… či Tomáš Kudrna za film Wichterle ztvárňující osud význačného vědce a prezidenta ČSAV. Cenu získali i Jan Šikl za bezútěšný obraz epochy komunistického režimu Nízký let z cyklu Soukromé století a Jana Hádková za dokumentární film Legenda o Kischovi, v němž rozbíjí čítanková klišé o osobnosti a díle „zuřivého reportéra“ Egona Ervína Kische.

Celý článek:

Cenu Vladislava Vančury in memoriam získal Pavel Koutecký

Beroun — Režisér Pavel Koutecký, který loni v dubnu tragicky zahynul při pádu z rozestavěného mrakodrapu v Praze na Pankráci při natáčení filmu, obdržel dnes v Berouně in memoriam cenu Vladislava Vančury za celoživotní přínos rozvoji české audiovizuální kultury. Porota Českého filmového a televizního svazu (FITES) tak ocenila experimentátorství, odvahu i osobitý humor v jeho předčasně uzavřené filmové tvorbě, sdělila mluvčí berounské radnice Jitka Soukupová.

Koutecký (1956-2006) natáčel dlouhodobé sběrné projekty týkající se například protagonistů listopadové revoluce včetně bývalého prezidenta Václava Havla. Právě tento snímek byl v době tragédie před sestřihem.

V minulosti získali Cenu Vladislava Vančury Jan Švankmajer, Jiří Menzel, František Vláčil, Jan Špáta, Oldřich Daněk, Jiří Krejčík, František Pavlíček, Jiří Hubač, Vladimír Körner, Věra Chytilová či Arnošt Lustig.

Současně svaz vyhlásil držitele výročních cen Trilobit za původní díla domácí filmové a televizní tvorby. Stali se jimi Kristina Vlachová za pořady Dračí setba a Kauza Uherské Hradiště, kde z různých aspektů dokumentuje krutosti komunistického režimu i jeho pozůstatky v myslích a jednání mnoha lidí, či Tomáš Kudrna za film Wichterle ztvárňující osud význačného vědce a prezidenta ČSAV. Cenu získali i Jan Šikl za bezútěšný obraz epochy komunistického režimu Nízký let z cyklu Soukromé století a Jana Hádková za dokumentární film Legenda o Kischovi, v němž rozbíjí čítanková klišé o osobnosti a díle „zuřivého reportéra“ Egona Ervína Kische.

Další cenu Trilobit převzal kolektiv tvůrců Luděk Navara, Ján Novák a Lenka Poláková za dokumentární cyklus Příběhy železné opony, který oživuje historickou paměť a dokládá touhu lidí po svobodě. Zvláštní cenu poroty převzala Erika Hníková za dokument Sejdeme se v Eurocampu, který je výpovědí o paradoxech všedního života jedné vesnice na prahu 21. století.

Čestná uznání získali scenárista a režisér Aleš Kisila a kameraman Diviš Marek za dokument Blázen jsem ve své vsi, Linda Jablonská za generační pohled Kupředu levá, kupředu pravá, Petr Jančárek za dokument Zenta… osud rakousko-uherského křižníku a režisér Martin Suchánek, scenárista Zdeněk Mahler a kameraman Richard Špůra za dokument Adieu Mozart.

Za další osobitou interpretaci pohádek Jana Wericha ve filmu Fimfárum II získal čestné uznání kolektiv tvůrců Vlasta Pospíšilová, Břetislav Pojr a Jan Balej pod vedením Aurela Klimta.

Předáváním výročních cen vyvrcholil celodenní program v berounském kině Mír. Zájemci zhlédli některé loni oceněné snímky včetně celovečerního filmu Sluneční stát. Součástí sedmého předávání cen v Berouně byla také talk show Jana Krause.

Ceny Trilobit se udělují po celou dobu činnosti FITES, nezávislé organizace pracovníků v audiovizi. FITES byl založen v roce 1965, o pět let později byl zakázán a činnost obnovil v roce 1990. V současné době v jeho čele stojí herec Jan Kraus.

