Archiv pro rok: 2007

Radare, radare, do roka a do dne

Není známo, že by Jára Cimrman nějak zasáhl do vývoje radaru. Škoda, jinak by byl vztah českého národa k tomuto zařízení asi příznivější. Málokteré technické slovo u nás vzbuzuje aktuálně tolik emocí jako právě ten radar. Zpropadené slovo, stejné zepředu stejně jako zezadu, skloňuje se jako by to ani nebyla zkratka — bez radaru, o radaru, s radarem… No, jen si to vezměte:

a) radar meteorologický — ukazuje, kde jsou v Evropě nasbírána mračna, která se chystají vypršet právě na místě, kam chceme jet na dovolenou. Jelikož jde o věc vědeckou, skutečně se to asi stane a místo plavek si můžeme vzít deštníky.

b) radar aktivní — vysílá krátké radiové vlny, decimetrové až centimetrové, aby se odrazily a mohla se podle nich navádět letadla nebo i rakety, vyhledávat cíle ve vzduchu, odlišit cíle skutečné od klamných a sledovat je. Podobně na lodích poznávají radarem záludné ledovce a jiné překážky plavby. Aktivním radarem se také letadla nebo lodi hlásí pozemním základnám a centimetrové vlny dělá i mikrovlnná trouba.

c) radar pasivní — skromná dívka Tamara, nic nevysílá, jenom naslouchá, kde se nějaká radiová vlnka objeví, hned ji rozlouskne a pozná, kdo nebo co ji vypustilo.

d) radar silniční, policejní — nepříjemná pomůcka na inkaso pokut, namontovaný na autě nebo do ruky, též ve výbavě městských strážníků a nejnověji též na silničních rampách a zcela lstivě ve svodidlech. Odporný ve spojení s fungující kamerou. Vzniklý snímek je zatraceně drahá fotka.

e) detektor radarů — střídavě legálně a nelegálně nabízená krabička na zjišťování, jestli někdo před vaším autem radarem měří rychlost, dražší typy kolem 19 tisíc Kč. Když ho máte, jednou vás policie nechá s ním jezdit, jindy vám ho seberou a vyfásnete pokutu, nebo naopak.

f) radar Gabala — něco jako milovická troska pod kontrolou ruské armády. Ironicky Američanům nabízené vojenské zařízení v Azerbajdžánu do holportu.

g) radar XBR — součást protiraketového štítu k identifikaci útočných raket a navádění protiraket. Antirakety by měly být v Polsku, XBR by se měl na vršek u Míšova odstěhovat z Pacifiku. Iránci jej nazvali vtipem roku, Rusko na něj namíří své jaderné zbraně, budí vášně, rozděluje Evropu, ideologicky výbušný. Sám prezident Bush si kvůli němu udělal zastávku v Praze, referenda stíhají dezinformace, pozitivní informace se chápou jako lži a opačně. Na kótě 718 obří pýchavka, jedna z devíti.

Za těchto okolností není divu, že Češi k radarům příliš nelnou — propršená dovolená, tajemné radiolokátory na letištích, velkými tajemstvími opředená Tamara, fotky vozidel, které se draho prodávají, do alb se nehodí a ještě člověka ženou do bodové tísně, stěží fungující Gabala a pýchavka, co ji chtějí Rusové buď atomově vyhladit nebo snad vyměnit s Američany za něco neznámého. Kromě toho máme totiž eso, které ostatní nemají — Blanické rytíře, kteří venkoncem nejsou od kóty 718 tak daleko. Chtělo by jen vyzkoušet, kolik času potřebují na mobilizaci, mají-li dobře nacvičenou iránskou rachejtli Šaháb-3 a jestli Brunclíkův lev je dost v kondici, aby na ni doskočil. Na to je potřeba se soustředit, a ne měřit geologická složení či licitovat o smlouvě s USA. Nadšenci referend si mezitím snadno najdou jiné velké téma.

Poslanec PSP ČR Ing. David Kafka

Zaslal: Zdeněk Kovařík

Související články:

Letní přemítání o protiraketové základně, 18. 7. 2007
KPV ČR k radarové základně, 26. 2. 2007 

Případ prokurátorky z procesu s M. Horákovou se dostal k soudu

Horáková byla jedinou ženou popravenou v komunistickém Československu z politických důvodů. Polednová je obviněna ze spolupachatelství na vraždě a hrozí jí až patnáctiletý trest vězení. Nikdo jiný z těch, kteří se na procesu podíleli, se před soud zatím nedostal.

