Začíná soud s prokurátorkou, která poslala Horákovou na smrt

Pokud toto úterý soud s Brožovou skutečně začne, půjde současně o líčení, v němž
stane před soudem představitel komunistické justice. Ano, Ludmila Brožová byla v tomto ostudném procesu
prokurátorkou. A ne bezvýznamnou.

Životní role

Protože proces s Horákovou a dalšími byl připravován jako divadelní představení, měla
Brožová za úkol reagovat především na přítomné obžalované ženy. Jednoduše bylo
působivější, když ženu vyslýchala žena, než kdyby to dělal nepříjemný prokurátor.

„Bylo to v rámci režie celého procesu. A je to vidět i na dochovaném filmovém
záznamu. Brožová začne reagovat, když je přivedena Horáková,“ říká historička Zora
Dvořáková, která je znalkyní života Milady Horákové.

Pro Brožovou to byla zřejmě životní role. Nezískala ji náhodou. Už předtím se účastnila procesu
s představiteli církve. A zřejmě zaujala, protože byla charakterizována jako dobrý řečník.
Také se účastnila procesů v Hodoníně.

Kdo vlastně je tato žena, která ve zmanipulovaném procesu poslala na smrt kromě Horákové
i další tři nevinné lidi?

Se srdcem umělkyně

Přestože Brožová nepocházela z dělnické rodiny, byla podle všeho od počátku oddaná
komunistické ideologii.

Absolvovala právní školu pro pracující, což z pohledu komunistických vládců bylo
vynikající vzdělání. Ale Brožová měla odmalička i umělecké ambice.

„Divadlo byla moje láska. A také noviny. Řekla jsem si, že to půjdu zkusit do novin. Tam mě přemluvili,
abych šla dělat na Ústřední výbor KSČ, že tam nutně potřebují písařku,“ vyprávěla
v rozhovoru pro Lidové noviny.

Podle historičky Dvořákové měla Brožová skutečně ambice psát a publikovat. „Když si napsala
závěrečnou řeč, odnesla ji k Václavu Lacinovi, známému komunistickému spisovateli a satirikovi.
Ten jí tu řeč pochválil,“ popisuje Dvořáková.

Možná právě umělecké ambice sehrály rozhodující roli při její účasti na procesech. Vždyť právě procesy v padesátých letech byly nepřekonatelným divadlem, které se natáčelo na film a vysílalo rozhlasem. V případě procesu s Horákovou ho sledoval celý
svět.

Mohla dostat v životě lepší roli? Jenže co když je ta role zaplacena lidskou krví?

„Je vidět, že ona při tom procesu vystupuje nesmírně zaujatě,“ říká Dvořáková.
I podle historika Petra Koury svou roli (tedy z pohledu tehdejších vládců) zvládla velmi dobře.

„Měla vystupovat ze svého ženského hlediska, apelovat na mateřství, což udělala. Při procesu mluví
o válce a atomové bombě nad Prahou, která by zahubila kromě jiných i dceru Milady
Horákové… Ona tuto roli zřejmě splnila velmi dobře, protože v Národním archivu jsou dodnes
uloženy dopisy od občanů, které byly po procesu, jenž byl vysílán rozhlasem, adresované jí,
přímo do jejích rukou… Z toho plyne, že si ji ti lidé pamatovali, že je zaujala,“
říká Koura.

Tušila, čemu slouží?

Otázkou ovšem je, nakolik se dala strhnout zvráceným scénářem a nakolik si mohla být vědoma,
čemu ve skutečnosti slouží.

Podle historika Petra Koury není pochyb o tom, že musela vědět, že jde o zinscenovaný proces, který
nemá s právem nic společného. Koura připomíná dodnes dochované zápisy
dokazující, jak se podvodný proces dopředu připravoval a plánoval.

„Mám pocit, že ve skutečnosti padala na těch poradách tvrdší slova. Že zápis je změkčenou formou
toho, co zaznělo. Ale i ten zápis svědčí o tom, že se organizovala kampaň a že také Brožová
musela vědět, čeho se účastní,“ říká Koura.

Historička Dvořáková se na to ale dívá trošku odlišně. „Mám pocit, že si opravdu
není vědoma všech těch souvislostí. Je to vidět i z toho, jak mluví. Ona snad tomu v této
chvíli ještě věří. Já mám pocit, že tento člověk nic nepochopil. No a když to nechápe dnes, tak
jak se na to mohl dívat tenkrát?“ ptá se Dvořáková. A dodává: „To musel
být naprosto oddaný a zfanatizovaný člověk. Ona musela být přesvědčena, že slouží režimu.
A o obětech neuvažovala.“

Později se dokonce vyprávělo, že se Brožová, která se účastnila popravy Horákové,
neudržela a ve chvíli, kdy Horáková umírala, se začala jízlivě smát. Tato informace byla
zachycena ve vzpomínkách obžalovaného Bedřicha Hostičky, který vyšel v roce
1962 z vězení a později emigroval do Švýcarska.

Odtud v roce 1979 napsal dopis, v němž se věnoval i posledním chvílím Milady
Horákové. S odvoláním na svědectví bývalé vězeňkyně, která byla na tuberkulózním oddělení, napsal: „V okamžiku popravy bylo v oddělení tuberkulózy
v nemocnici otevřeno okénko a vězeňkyně zaznamenaly poslední slova doktorky Milady Horákové
i jízlivý smích, pravděpodobně prokurátorky Brožové, jež byla popravě
přítomna.“

Jenže nikde se o podobném chování Brožové už neobjevuje žádná zmínka. „To,
že se smála, jsem v žádném hodnověrném pramenu neobjevil. Nedovolím si to tedy tvrdit,“
říká Koura.

Vyprávění je nepravděpodobné i z toho důvodu, že před popravou se okna ve věznici uzavírala
plechovými okenicemi.

Ale Koura současně dodává: „Z jejího vlastního vyprávění je vidět, že i po roce 1989 pociťuje k Horákové zášť.“

Ovšem samotná účast na popravě o její nenávisti k Horákové svědčit
nemusí. Popravy se účastnili všichni prokurátoři, takže Brožová pravděpodobně jen plnila svou tragickou
povinnost.

Ale nejspíš jí z účasti na exekuci vůbec nebylo čtrnáct dní špatně, jak na svou obhajobu sama
tvrdila. Historička Pavlína Formánková totiž zjistila, že ještě téhož dne, kdy byla přítomna
popravě, se Brožová zúčastnila veřejného shromáždění na pražském Žižkově. Dokonce tam
i vystupovala.

Možná to brala jen jako pokračování své životní divadelní role.

„Obyčejná“ prokurátorka

Další kariéra Brožové byla příznačná pro představitele komunistické justice
v Československu. Přestože měla na rukou krev, pokračovala ve svém působení. Pracovala na prokuratuře
v Rokycanech a v roce 1969 se dokonce podílela na rehabilitacích. Ale procesy se neopakovaly a žádná velká divadelní role už nepřišla… Její umělecké ambice tedy zůstaly
nenaplněny.

O její účasti na procesu s Horákovou se začalo v Československu hlasitě mluvit až po pádu
komunismu, ale trestnímu stíhání dlouho unikala. Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování
zločinů komunismu se podařilo dosáhnout její obžaloby z podílu na vraždě až nyní.

Po sedmapadesáti letech. Je to pozdě? A je to úspěch?

Přestože procesy v 50. letech likvidovaly tisíce lidí jako na běžícím pásu, z řad
justice bylo obžalováno jen pár jednotlivců. Ve vězení neskončil nikdo z nich.

Zdroj: Luděk Navara, www.idnes.cz

Související články: