„Na Václavském náměstí četli dopis, který jsem napsala a který nikdy nedošel,“
říká paní Julie Hrušková. „Uložili ho do archivu a já jsem se to dozvěděla až teď,“
popisuje, jak se do doprovodné publikace k výstavě dostal list jejímu milému, americkému
vojákovi, s nímž se seznámila v Rakousku.
Paní Hrušková do Rakouska emigrovala v roce 1949. Když se pokusila vrátit se zpět, aby získala
svolení rodičů ke sňatku s jedním z příslušníků zde usídlené americké
posádky, byla zatčena. Soud v roce 1950 jí „přiklepl“ 15 let v pracovním
táboře, z nichž si odseděla deset, než byla v šedesátém roce propuštěna na amnestii.
„Drahý Franku, jistě vzpomínáš, že dnes je tomu právě devět let, kdy jsme se poznali,“ psala
v roce 1958 svému milému, se kterým už se nikdy neměla sejít.
Její příběh je jedním z mnoha, jež představuje doprovodná publikace k výstavě.
Stručné osudy jednotlivých vězňů zpracoval autorský kolektiv na základě záznamů v jejich
osobních spisech. Působivé příběhy navíc doplňuje i řada autentických archivních
materiálů: rozsudky, vstupní dotazníky, seznamy věcí odevzdaných při nástupu trestu, protokoly
o výpovědích a podobně.Pohlédnout do tváře politických vězňů budou lidé moci až do 11.
listopadu. Jen jednomu z muklů v lágru chybí jméno. Zrcadlo namísto tváře
připomíná, že v totalitě — a nejen v té komunistické — se do podobné situace
může dostat opravdu každý…
Současně s výstavou probíhá i projekt zastřešující společnosti Člověk
v tísni na českých školách, který studentům prostřednictvím filmů čtyř renomovaných
českých režisérů přibližuje dobu padesátých let. Díky Příběhům bezpráví tak
mohou zhlédnout dokument Olgy Sommerové Ztráta slušnosti, Kauzu Uherské Hradiště Kristiny Vlachové
nebo hrané filmy In nomine patris Jana Polišenského a Kousek nebe Petra Nikloaeva.
Zdroj: Dina Podzimková, www.tyden.cz , 3. listopadu 2007