Autor: ČTK (ČTK)
19:37 — 27.01.2007

Otec odsouzen za vlastizradu

Jednou z dcer je i čtyřiašedesátiletá Marie Janalíková z Uherského Brodu. Od devíti do osmnácti let musela k večeři usednout bez svého otce. Doktor Miloslav Souček byl v roce 1951 odsouzen na dvanáct let za vlastizradu. Z vězení se dostal až v roce 1960 na prezidentskou amnestii. „Celý proces s protistátní skupinou Včela, ve které měl figurovat i můj táta, byl vykonstruovaný,“ tvrdí i po letech čtyřiašedesátiletá Marie Janalíková. Nejkrušnější pro ni byly vánoční svátky roku 1951. Otce odvlekli do vyšetřovací vazby a později do lágru. Jeho rodiče tehdejší režim ihned vystěhoval, tátova matka vážně onemocněla. „Zabavili nám všechen majetek, moje maminka skončila bez práce a bratr musel přestat studovat na gymnáziu,“ vrací se do padesátých let s třesoucím se hlasem paní Janalíková.

Její maminka se ale i přes všechnu bolest doma snažila vytvořit příjemnou sváteční atmosféru. „Například o Vánocích jsme si nazdobili stromeček, napekli nejjednodušší cukroví. Ledovky jsme si museli balit do papírků, které jsme si sami nastřihali. K večeru jsme všichni zpívali koledy a vzpomínali na tatínka. Každé svátky nás obrovským způsobem stmelovaly,“ říká dcera mukla.

Pomoci se rodina Součkova dočkala od přátel, kteří jí příležitostně nosili dobroty ze zabijačky nebo něco jiného na zub. „Měli jsme co dělat, abychom přežili. Mnoho lidí kolem nás nám hodně dlouho dávalo najevo, že jsme nežádoucí a táta že je nepřítel státu. Snažili se nás duševně zlikvidovat.“

Po návratu Miloslava Součka z kriminálu se ale situace v rodině příliš nezlepšila. „Táta měl sám se sebou existenční problémy. Dlouho navíc nemohl sehnat práci,“ dodává dcera. Sama tvrdí, že pokud by mohla máchnout kouzelným proutkem, nezměnila by minulost své rodiny či charakter svého otce. „Přála bych si, aby zde nikdy takový režim nebyl,“ končí své předvánoční vzpomínání paní Janalíková.

Dcer je nyní téměř čtyřicet

Spolek Dcery vznikl v roce 1999. Tehdy se dalo dohromady několik žen, které se zúčastnily výzkumu psychologických vlivů na děti v rodinách pronásledovaných komunistickým režimem. V průběhu dalších let se skupina rozrostla až na téměř čtyřicet členek, které se scházejí minimálně dvakrát za rok. Všechny spojují podobné životní příběhy, které zatím neměly možnost vyprávět.

„Ve školách se neučí o psychologických vlivech teroru na českou společnost, jehož následky jsou u nás dodnes. Například nedůvěra jednoho Čecha k druhému. Náš cíl je poučit příští generace, aby se stejný teror v naší zemi už nikdy neopakoval,“ upozorňují na svých internetových stránkách www.dcery.cz .

Dcery se v poslední době snaží být více aktivní, účastní se besed na středních školách v rámci projektu organizace Člověka v tísni „Jeden svět do škol — sekce Bezpráví“. Zároveň spolupracují s Konfederací politických vězňů České republiky.

Zdroj: Právo, 22. 1. 2007, Aleš Fuksa, Regionální mutace — Zlínský kraj

PRAHA 18. ledna

Senátor Jaromír Štětina (za SZ), předseda Dočasné komise Senátu pro posouzení ústavnosti KSČM, informoval, že parlamentní Komunistická strana čech a Moravy (KSČM) odporuje zákonu č. 198/1993 o protiprávnosti komunistického režimu. KSČM totiž vznikla jako organizační součást Komunistické strany Československa (KSČ) v roce 1990. “KSČM tudíž není následnicí KSČ, jak prohlašují sjezdové dokumenty KSČM, nýbrž organizační součástí Komunistické strany Československa,“ upozornil Štětina.