Polednová byla jedním z žalobců, kteří se podíleli na odsouzení Horákové. Podle dřívějšího vyjádření Jana Srba, mluvčího Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), který žalobu připravil, byla mezi prokurátory zařazena proto, aby jako žena obžalovala ženu.

Dnes asi osmdesátiletá Polednová je jedním ze dvou posledních žijících aktérů procesu. Podle policie nebyl proces řádně veden ani podle tehdejšího práva.

Podle historika a pracovníka ÚDV Prokopa Tomka je Polednová jediným akterém procesu s Horákovou, jehož případ se dostal k soudu. Před několika lety policie stíhala vedoucího vyšetřovatelů v procesu Milana Moučku. V roce 2003 ale státní zastupitelství věc zastavilo.

Právnička a politička Horáková pracovala v protinacistickém odboji. V roce 1940 byla zatčena a do konce války vězněna. Po válce byla zvolena do parlamentu za národní socialisty. Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 odešla z politického života. Již v následujícím roce byla zatčena, ve vykonstruovaném procesu odsouzena k trestu smrti a 27. června 1950 popravena.

Spolu s ní bylo odsouzeno dalších 12 lidí, tři k trestu smrti, čtyři na doživotí a pět k trestům od 15 do 28 let. Nezákonný rozsudek byl zrušen v roce 1968, rehabilitována však byla Horáková až v roce 1990.

Polednová vystupuje i v nedávno objevených rozhlasových záznamech z procesu s Horákovou. „Zatímco textilačka Herainová z Kotony Beroun zvyšovala svůj výkon na automatických stavech, aby co nejvíce pomohla budovat naši republiku, obžalovaná Horáková v podzemí dávala dohromady nepřátelské bandy ke zničení naší republiky,“ prohlásila tehdy například v závěrečné řeči před vyhlášením rozsudku prokurátorka.

Zdroj: ČTK, www.ceskenoviny.cz, 30. 7. 2007 

Související odkazy:

článek Smutně úspěšná komunistická rodina, 2. 8. 2006

článek Trest pro Horákovou padl už pět dní před procesem, 17. 7. 2007 

článek Lidé v Praze uctili památku Milady Horákové, 29. 6. 2006

fotogalerie Uctění památky Milady Horákové 2006, červen 2006 

Želiezovce a Bratislava ve II. ročníku

Náš zájezd byl opět úspěšný a to nejen kvůli pěknému slunečnému počasí, ale hlavně díky jeho organizátorce sestře Olze Konečné z olomoucké pobočky. Na Slovensku se o nás samozřejmě velmi obětavě starali naši přátelé z Konfederácie politických väzňov Slovenska v čele s bratrem Karlem Noskovičem a jeho věrným kolegou panem Stanislavem Pátkem. Všem budiž vzdán velký dík a pochvala.

Autobus s první skupinkou moravských a slezských účastníků zájezdu vyjel z Olomouce asi hodinu před polednem. Protože bylo dost času, navštívili jsme cestou Pustiměř (obec v blízkosti Vyškova), kde byl v rotundě svatého Pantaleona z XI. století v roce 1351 pohřben poslední člen přemyslovského rodu olomoucký biskup Jan VII. Pak jsme v určený čas přibrali v Brně další pasažéry z Čech a Moravy a pokračovali v cestě do Břeclavi, kde jsme si prohlédli před dvanácti lety postavený moderní a působivý kostel svatého Václava. Po poledním posilnění jsme přejeli státní hranici a přes hory a doly pohoří Malých Karpat jsme šťastně dorazili do Pezinku. Tam jsme byli vřele přijati výše uvedenými slovenskými bratry a ubytováni v hotelu Jelen. Museli jsme se smířit s tímto poněkud starším hotelem, poněvadž letos se nepodařilo zajistit přenocování ve Stupech pod horským sedlem Babou.

