Náš zájezd byl opět úspěšný a to nejen kvůli pěknému slunečnému počasí, ale hlavně díky jeho organizátorce sestře Olze Konečné z olomoucké pobočky. Na Slovensku se o nás samozřejmě velmi obětavě starali naši přátelé z Konfederácie politických väzňov Slovenska v čele s bratrem Karlem Noskovičem a jeho věrným kolegou panem Stanislavem Pátkem. Všem budiž vzdán velký dík a pochvala.
Autobus s první skupinkou moravských a slezských účastníků zájezdu vyjel z Olomouce asi hodinu před polednem. Protože bylo dost času, navštívili jsme cestou Pustiměř (obec v blízkosti Vyškova), kde byl v rotundě svatého Pantaleona z XI. století v roce 1351 pohřben poslední člen přemyslovského rodu olomoucký biskup Jan VII. Pak jsme v určený čas přibrali v Brně další pasažéry z Čech a Moravy a pokračovali v cestě do Břeclavi, kde jsme si prohlédli před dvanácti lety postavený moderní a působivý kostel svatého Václava. Po poledním posilnění jsme přejeli státní hranici a přes hory a doly pohoří Malých Karpat jsme šťastně dorazili do Pezinku. Tam jsme byli vřele přijati výše uvedenými slovenskými bratry a ubytováni v hotelu Jelen. Museli jsme se smířit s tímto poněkud starším hotelem, poněvadž letos se nepodařilo zajistit přenocování ve Stupech pod horským sedlem Babou.
Na druhý den v časných ranních hodinách jsme se vydali k hlavnímu cíli naší cesty — k Želiezovcům. Ještě předtím jsme se zastavili v sousedních Nýrovcích, kde v deset hodin slavil Otec Antonín Srholec mši svatou za všechny oběti zla a zvláště za všechny ženy, uvězněné v době komunistického režimu v Želiezovcích. Na tomto místě pak kolem poledne proběhlo slavnostní shromáždění u pamětní desky na vnější straně zdi nového vězeňského komplexu. Po položení věnců a projevech představitelů slovenských a českých politických vězňů jsme se odebrali do jídelního sálu, kde proběhla beseda s „želiezovskými“ ženami a byl podán chutný oběd. Scházela nám tam letos sestra Helenka Kociánová, která nemohla přijet kvůli nemoci svého průvodce. Při zpáteční cestě jsme si jen tak z pomalu projíždějícího autobusu prohlédli lázeňské místo Podhájska s termálními prameny a zastavili se na krátkou prohlídku ve „slovenském Římě“ — v Trnavě. Navštívili jsme i trnavskou nemocnici kvůli trochu vykloubenému kotníku sestry předsedkyně KPV ČR. Vše ale dobře dopadlo. Večer se většina z nás sešla v Pezinku před vinárnou na náměstí. Prý tam podávali dobrý mix — červené víno s kokakolou. Nevím, neznám, nepamatuji se… Ale spalo se pak lépe!
Nastalo jitro dalšího dne a velké balení. Po snídani odjezd do Bratislavy a pietní připomenutí obětí komunistické zvůle u důstojného památníku na bratislavském hřbitově v Ružinově. Přes centrum Bratislavy jsme se pak podél Dunaje, kde ještě před devatenácti lety strašily strážní věže a ostnaté dráty na československo-rakouské hranici, přesunuli k Bráně svobody pod Děvínem při soutoku řeky Moravy a Dunaje. Odtamtud byl odpoledne už jen skok na Moravu do Břeclavi a přes Brno do Prahy či do Olomouce.
Všem, kteří se přičinili o zdárný průběh zájezdu a přispěli dobrou náladou ke zdaru této akce, chceme ještě jednou poděkovat!
Ať žijí Želiezovce 2008!
Leo Žídek
Projev Lea Žídka:
Vážené dámy a pánové, vážení hosté a představitelé veřejných organizací a církve, bratři političtí vězni třetího odboje a hlavně Vy, statečné ženy-muklyně od Tater až po Šumavu, které jste prožily svá nejlepší léta v komunistických kriminálech, zvláště zde v Želiezovcích,
dovolte mi, abych Vás pozdravil jménem Konfederace politických vězňů České republiky a poděkoval naší bratrské a sesterské Konfederácii politických väzňov Slovenska za pozvání na druhý ročník setkání nás bývalých vězňů v Želiezovcích. Děkuji samozřejmě všem, kteří toto setkání připravili, zvláště pak vedení zdejšího vězeňského ústavu za umožnění celé akce.
Předstupuji před Vás poněkud s rozpaky, poněvadž toto vzpomínkové shromáždění se týká především Vás žen, které jste tato místa posvětily svým utrpením. Mnohé z Vás již mezi námi nejsou, jistě jim zdejší pobyt nepřispěl k delšímu věku. Pouze s pokorou se jako muž skláním před jejich památkou a obdivuji Vaši statečnost. Nejen já jsem si vědom, že jste ve vězení projevily více odvahy a odolnosti než mnozí z nás mužů. Podmínky pro Váš pobyt ve vězení byly mnohem obtížnější a Vaše odloučení od rodin bolestnější. Vítězila však Vaše velká a hluboká víra, spojená s nadějí, že není ještě všemu konec a že většina z Vás se jednou dočká i svobody a shledá se se svými nejdražšími.
Tak se i stalo. Nejdříve jste se vracely do nesvobodné země a musely jste i nadále hájit svou vnitřní nezávislost, své protitotalitní postoje a své přesvědčení. Nikdo z poctivých vězňů komunismu nebyl režimem hýčkán. Přestály jste však i toto období a nyní již brzy dvě desítky let žijete za jiných poměrů a můžete se — jako my všichni — svobodně projevovat a uplatňovat své názory. Dnešní situace nám ovšem nedovoluje dát ruce do klína a trávit další období svého života v pokoji a v pohodě. Není ještě v našich zemích všechno v pořádku a stále jsme ohrožováni zhoubným dědictvím minulosti i novými nešvary současnosti.
Přeji tedy Vám i nám, abychom ani po letech nepodlehli pocitům zklamání a rezignace; poněvadž jako existuje na této Zemi věčný boj mezi dobrem a zlem, tak musí být věčná a ještě silnější i naše naděje a jistota, že nežijeme a netrpíme nadarmo.
Děkuji Vám ženám, že nám zde dáváte dobrý příklad.
Vložila Veronika Benešová