Vyplývá to z dokumentu ministerstva vnitra, které ministerstvo poskytlo Štětinově komisi. Ministerstvo vnitra v době vzniku KSČM posuzovalo její stanovy a nedospělo k závěru, že by byly v rozporu s platnou ústavou a zákony. „Ubezpečuji Vás, že budete-li mít jakékoliv poznatky o tom, že KSČM jedná v rozporu se zákonem, bude jim Ministerstvem vnitra věnována náležitá pozornost,“ ubezpečil Štetinu současný ministr vnitra Ivan Langer (ODS).

Zdroj:  www.cesko.ihned.cz

Oznámení pro evidenci KSČM z roku 1990

Praha — Civilní rozvědka (ÚZSI-Úřad pro zahraniční styky a informace) zjednoduší přístup k dokumentům bývalé komunistické špionáže. Jejich otevírání bylo až doposud komplikované a část informací nebyla přístupná veřejnosti vůbec. Řekl to mluvčí služby Bohumil Šrajer.

Podle nových pravidel budou mít zájemci okamžitý přístup ke svazkům agentů, které rozvědka vedla před více než třiceti lety. Materiály o jejich spolupráci také dostanou úplné, tedy včetně osobních údajů. Jediným limitem bude posouzení, zda písemnosti neobsahují tajné informace, které by mohly poškodit republiku.

Přístup k těmto písemnostem, o něž má zájem řada historiků i laiků, byl až doposud komplikován tím, že rozvědka a ministerstvo vnitra vykládaly zákon různým způsobem. Ministerstvo tvrdilo, že na všechny dokumenty vzniklé činností bývalé komunistické tajné policie (StB) se vztahuje nový archivní zákon, který dovoluje, aby zájemce dostal tyto dokumenty úplné, tedy včetně osobních údajů. Rozvědka se ale řídila zákonem o zpřístupňování svazků, který je podle ní nadřazen zákonu o archivnictví. O svazky tajných spolupracovníků se tak muselo žádat prostřednictvím ministerstva, vyřízení žádosti trvalo řadu měsíců a výsledkem byl dokument se začerněnými osobními údaji.

Rozvědka ale nedávno získala právní rozbor archivního odboru ministerstva, který věc vyřešil. Svazky, které jsou starší třiceti let a neobsahují tajné informace, se budou zpřístupňovat jednodušší cestou, přímo v badatelně rozvědky a kompletní. „Veřejnost má právo získat svazky rozvědky,“ řekl Šrajer.

Rozvědka začíná nejdříve zpracovávat nejstarší dokumenty z přelomu 40. a 50. let. Postupně ale budou přibývat další materiály včetně svazků tajných spolupracovníků až do roku 1977. 

Pracovníci rozvědky tak nyní pročítají svazky komunistických agentů a vytvářejí seznamy všech jmen, která se ve svazku vyskytují, názvů institucí, firem, ale i akcí StB. Tyto rejstříky se budou neustále doplňovat.

„Doufáme, že na konci roku nastane ideální stav, kdy zájemce o historii rozvědky do roku 1977 nebude muset už o nic žádat. Na počítači si projde seznamy a pomocí klíčových slov si najde dokumenty, které ho zajímají,“ řekl ČTK Šrajer.

Už od úterý se ale na internetových stránkách rozvědky objeví asi 500 stran písemností z doby vzniku komunistické špionáže a do konce února pak 900 svazků spolupracovníků z této doby. Postupně by se nová pravidla měla dotknout tisíců svazků. Za celou dobu svého fungování vedla komunistická rozvědka asi 10.000 svazků tajných spolupracovníků.