Na druhý den v časných ranních hodinách jsme se vydali k hlavnímu cíli naší cesty — k Želiezovcům. Ještě předtím jsme se zastavili v sousedních Nýrovcích, kde v deset hodin slavil Otec Antonín Srholec mši svatou za všechny oběti zla a zvláště za všechny ženy, uvězněné v době komunistického režimu v Želiezovcích. Na tomto místě pak kolem poledne proběhlo slavnostní shromáždění u pamětní desky na vnější straně zdi nového vězeňského komplexu. Po položení věnců a projevech představitelů slovenských a českých politických vězňů jsme se odebrali do jídelního sálu, kde proběhla beseda s „želiezovskými“ ženami a byl podán chutný oběd. Scházela nám tam letos sestra Helenka Kociánová, která nemohla přijet kvůli nemoci svého průvodce. Při zpáteční cestě jsme si jen tak z pomalu projíždějícího autobusu prohlédli lázeňské místo Podhájska s termálními prameny a zastavili se na krátkou prohlídku ve „slovenském Římě“ — v Trnavě. Navštívili jsme i trnavskou nemocnici kvůli trochu vykloubenému kotníku sestry předsedkyně KPV ČR. Vše ale dobře dopadlo. Večer se většina z nás sešla v Pezinku před vinárnou na náměstí. Prý tam podávali dobrý mix — červené víno s kokakolou. Nevím, neznám, nepamatuji se… Ale spalo se pak lépe!

Nastalo jitro dalšího dne a velké balení. Po snídani odjezd do Bratislavy a pietní připomenutí obětí komunistické zvůle u důstojného památníku na bratislavském hřbitově v Ružinově. Přes centrum Bratislavy jsme se pak podél Dunaje, kde ještě před devatenácti lety strašily strážní věže a ostnaté dráty na československo-rakouské hranici, přesunuli k Bráně svobody pod Děvínem při soutoku řeky Moravy a Dunaje. Odtamtud byl odpoledne už jen skok na Moravu do Břeclavi a přes Brno do Prahy či do Olomouce.

Všem, kteří se přičinili o zdárný průběh zájezdu a přispěli dobrou náladou ke zdaru této akce, chceme ještě jednou poděkovat!

Ať žijí Želiezovce 2008!

Leo Žídek

Projev Lea Žídka:

Vážené dámy a pánové, vážení hosté a představitelé veřejných organizací a církve, bratři političtí vězni třetího odboje a hlavně Vy, statečné ženy-muklyně od Tater až po Šumavu, které jste prožily svá nejlepší léta v komunistických kriminálech, zvláště zde v Želiezovcích,

dovolte mi, abych Vás pozdravil jménem Konfederace politických vězňů České republiky a poděkoval naší bratrské a sesterské Konfederácii politických väzňov Slovenska za pozvání na druhý ročník setkání nás bývalých vězňů v Želiezovcích. Děkuji samozřejmě všem, kteří toto setkání připravili, zvláště pak vedení zdejšího vězeňského ústavu za umožnění celé akce.

Předstupuji před Vás poněkud s rozpaky, poněvadž toto vzpomínkové shromáždění se týká především Vás žen, které jste tato místa posvětily svým utrpením. Mnohé z Vás již mezi námi nejsou, jistě jim zdejší pobyt nepřispěl k delšímu věku. Pouze s pokorou se jako muž skláním před jejich památkou a obdivuji Vaši statečnost. Nejen já jsem si vědom, že jste ve vězení projevily více odvahy a odolnosti než mnozí z nás mužů. Podmínky pro Váš pobyt ve vězení byly mnohem obtížnější a Vaše odloučení od rodin bolestnější. Vítězila však Vaše velká a hluboká víra, spojená s nadějí, že není ještě všemu konec a že většina z Vás se jednou dočká i svobody a shledá se se svými nejdražšími.

Tak se i stalo. Nejdříve jste se vracely do nesvobodné země a musely jste i nadále hájit svou vnitřní nezávislost, své protitotalitní postoje a své přesvědčení. Nikdo z poctivých vězňů komunismu nebyl režimem hýčkán. Přestály jste však i toto období a nyní již brzy dvě desítky let žijete za jiných poměrů a můžete se — jako my všichni — svobodně projevovat a uplatňovat své názory. Dnešní situace nám ovšem nedovoluje dát ruce do klína a trávit další období svého života v  pokoji a v pohodě. Není ještě v našich zemích všechno v pořádku a stále jsme ohrožováni zhoubným dědictvím minulosti i novými nešvary současnosti.

Přeji tedy Vám i nám, abychom ani po letech nepodlehli pocitům zklamání a rezignace; poněvadž jako existuje na této Zemi věčný boj mezi dobrem a zlem, tak musí být věčná a ještě silnější i naše naděje a jistota, že nežijeme a netrpíme nadarmo.

Děkuji Vám ženám, že nám zde dáváte dobrý příklad.

