákové ubírat: „Aby to ještě pro diváka bylo stravitelné. Když Anička Honová, takto předsedkyně Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti přišla za námi na natáčení a viděla Tomáše Šulaje, jak jde z maskérny, tak se na mě obrátila a říká: A to je co? Já jsem řekla, že to je hlavní hrdina po výslechu. A ona se na mě podívala a říká: To si děláte legraci? Protože chlapi po výslechu měli varlata až ke kolenům a nebyly jim poznat obličeje.“

Prostředí věznice silně zapůsobilo i na ostatní umělce z týmu. Herec Josef Kubáník je uherskohradišťský rodák: „Já tady žiju od narození, takže to město znám, ale úplně mi běhá mráz po zádech, že netušíme, že za jednou velkou zdí je úplně jiný svět. Když jsem do té věznice přišel poprvé, to bylo dva dny před natáčením, tak mi bylo úplně špatně z toho, jaká je tam energie. To je naprosto depresivní, šílené prostředí. Oprýskané zdi, cely, vysoko okna, turecké záchody, něco tak šíleného, že jsem to musel několik dnů vydýchávat.“

Režisér Novák doplňuje: „Najdete tady po chodbách výslechové protokoly z roku 1951, 1952 podepsané Grebeníčkem, nebo podpisy pana Hlavačky, což byl muž, který zavedl mučení elektrickým proudem. najdete tady komunistické transparenty, to všechno tady je zakonzervované.“ Součástí věznice je i neobvyklá kaple, kde místo božího oka shlíží dolů rudá hvězda. Zde se tvůrci filmu v pondělí v poledne se zástupci veřejnosti pomodlili za oběti komunistické moci. Ekumenickou bohoslužbu vedl enagelický farář Michal Šimek.

Související článek:

článek Ponurá věznice uvítala mučitele Přeučila, 5. srpna 2007 

Zdroj: Vilém Faltýnek, www.radio.cz, 27. srpna 2007 

Liberecká věznice začala ve čtvrti Minkovice fungovat v roce 1958. Byla součástí areálu Preciosy, továrny, která vyráběla komponenty pro bižuterii a křišťálové lustry. O prosperitu národního podniku se starali převážně vězni. Mezi nimi i disidenti Jiří Wolf, Vladimír Hučín, Jiří Gruntorád, či Petr Cibulka.

Pokud byl před rokem 1989 odsouzený s něčím nespokojený, mohl si stěžovat dozorujícímu prokurátorovi. Minkovice měl v 80. letech na starost Karel Kostelecký.

Stížnosti mu posílal třeba Vladimír Hučín. Před Vánoci 1985 ho zavřeli na dvacet dní na uzavřené oddělení za neplnění pracovních norem, které byly ovšem obtížně splnitelné. Svůj trest považoval za neoprávněný.

Prokurátor pro formu

Okresní prokurátor Kostelecký mu 10. ledna 1986 odepsal, že stížnost hodnotí jako nedůvodnou. „Jeho kázeňské postihy byly shledány zákonnými, neboť byl trestán vždy na základě řádně zjištěných důkazů … odsouzený je schopen pracovat v profesi brusiče … nynější problémy spočívají v tom, že nemá kladný přístup k plnění pracovních povinností…“

Karel Kostelecký je dnes soudcem Krajského soudu v Liberci.

V 90. letech měl na starosti trestní právo, v poslední době se specializuje na správní soudnictví. Loni v listopadu třeba rozhodl, že volební komise v obci Jiřetín špatně spočítala hlasy.

„Víte, měl jsem vlastní trestní kauzy a do Minkovic jsem se dostal jednou za měsíc. Ten dozor byl takový bezzubý, spíš pro formu. Práce vězňů tam byla jednotvárná a nepříjemná a pro řadu z nich se nehodila, ale když neplnili normy, porušili zákon a s tím se hnout nedalo,“ říká Kostelecký dnes.

Podle svých slov vězně nerozlišoval a na odsouzené z politických důvodů si nepamatuje.

Po roce 1989 převzal nový majitel Preciosy objekty do svého vlastnictví a věznice zanikla.

Zdroj: Krystyna Wanatowiczova, www.idnes.cz, 26. srpna 2007