Historici se ale zřejmě můžou těšit na další skupiny dokumentů. Do konce roku totiž musí rozvědka zkontrolovat všechny písemnosti z období před rokem 1989 a prověřit správnost jejich případného utajení. Pokud kontrola zjistí, že je již není třeba utajovat, a budou starší třiceti let, automaticky se stanou přístupné veřejnosti.

Badatelna funguje od října 2005, i-badatelna je v provozu od května 2006 a zatím ji navštívilo 60.000 lidí.

Autor: ČTK.

Zdroj: http://www.ceskenoviny.cz/domov/index_view.php?id=231122

Medaili svobody dosud obdrželi: Václav Havel, Lech Walesa, Vytautas Landsbergis, Elena Bonner, papež Jan Pavel II., Sen. Joseph Lieberman, Sen. Jesse Helms, Lane Kirkland, Michael Novak a Gen. Edward Rowny.

celá reportáž: http://www.ct24.cz/vysilani/?id=143764&porad=&datum=2006-11-15

více informací: http://victimsofcommunism.org/

Na projektu Příběhy bezpráví LN spolupracují se společností Člověk v tísni. Ta do škol zase poslala dokumenty, které mají děti seznámit s tím, co se v zemi v padesátých letech minulého století dělo. Komunistům se nelíbí ani tato aktivita.

Podle Karla Strachoty z Člověka v tísni je však komunistická kritika neoprávněná. „Nevím, jak by si to představovali. Na debatu o nacistických koncentračních táborech přece také nepatří popírači holokaustu.“

Komunistům obecně vadí způsob, jakým se děti ve školách dozvídají o událostech minulého režimu. I v učebnicích je podle nich jen pohled z jedné strany. Uvažují proto, že by pro učitele vydali dějepisné příručky, kde by popsali vlastní pohled na tyto události. „Jsou různé návrhy a je možné, že z toho vznikne nějaká doplňující literatura, kterou bude možné využívat,“ řekla Semelová.

***

Více informací čtěte na straně 7, seriál Příběhy bezpráví na straně 11

Komunisté uvažují o tom, že by vydali vlastní dějepisné příručky o minulém režimu

9. 11. 2006, JANA MACHÁLKOVÁ www.lidovky.cz

Komunisté chtějí své učebnice

PRAHA 9. listopadu 2006 | 7:53 Komunisté si udělali analýzu učebnic dějepisu a zjistili, že události týkající se minulého režimu se prý děti dozvídají zkresleně. A to chtějí napravit.

„Výuka o těch věcech je jednak nevyvážená a často jde o nepravdivé hodnocení minulosti,“ říká Marta Semelová, šéfka odborné sekce pro školství pod hlavičkou KSČM.

Členové této sekce se na svém posledním zasedání shodli, že školy nebo média v mladých lidech často vzbuzují zbytečný antikomunismus. V učebnicích dějepisu jsou podle Semelové zavádějící informace hlavně o tom, co se v zemi dělo po druhé světové válce. „Jsou tam polopravdy, je tam vždy řečena jen jedna část. Nakonec jsou tam oslavováni lidé typu bratří Mašínů, kteří přitom byli obyčejnými vrahy civilistů,“ tvrdí Semelová.

Když se jí ale LN zeptaly, jak by podle ní měl vypadat třeba výklad o 17. listopadu 1989, Semelová nic konkrétního neřekla. „To by bylo na dlouhé povídání, v každém případě to považuji za majetkový převrat,“ řekla k tomu Semelová.
Učitelé nepovažují výtky komunistů za oprávněné.

„To je jednoduché: ať se podívají na to, jak vypadaly učebnice před dvaceti lety,“ říká ředitel pražské ZŠ Brána jazyků v Praze Petr Tlustý. To Martin Hemelík, který učí dějepis na ZŠ v Mnichovicích, se ke kritice učebnic připojuje. Ale v poněkud jiném smyslu. „Učebnice jsou nedostatečné. Události 50. let nebo listopadu 1989 jsou tam jen okrajově. Proto o těchto věcech učím z vlastní přípravy,“ řekl Hemelík.

Komunisté podle Semelové uvažují o tom, že by časem vydali jakési příručky pro učitele dějepisu, kde by popsali i svůj pohled na zmíněné události. Školy to a priori neodsuzují. „My jsme tu přece od toho, abychom dětem řekli, že názory na jednu věc mohou být různé,“ konstatuje ředitelka školy v Mnichovicích Marcela Erbeková. Jana Machálková, Lidové Noviny

I letošní první listopadový den byl ve znamení soutěže o to, kdo pošle fax s objednávkou Letné rychleji; loni se komunisté za politickými vězni zpozdili o sedm hodin, letos zvítězil Petr Hrubeš o pouhých šest sekund. „Celkem patnáct lidí rozesílalo e-maily a faxy, abychom byli první,“ popsal organizátor příštího 1. máje na Letné. Na rozdíl od letošních oslav, které na Letenskou pláň přilákaly okolo 15 tisíc lidí, by měla být příští akce méně pietní. Organizátoři by se chtěli více zaměřit na současnost, přijet by měli vybraní disidenti za současných komunistických režimů ve světě. Předsedkyni Konfederace politických vězňů Nadě Kavalírové udělil letos 28. října prezident Václav Klaus Řád T. G. Masaryka za zásluhy o stát.

Michaela Fričová
Týden 46/2006, str. 23

„Podle pánů senátorů veškeré lidské snažení spojené s obdobím let 1945 až 1990, s lidskými touhami po sociálně spravedlivé společnosti, bylo zločinem. Všichni občané až na nečetné výjimky, typu bratrů Mašínů, byli zločinci,“ rozčiloval se Grebeníček. Představy senátorů jsou podle něj „zvrácené“.

Zároveň jim doporučil, aby si za vlastní peníze vytvořili ústav, kde se můžou prý vyrovnávat s vlastními hříchy.

„Zvrácená“ představa členů horní parlamentní komory spočívala v přání, aby v České republice vznikla instituce, která by mimo jiné systematicky zkoumala zločiny komunismu z let 1948 až 1989. Podobná instituce přitom funguje například na Slovensku, v Německu i v Polsku. Ústav by také shromažďoval historické materiály, publikoval by je, umožňoval by k nim přístup mnohem snadněji než je to možné dnes.

„Nebylo toho už dost?“ pravil rozhněvaně Grebeníček
Řadě poslanců, především komunistů a sociálních demokratů, se takový návrh Senátu nelíbil. V dlouhé a místy emotivní debatě ale „kraloval“ právě Grebeníček, který si vzal slovo na delší proslov hned dvakrát.

Grebeníček, který má bohaté zkušenosti s plamennými projevy na komunistických akcích, ve své parlamentní přednášce „zabloudil“ i k Fordovi či ke svému pohledu na pravdu.

„Neztotožňuji se s výrokem známého amerického automobilového krále Forda, který se svého času nechal slyšet, že „dějiny jsou humbuk, dějiny jsou žvást“. Daleko příznivěji však vnímám ono známé „raději chci trpět, protože říkám pravdu, než aby pravda měla trpět pro mé mlčení“,“ oznámil bývalý předseda KSČM.

„Tento pokus znásilnit historickou vědu a vlámat se do ní ohrožuje nejen dobré jméno kvalifikovaných poctivě bádajících historiků, tento pokus ohrožuje i věrohodnost České republiky jako právního státu,“ pravil Grebeníček, podle kterého nebylo období po roce 1945 jen dobou bezpráví.