Vložila Veronika Benešová

Advokát bojuje za letce, o němž se dověděl z novin

Když se to náhodou před léty dozvěděl z MF DNES, zaujal ho tragický příběh letce britského Královského vojenského letectva natolik, že od té doby bojuje za Bryksovu rehabilitaci.

Se střídavými úspěchy: před několika dny tak na státu „vyhádal“ půdu, kterou totalitní režim stíhači jako „zrádci“ v roce 1950 zkonfiskoval. Na sklonku loňského roku se mu povedl jiný husarský kousek: dosáhl toho, že nositel Řádu britského impéria není už sedmnáct let po pádu totality dezertérem.

Na ostatních frontách však Müller zatím neúspěšně se státem bojuje: Bryksova manželka Trudie stále nedostává vdovský důchod a odškodněna nebyla ani za to, že její manžel zemřel (spíše zahynul) v pracovním lágru. Rovněž jeho úspory si stát ponechává. I s úroky přitom může jít o nezanedbatelnou částku.

Bryksův synovec Karel se proto stále častěji ptá sám sebe: „V jaké zemi to vlastně žiji?“

A s každou další otázkou propadá větší a větší skepsi. „Německo tetu Trudie za čtyři roky válečného věznění samo odškodnilo a nemuseli jsme se nikoho ani doprošovat. Takhle naše rodina chápe omluvu. Zato český stát nám nikdy nedal nic zadarmo. Všechno jsme si museli vysoudit, spíše ale vyhádat,“ vysvětluje Karel Bryks. „A byla pěkná štrapáce dokázat, že paní Trudie má na tu půdu nárok a že nikdy neztratila české státní občanství,“ říká advokát Müller.

Veteráni i dnes „bojují“. Protivníkem je stát

Historik Jiří Rajlich říká, že zná desítky dalších válečných hrdinů, kteří tento boj s byrokraty raději vzdali, než aby se léta poníženě dohadovali se státem, na co vše mají při odškodnění nárok.

Slušné země podle historika Jiřího Rajlicha samy odškodňují hrdiny, jimž v minulosti ublížily. To je i případ Německa, které v éře nacismu věznilo stíhače britského Královského vojenského letectva (RAF) Josefa Brykse. Česko má s nápravou křivd, jichž se na letci dopustilo, problém dodnes.

A nejenom s Bryksem. Oficiálně se sice spory nevedou. Rozdávají se medaile, povyšuje se — Brykse dokonce v době, kdy byl právně stále zběhem. Ale jinak stát pasivně vyčkává, zda někdo z veteránů se o svá další práva přihlásí, či ne.

„Je to pro úředníky pohodlnější a pro jejich úřady zřejmě i lacinější,“ říká předseda Historické letky československé Milan Mikulecký.

Už nás to doprošování unavuje

Mnohé veterány podle něj navíc uráží trapně se dožadovat svých práv. „Nasazovali v boji za naši svobodu životy a teď se mají doprošovat odškodnění za všechny křivdy? Prostě si nechtějí soudními spory otravovat zbytek života,“ říká Mikulecký.

Ten sice obdivuje advokáta Lubomíra Müllera za to, že boj s byrokraty už dávno nevzdal, ale upozorňuje i na rodiny ostatních válečných hrdinů. „Nikdo mi nevymluví, že se jen čeká, až i zbývající veteráni zemřou a jejich rodiny na jakékoliv tahanice se státem o majetek či plnou rehabilitaci rezignují.“

Bryksova rodina je advokátu Müllerovi velmi vděčna za to, jak už léta české úřady „otravuje“. „Nebýt jeho, tak jsme strýcovu půdu od státu nikdy nevymohli, ale už nás to věčné doprošování našich práv unavuje,“ stěžuje si Karel Bryks — synovec letce Josefa Brykse.

Ani Bryksově rodině tedy už nikdo nevysvětlí, proč Němci Trudie Bryksovou bez průtahů a v plné míře odškodnili, zatímco český stát si hraje — a nejenom v tomto případě — na mrtvého brouka.

Stále častěji se proto Bryksovým vnucuje myšlenka, že hrdinové jsou v Česku dobří akorát k tomu, aby například při výročí vítězství nad nacismem tvořili většině politiků vhodnou kulisu. „Čest výjimkám, jako je třeba prezident Klaus,“ míní Mikulecký.

