Jubilejní 15. udílení výročních cen města, k nimž patří sportovní cena či
Hradecká múza, se konalo v Klicperově divadle, kde ceremoniál rámovaly ukázky z inscenace
Prodaná nevěsta.
Nikdy jsem nepřestal věřit v člověka, říká Zdeněk Kovařík
Skautský slib pro něj nikdy nebyla jen hezká slova, ani v nejhorších chvílích
v komunistickém kriminále nepřestal věřit v člověka a kamarádství.
Sedmasedmdesátiletý Zdeněk Kovařík, místopředseda Konfederace politických vězňů a dlouholetý předseda hradecké pobočky, se v pátek stal laureátem Ceny Dr. Františka Ulricha,
nejprestižnějšího ocenění, jaké Hradec Králové udílí.
„Stále se z toho vzpamatovávám, nikdy jsem nevěřil, že bych takovou cenu mohl dostat. Beru to jako
vzpomínku, uctění i respekt k nám politickým vězňům i jako ocenění skautům,
s nimiž jsem žil, i skautské myšlenky, pro kterou jsem pracoval. Za to jsem byl také souzen. Bohužel
z naší devítičlenné skupiny dnes už žijeme jen tři,“ říká Zdeněk Kovařík.
Ten s kamarády ještě dva roky po únoru 1948 navzdory zákazu stále skautoval. „Komunisti
nevěděli, jak nás mají zarazit, tak si našli záminku. Udělali z nás skautskou skupinu a soudili nás ve veřejném procesu, kam nahnali mládež, aby se poučila, že my nejsme ten správný
příklad,“ vypráví laureát. Bylo mu devatenáct, když dostal jedenáct let
žaláře.
Půl roku strávil ve vyšetřovací vazbě na samotce, pak dva a půl roku pracoval v jáchymovské
úpravně rudy, které se říká Věž smrti. Odtud šel do táborů Nikolaj a Eduard, kde nebyl nikdo
s trestem nižším deseti let. Aniž by o to žádal, prezident Zápotocký Zdeňku Kovaříkovi
snížil trest o šest let. Když však rodina v roce 1955 prosila o podmínečné
propuštění, stranické úřady jim oznámily: „Ještě není dostatečně
převychován“. Po návratu z vězení ve čtyřiatřiceti letech vystudoval průmyslovou školu a pracoval
jako projektant a konstruktér. Vězení se však podepsalo na jeho zdraví, v pětapadesáti letech po několika srdečních příhodách odešel do invalidního důchodu.
Co mu v žaláři pomáhalo přežít? „Bude to znít jako fráze a banalita, ale víra
v člověka. Měl jsem štěstí, že jsem měl výbornou rodinu a od mládí 
jsem žil ve znamenité partě kamarádů. Jeden
pro druhého jsme dělali všechno. Věřil jsem v poctivého člověka, férového chlapa a to mi
pomáhalo i v kriminálu. Když jsem tam přišel, kolem byli chlapi čtyřicet padesát roků, bývalí
frontoví vojáci z východní i západní fronty, vysoce společensky postavení
lidé, politici. Já byl zajíc, ale státní vězni tvořili dobrou společnost a také se starali
jeden o druhého. Tím mi pomáhali. Když jsem to pochopil, řekl jsem si, že také budu pomáhat,
což jsem ostatně v roce 1945 vyslovil ve skautském slibu. Řekl jsem si, že musím být dobrý
kamarád, musím žít pro kamarády a pomáhat druhým. Už mi je dost let a snažím se bilancovat, ale nenacházím nic jiného než víru v člověka a pomoc druhým, dokud budu moci,“
vyznává se Zdeněk Kovařík.
Skauting už přenechal mladším, ale stále se — věrný svému krédu — věnuje Konfederaci
politických vězňů. „Bohužel jsou už mezi námi lidé, kteří jsou nemohoucí nebo jsou
odkázaní na pomoc druhého, takže se věnuju otázkám sociálním a zdravotním.
Průměrný věk politických vězňů je dnes dvaaosmdesát roků. My říkáme, že přežíváme, zvlášť ti, kteří byli delší dobu na Jáchymovsku a v Leopoldově, to byly
dva významné koncentrační tábory a kriminály, kde opravdu šlo o život,“
říká Kovařík.
V otázce vyrovnání s minulostí je realista. „Až tvrdý realista, ale není
nám lhostejné, že i dnes chtějí komunisté vracet socialismus i své myšlenky zpátky.
Bohužel nebyli potrestáni a asi už nikdy nebudou. Pro nás, bývalé politické vězně, by bylo
dobré, kdyby se uznal třetí odboj jako takový. To by byla satisfakce za to, co komunisté dělali a co
případně chtějí ještě dělat,“ říká laureát ceny, kterou v minulosti získali
Mons. biskup Karel Otčenášek, Viktor Fischl, Soňa Červená, Vladimír Pilař, Rudolf Petr, či Karel
Páral.
Zdroj: Regionální mutace — Mladá fronta DNES — východní Čechy (hradec
králové)
Autor: PETR MAREČEK