„Tvrdit, že dějiny let 1945 až 1990 byly jenom o těchto jevech, mohou jen lidé kulturně negramotní nebo lidé nepoctiví, lidé, kterým nenávist a zášť zaslepuje zrak a nedovoluje říkat celou pravdu o dějinách československé státnosti,“ rozohnil se o chvíli později letitý komunistický šéf. „Nebylo toho už dost. Sedmnáct let skutečně nestačilo?!“ ptal se téměř výhružně Grebeníček.

„Nebylo,“ odpověděl mu dnes už „pouhý“ lidovecký poslanec Miroslav Kalousek. „Nebylo a nemůže ani být, protože to ještě ani nezačalo. Tím nemyslím žádné hony na čarodějnice, o to tady nikomu z nás nejde, ale jde o korektní a seriózní vyrovnání s minulostí, které 17 let po listopadu 1989 ještě ani nezačalo,“ vysvětloval Kalousek a komunistickému „kolegovi“ vzkázal, že se rád stane směšný se senátory.

Zákon nepodpořil jediný levicový poslanec
Samotné hlasování nepostrádalo napětí, v některých chvílích už se zdálo, že Ústav paměti národa nevznikne. Chybělo totiž několik poslanců ODS, jejichž absence se mohla stát osudnou.

Nakonec návrhy na zamítnutí návrhu či na jeho vrácení k přepracování těsně neprošly. Těch, kteří se — slovy Grebeníčka — stali směšnými, bylo nakonec o jednoho víc a tak dali ústavu další šanci na existenci. Šlo přitom výhradně o zákonodárce z ODS, KDU-ČSL a Strany zelených.

Zákon o vzniku ústavu teď budou poslanci projednávat ve výborech. Až poté bude definitivně jasné, zda ústav nakonec přece jen vznikne.

Radek Bartoníček, 7. listopadu 2006  18:04, aktualizováno 19:08 , iDNES.cz

Poslanci se přeli o vznik Ústavu paměti národa

Vášnivou debatu o smysl vzniku Ústavu paměti národa zažila v úterý Poslanecká sněmovna. Zástupci levicových stran se snažili obhájit, že instituce, která by zkoumala a zpřístupňovala dokumenty z dob komunismu, je zbytečná. ODS, KDU-ČSL a SZ návrh podpořily. V prvním čtení nakonec prošel o jeden hlas.

PRAHA — „Jsme již 17 let od pádu komunistického režimu a nedá se říci, že bychom se zcela nebo alespoň z velké části vyrovnali s touto naší neblahou minulostí,“ uvedl senátor Jiří Liška (ODS), který ve Sněmovně senátní návrh obhajoval.

Ústav by měl například na starosti i seznamy spolupracovníků Státní bezpečnosti (StB).

Poslanec ČSSD Lubomír Zaorálek tvrdil, že podobné zkoumání minulosti nevede k tomu, že se zjistí pravda, ale jen k dezinformacím. Levicoví poslanci také argumentovali tím, že vznik úřadu by byl nákladný.

S emotivním projevem vystoupil bývalý předseda KSČM Miroslav Grebeníček. „S jistotou říkám, že tento pokus znásilnit historickou vědu a vlámat se do ní, ohrožuje nejen dobré jméno kvalifikovaných poctivě bádajících historiků, tento pokus ohrožuje i věrohodnost České republiky jako právního státu,“ uvedl v projevu. Dějiny v období komunismu nebyly podle něj jen dějinami porušování práv a aktů státního násilí. Vadí mu, že ústav by zkoumal jen tuto oblast.

Poslanci nyní zákon projednají ve výborech a definitivně o něm rozhodnou až příští rok.

Podobné instituce existují v Německu, Polsku nebo na Slovensku. V Česku roli dříve plnil Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, který se ale později začlenil pod ministerstvo vnitra.

7.11. 2006 19:05 Novinky

Praha — Senát bude mít komisi pro posouzení ústavnosti Komunistické strany Čech a Moravy. Vznik této dočasné komise dnes navrhl senátor Jaromír Štětina (za Stranu zelených) v rámci projednávání petice za zákaz propagace komunismu. Komise podle něj má mimo jiné posoudit, zda KSČM dodržuje zákon o sdružování v politických stranách a je v souladu s ústavou.