Vdova po jiném válečném hrdinovi RAF, Aloisi Šiškovi, smířeně říká: „Poté, co jsme si s manželem užili, si myslím, že každý, kdo svůj život žil čestně, se nakonec spravedlnosti dočká. A věřím, že i utrápený Josef Bryks.“

I Anna Šišková se totiž při hájení práv veteránů, tak jako Müller, stávala v jejich sporech se státem nechtěným advokátem.

Zdroj: Jan Gazdík, www.idnes.cz

související články:

Fotoreportáž: Meditační zahrada pana Luboše Hrušky

17. června 2004 navšívila pobočka KPV ČR Nová Paka Památník obětem zla v Meditační zahradě, kterou v Plzni vybudoval pan Luboš Hruška. Fotogalerie je vytvořena jako pocta nedávno zesnulému Luboši Hruškovi.

Pokud si přejete některou z fotografií v originální kvalitě, napište nám její číslo (zobrazí se po kliknutí pravým tlačítkem myši na obrázek, položka Vlastnosti, Vlastnosti obrázku) na e-mail web.kpv@seznam.cz, rádi Vám fotografii zašleme.

Veronika Benešová a Michal Kuchta

Letní přemítání o protiraketové základně

Mnozí občané, kteří nikdy nepozvedli svůj hlas proti přítomnosti sovětských okupačních vojsk na našem území nebo proti rozmístění sovětských raket schopných přepravovat atomové hlavice na vojenských základnách v Československu, volají dnes po referendu a protestují proti vybudování obranného radarového systému možná jen proto, že má být u nás postaven Spojenými státy americkými. Bojí se Ruska nebo chtějí podpořit snahy jeho hlavního představitele a přiklonit se opět ke Kremlu, který nás klamal a držel v otrockém područí více než čtyřicet let?

Nemůžeme se divit několika ze školy zřejmě nedostatečně informovaným středoškolským studentům, kteří v anketě vyslovují jakési zaujetí vůči Spojeným státům, protože si neuvědomují, že jsou to naši severoatlantičtí spojenci, a protože zřejmě nikdy neslyšeli, že Američané v minulém století podstatně pomohli vrátit Evropě svobodu a demokracii. Ale s údivem sledujeme některé naše umělce, kteří se domnívají, že získáme prestiž, jestliže odmítneme obranný radarový systém nabízený spřátelenou zemí. Proč nevidí a neobávají se tlaku z jiné části světa? Umělcům je připisováno citlivé vnímání okolního světa a schopnost správného vidění dané situace. Už jsme však zažili pomýlení celé skupiny našich spisovatelů a básníků sovětským rájem ve třicátých letech minulého století nebo jejich mnohdy zbabělé podepisování Anticharty za Husákovy normalizace a mnoho případů spolupráce umělců se Státní bezpečností.

S velkou obavou již dlouhou dobu sledujeme pronikání bývalých i současných komunistů na důležité politické i ekonomické posty. Dokonce jeden z bývalých soudruhů se nevyhýbá ani prezidentské kandidatuře!

Ani sto miliónů utracených lidských životů na světovém kontě komunistů nás nedokáže včas dostatečně varovat a upozornit na nebezpečnost nenapravitelné zločinné komunistické ideologie?

Nedáme raději přednost demokratickému systému, budovanému na kultuře života a na pevných morálních základech?

Leo Žídek, předseda politické komise KPV ČR

Naděžda Kavalírová, předsedkyně KPV ČR

související článek: KPV ČR k radarové základně ze dne 26. února 2007 

Zaslal: Zdeněk Kovařík

Trest pro Horákovou padl už pět dní před procesem

O tom, že Horáková nakonec přece jen skončí na popravišti, rozhodlo další slovo, které se na rozsudku objevilo. Bylo připsáno perem a znělo „výkon“ (trestu smrti).
 
Ukazuje to třístránková listina, která byla přes půl století „utopená“ v Národním archivu. Listina nesoucí datum 26. května 1950 svědčí o tom, že rozsudky nad lidmi souzenými v procesu byly napsané už pět dní předtím, než proces s třináctičlennou skupinou začal.

Za více než půl století starý zločin dnes půjde před soud nanejvýše poslední žijící účastnice — bývalá prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová. „Podle mě je to zcela jasný důkaz její viny. Navrhl jsem státnímu zástupci, aby ji stíhal za účast na vraždě,“ říká vyšetřovatel Ilja Pravda.

