Otec odsouzen za vlastizradu
Jednou z dcer je i čtyřiašedesátiletá Marie Janalíková z Uherského Brodu. Od devíti do osmnácti let musela k večeři usednout bez svého otce. Doktor Miloslav Souček byl v roce 1951 odsouzen na dvanáct let za vlastizradu. Z vězení se dostal až v roce 1960 na prezidentskou amnestii. „Celý proces s protistátní skupinou Včela, ve které měl figurovat i můj táta, byl vykonstruovaný,“ tvrdí i po letech čtyřiašedesátiletá Marie Janalíková. Nejkrušnější pro ni byly vánoční svátky roku 1951. Otce odvlekli do vyšetřovací vazby a později do lágru. Jeho rodiče tehdejší režim ihned vystěhoval, tátova matka vážně onemocněla. „Zabavili nám všechen majetek, moje maminka skončila bez práce a bratr musel přestat studovat na gymnáziu,“ vrací se do padesátých let s třesoucím se hlasem paní Janalíková.
Její maminka se ale i přes všechnu bolest doma snažila vytvořit příjemnou sváteční atmosféru. „Například o Vánocích jsme si nazdobili stromeček, napekli nejjednodušší cukroví. Ledovky jsme si museli balit do papírků, které jsme si sami nastřihali. K večeru jsme všichni zpívali koledy a vzpomínali na tatínka. Každé svátky nás obrovským způsobem stmelovaly,“ říká dcera mukla.
Pomoci se rodina Součkova dočkala od přátel, kteří jí příležitostně nosili dobroty ze zabijačky nebo něco jiného na zub. „Měli jsme co dělat, abychom přežili. Mnoho lidí kolem nás nám hodně dlouho dávalo najevo, že jsme nežádoucí a táta že je nepřítel státu. Snažili se nás duševně zlikvidovat.“
Po návratu Miloslava Součka z kriminálu se ale situace v rodině příliš nezlepšila. „Táta měl sám se sebou existenční problémy. Dlouho navíc nemohl sehnat práci,“ dodává dcera. Sama tvrdí, že pokud by mohla máchnout kouzelným proutkem, nezměnila by minulost své rodiny či charakter svého otce. „Přála bych si, aby zde nikdy takový režim nebyl,“ končí své předvánoční vzpomínání paní Janalíková.
Dcer je nyní téměř čtyřicet
Spolek Dcery vznikl v roce 1999. Tehdy se dalo dohromady několik žen, které se zúčastnily výzkumu psychologických vlivů na děti v rodinách pronásledovaných komunistickým režimem. V průběhu dalších let se skupina rozrostla až na téměř čtyřicet členek, které se scházejí minimálně dvakrát za rok. Všechny spojují podobné životní příběhy, které zatím neměly možnost vyprávět.
„Ve školách se neučí o psychologických vlivech teroru na českou společnost, jehož následky jsou u nás dodnes. Například nedůvěra jednoho Čecha k druhému. Náš cíl je poučit příští generace, aby se stejný teror v naší zemi už nikdy neopakoval,“ upozorňují na svých internetových stránkách www.dcery.cz .
Dcery se v poslední době snaží být více aktivní, účastní se besed na středních školách v rámci projektu organizace Člověka v tísni „Jeden svět do škol — sekce Bezpráví“. Zároveň spolupracují s Konfederací politických vězňů České republiky.
Zdroj: Právo, 22. 1. 2007, Aleš Fuksa, Regionální mutace — Zlínský kraj