Vznik komise podpořilo 31 ze 46 přítomných senátorů, zatím však nezvolili její členy. V končícím volebním období tak tato osmá komise horní komory pravděpodobně vůbec nezačne pracovat. Obměněný Senát v povolebním složení bude na konci listopadu rozhodovat znovu o další existenci všech svých komisí.

Štětina zdůvodnil návrh na vznik komise podezřením, že „Komunistická strana Čech a Moravy nepostupuje v souladu s naší ústavou“. Svůj názor opíral o brožuru s názvem Dokumenty 6. sjezdu KSČM. Je v nich podle senátora teze, podle níž KSČM považuje za základní příčinu stupňujících se problémů světa kapitalismus, tedy systém založený na soukromém vlastnictví, a žádá jeho odstranění.

Jedenáctičlenná komise by proto měla z rozhodnutí Senátu prozkoumat, zda KSČM „řádně dodržuje“ zákon o politických stranách v pasáži, podle níž strany nesmějí usilovat o odstranění demokratických základů státu, směřovat k potlačení rovnoprávnosti a svobody občanů a k potlačení volné soutěže politických stran.

Komise by měla také prozkoumat, zda existence KSČM odpovídá ústavě v tom, že politické strany musí respektovat základní demokratické principy a odmítnout násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. KSČM podle Dokumentů 6. sjezdu „neodmítá násilí ani vzhledem k minulosti, ani vzhledem k budoucnosti“, uvedl Štětina.

Senátor ODS Jaromír Volný se vyslovil proti ustavení komise z formálně právních důvodů. K posouzení ústavnosti je kompetentní Ústavní soud, k dodržování zákona o politických stranách pak ministerstvo vnitra, podotkl senátor. Připomněl nedávný ministerský návrh na zrušení Komunistického svazu mládeže. Volný patřil mezi 12 senátorů, kteří při hlasování o vzniku komise zaujali zdrženlivý postoj. Proti byli pouze oba komunisté a sociální demokrat Petr Smutný.

Členy komise senát zvolí zřejmě až za dva týdny na své poslední schůzi v nynějším volebním období. Uskuteční se ve čtvrtek 16. listopadu, tedy tři dny před zánikem mandátu končících senátorů. O týden dříve mají senátorské frakce nominovat do komise své zástupce. ODS v ní bude mít s ohledem na dosavadní počet svých senátorů pět členů, KDU-ČSL a Klub otevřené demokracie po dvou a ČSSD a klub SNK po jednom.

Zdroj: ČT24 02.11.2006 — 17:48, autor: ČTK.

Příběh Bohuslava Horáka je příběhem smutného muže. V Československu za sebou nechal manželku Miladu i šestnáctiletou dceru Janu. Proces s Miladou Horákovou mohl za železnou oponou sledovat jen z rozhlasu a odloučení od dcery trvalo téměř dvacet let.

Historici dosud podrobnosti z jeho útěku neznali. Horák je totiž neprozradil ani své dceři. Tajemství vyšlo najevo až 17 let po pádu komunismu, když se reportérovi MF DNES a dramaturgovi dokumentárního cyklu Příběhy železné opony ozvali pamětníci. — více zde

Sdílené osudy
Zemědělský inženýr a doktor technických věd Bohuslav Horák pracoval před válkou v rozhlase. Koncem třicátých let se dokonce stal programovým ředitelem Radiožurnálu.

S manželkou sdíleli své osudy i politickou angažovanost. Za okupace pracovali v odbojové organizaci Petiční výbor věrni zůstaneme, oba zatklo gestapo. Z války, ve které nastoupil k pochodu smrti, se Horák vrací sice živý, ale silně vyčerpán.