O důležitém dokumentu přitom policie až do letošního roku nevěděla, znala ho jen hrstka historiků. Až před pár měsíci ho v Národním archivu znovu objevila archivářka Alena Šimánková. Na žádost policie totiž hledala dokumenty vztahující se k případu Horákové ve složce Karla Klose, jednoho ze strůjců politických vražd z padesátých let.

„Byla to dlouhá práce, Klosův fond je asi patnáct metrů dlouhá řada papírů,“ vzpomíná na objev třístránkové listiny archivářka Šimánková.

Scénář pro vražedné soudní divadlo

Dokument místy připomíná divadelní scénář. „Zkrátit proces o 1 den,“ stojí připsáno perem v záhlaví první stránky. „V řeči prokurátora — kolik obětí teroristické činnosti, kolik lidí nám zabili. Smrt — zájem společnosti,“ glosují vymyšlená obvinění autoři textu. Schůzky, na níž se rozsudek dopředu sepsal, se zúčastnili soudci (v čele se samotným předsedou státního soudu) i žalobci, patřila k nim i Brožová-Polednová.

S pořadovými čísly (Horáková má číslo 1) je tu vyjmenováno všech třináct obžalovaných. U jejich jmen je výše budoucího trestu a stručná charakteristika fiktivních zločinů, kterých se podle obžaloby dopustili.

„Hlava organisace (…) Špionáž se zprávami obsahujícími tajemství zvláště důležitá. Za okupace v koncentračním táboře, odsouzena k trestu smrti,“ stojí u jména Milady Horákové.

„Ten dokument je něco neuvěřitelného, jde o bezprecedentní porušení zákonů,“ říká vyšetřovatel Pravda. Listina je určena „výhradně k rukám“ Karla Klose, nechvalně známého náměstka ministra spravedlnosti, jednoho z hlavních strůjců politických procesů. „Ten tahal za všechny nitky. V průběhu procesu se u něj v kanceláři každý večer scházeli soudci i prokurátoři a on jim dával pokyny do dalšího dne,“ říká Pravda.

Pero přepisovalo osudy

Původní návrhy trestů jsou psané strojopisem. Pak však někdo výši trestů upravil nejprve obyčejnou tužkou a nakonec inkoustovým perem. Byly to čáry na papíře, které doslova přepisovaly dějiny. Trest smrti měla kromě Horákové dostat i další žena ze skupiny — Antonie Kleinerová. „Zmírnit na doživotí,“ přepsal nakonec kdosi její osud.

S obžalovaným Bedřichem Hostičkou měli mocní zřejmě více práce: jeho trest přepsali celkem třikrát a nakonec dostal místo patnácti let vězení celých osmadvacet. Kdo byl autorem těchto dodatečných vpisků? Historici spekulují, že to byl buď sám Klos, nebo někdo z bezpečnostní komise ústředního výboru KSČ, která měla v politickém procesu rozhodující slovo.

O prokurátorce rozhodne státní zástupce

O tom, do jaké míry nově objevený dokument předznamenal pozdější rozsudky v soudní síni, svědčí jednoduchá čísla: ve třinácti rozsudcích se soudci od „návodu“ odchýlili jen třikrát, z toho dvakrát byl trest mírnější.

Prokurátorka Brožová-Polednová měla kvůli vraždě Horákové stát před soudem už v minulosti. Justice však vrátila případ policii. Vyšetřovatel Pravda teď věří, že nedávno objevený dokument přinese zlom. Víc však nechce komentovat. „Záleží na rozhodnutí státního zástupce.“ „V současnosti studuju spis, o tom, zda podám obžalobu, rozhodnu asi do měsíce,“ říká pražský státní zástupce Radek Klvaňa, který má případ na starosti.

Zdroj: Ondřej Šťastný, www.idnes.cz, 13. července 2007

Pozvání do Leopoldova

Klimatizovaný autobus odjede 24. 8. 2007 v 10.00 hod. od Lékařského domu v Praze 2, Sokolovská ulice, kde bude přistaven již od 9.00 hod. Tentýž den ve 12.30—13.00 hod. zastaví v Brně u hlavního vchodu do hotelu Voroněž 1, kde přistoupí moravští účastníci.

Další podrobnosti a program pietní akce bude včas zájemcům oznámen.

Závazné přihlášky zašlete sekretariátu KPV ČR, Škrétova 6, 120 00 Praha 2, tel.: 224 230 608, e-mail: ustredi@muklove.cz do 31. 7. 2007.

Ubytování i stravu zajistí naši slovenští kolegové.

Zdroj: Zpravodaj 3/2007