Osudy obou manželů zamíchal únor 1948. Horáková se vzdala poslaneckého mandátu a lehko se nežilo ani manželovi. Přestože oba měli náznaky, že se na ně něco chystá, zůstávali v republice. Milada Horáková chtěla bojovat za demokracii doma. „Situace byla zralá na útěk. Nevím, proč jsme ještě čekali,“ vzpomínal později na poúnorovou dobu Bohuslav Horák.

Útěk v domácích botách
Past sklapla koncem září, rok po převratu. „27. září jsem jel s Miladou dolů do města, ona do úřadu a já zase za svými informacemi. Přála si, abych se kolem dvanácté vrátil domů, hlavně kvůli naší Janě. Slíbil jsem jí to. To jsme spolu mluvili naposledy. Rozloučili jsme se dole na Václavském náměstí,“ popsal Horák poslední setkání s manželkou.

Domů se pak skutečně vrátil tak, jak ho žena žádala. Místo ní ale přišla StB. „U vrátek naší zahrady zazvonili dva páni ve špinavých dešťových pláštích. (Hospodyně) Mařenka je vpustila dovnitř. Byli to lidé od StB,“ vypráví dcera Jana.

Bohuslavu Horákovi se podařilo utéct. „Přišel, políbil mne a zmizel,“ vzpomíná dcera na chvíli předtím, že otec v domácích botách zmizel přes terasu zahradou. V tu chvíli ještě věřil, že stihne varovat ženu. Ta už ale byla zatčená.

„Milada byla zatčena asi ve tři hodiny odpoledne ve své kanceláři v Masné ulici. To jsem se však dozvěděl až další den, kdy jsem už bloudil Prahou a hledal nějakou cestu přes hranice,“ napsal Horák. Tak začala jeho cesta do Ameriky.

Dobrodružná emigrace
Horáka se ujal evangelický farář Jan Kučera, který ho skryl u rodiny Jana Hajšmana. Od něj Horákova cesta pokračovala do Meclova u Horšovského Týna. Společně s dalšími uprchlíky ho zde ukryl mlynář a současně převaděč Šimák.

V mlýně strávili uprchlíci — mezi nimi i hrabě Lobkowicz — čtyři dny. Poté se v přestrojení za dřevorubce vydali na valníku traktoru ke státním hranicím.

„Střídal jsem se s otcem při řízení. Dojeli jsme do zakázaného pásma, otec měl propustku, ještě tam byli finančáci. Začalo se dělat dříví, nakládalo se,“ popisuje mlynářův syn, tehdy třináctiletý Josef Šimák, jak se blížili k hranici.

Kontrolu finanční stráže nakonec zvládli jen díky Šimákově pohotovosti. Mlynář se pak s uprchlíky pěšky vydal k tři kilometry vzdálené hranici a úspěšně je dostal za oponu. „Po dvou měsících čekání jsem přešel hranice 1. prosince 1949,“ poznamenal si Bohuslav Horák.

Cesta do Ameriky mu trvala ještě dlouhé čtyři roky. V táboře Valka musel čekat na povolení k odjezdu, které mu komplikovala doma podaná přihláška do KSČ. Do strany se přihlásil v těžké poúnorové době po dohodě s manželkou. Členem se ale nestal a žádost v době zatčení nebyla projednána.

Hluboce ho zasáhlo, že manželka i dcera zůstaly v Československu. „Od chvíle svého útěku vím o Miladě jen z procesu, jemuž jsem naslouchal v lágru Valka jako bezmocný uprchlík. Tehdy jsem také naposledy slyšel její hlas a pak už jen z londýnského rádia zprávu o popravě,“ napsal později. „Milada však zůstává stále na scéně mého života,“ dodává.

Vztah k dceři zase ilustruje vzpomínka mlynářova syna Josefa. „Když pan Horák odcházel s námi na dřevo, vzpomínám si, že se díval na moji sestřičku jak spí. A viděl jsem, jak mu tekly slzy,“ vypráví.

Zdroj: 25. října 2006  15:21 idnes