Za hlavní viníky této extremistické společenské anomálie byl označen Ústav pro studium
totalitních režimů, občanské sdružení Člověk v tísni a Konfederace politických vězňů.
Lidé z těchto institucí údajně kazí dnešní mládež bez „sociální
zkušenosti“, když „na základě polopravd a lží“ zkreslují výklad novodobých dějin
na školách.
Je důležité si uvědomit, že tato výzva byla přijata odbornou sekcí školství ÚV KSČM,
takže to není jen názor jednotlivce. Je to přesvědčení představitelů všech členů komunistické strany
v České republice. Té strany, jejíž ideologové a ostatní funkcionáři mnoho
desetiletí systematicky překrucovali historii, šířili nenávist a násilí a lámali charakter
národa. Autorka výzvy si nyní stěžuje na antikomunismus a staví ho do jedné roviny
s neonacismem a rasismem. Takové srovnání svědčí jen o nebetyčné drzosti a hrubým způsobem uráží všechny oběti komunismu. Zcela je ignorována smrt asi jednoho sta miliónů
obyvatel naší planety. Tyto zločiny byly spáchány ve jménu zvrácené ideologie i praxe
komunismu. V mnohých případech se zde jednalo o genocidu celých národů nebo velkých skupin
obyvatelstva z rasistických a národnostních důvodů či kvůli náboženské intoleranci.
U komunistů dochází paradoxně i k obětem ve vlastních řadách. A to nejen při fyzické
likvidaci v rámci čistek ve stranickém aparátě, ale také při popření vlastní identity
všech členů komunistické strany, kteří se stávají oběťmi svých bludů a zvrácených
názorů ve jménu nelidské komunistické ideologie. Odpovědnost za tyto zločiny padá především
na výše postavené funkcionáře a vůdce mas, ale svůj podíl viny mají i ti poslední
malí pomahači a podporovatelé totalitní moci. Nelze se vymlouvat na hříchy a zločiny Lenina či Stalina.
Rozsudky smrti nad těmi, kteří se nesmířili s komunistickým zlem, podpisoval u nás i Klement
Gottwald, a gulagy existovaly i za Chruščova. Obětí komunismu je vlastně i soudružka učitelka Semelová,
která hlásá lži, nevidí zločiny komunistického režimu a prohlašuje
o pronásledovaných zastáncích svobody a demokracie, že byli odsuzováni oprávněně. Nelze
jí však upřít otevřenost a upřímnost, s jakou odhaluje pravou tvář našich komunistů. Ti se dnes
tváří navenek velmi ušlechtile a slibují opět nápravu poměrů všem, kteří projevují
nespokojenost nad současnou krizovou situací u nás i ve světě. Zamlčují, že komunistický režim
není myslitelný bez násilí a diktatury, ani bez lži, zabavování soukromého majetku a omezování všech svobod a lidských práv. Že komunismus a demokracie jsou neslučitelné pojmy. Že
komunismus je nereformovatelný. Že existuje jen jedna komunistická strana. Tak, jak to přiznal
v září 2005 jeden z čelných stranických představitelů Vojtěch Filip, když
prohlásil, že současná komunistická strana je přímou pokračovatelkou KSČ.
Proti těmto nebezpečným jevům vystupuje antikomunismus. Jsou ovšem různé formy antikomunismu. Existuje
primitivní či vulgární antikomunismus. Dokonce i jakýsi druh antiproduktivního antikomunismu,
jímž někteří angažující se občané nahrávají komunistům. Konfederace
politických vězňů uznává pouze zásadní antikomunismus, který odsuzuje komunismus
globálně jako zlo. Konfederace politických vězňů se takto staví i proti dalším zlům,
která dnes ohrožují naši demokratickou společnost, jako je např. konzumismus a úpadek kultury lidského
ducha.Současně děkuje všem, kteří se v těchto dnech v našich médiích postavili tak
rozhodně proti nárůstu skrytých i otevřených praktik (post)komunistické mašinerie. Namátkou lze
jmenovat komentátora Martina Zvěřinu, publicistu Josefa Klímu, historika Petra Šimíčka, publicistku Petrušku
Šustrovou a mnoho dalších. Své jasné slovo vyslovil i ministr školství Ondřej Liška, který
chce uhlídat situaci ve školství v krajích. Podaří se mu to, když větší část hejtmanů
se ztotožňuje s levicovým smýšlením?
Nestačí však pouze posuzovat současný nepřijatelný stav naší společnosti. Ptejme se po
příčinách a snažme se brzy začít s jejich odstraňováním. Proč intelektuálové na západních univerzitách vymýšlejí neomarxismus a koketují se socialismem? Schází jim
„sociální zkušenost“ s komunistickým režimem v praxi? Proč se evropští
liberálové a socialisté zříkají křesťanských kořenů naší civilizace? Proč nebyla
u nás doposud zakázána komunistická strana, která byla v roce 1993 zákonem
č. 198/93 Sb., prohlášena za zločineckou organizaci? Proč naši zákonodárci nejsou schopni přijmout zákon
o třetím odboji? Je to pouze nedostatek „politické vůle“ nebo absence odvahy a totální
ztráta mravního kreditu? Proč naše vláda otálí předat záležitost ústavnosti KSČM
příslušnému soudnímu orgánu? Proč se naši voliči kvůli třiceti korunám znovu
nechávají nachytat na krátkozrakou destruktivní politiku opozice, čímž se jen nahrává
komunistům? Pak se už jenom divíme a chytáme se za hlavu…
Kvůli jedné výzvě se strhla vlna odporu. Neupadne naše veřejnost za několik dnů zase do politické
lhostejnosti? Každopádně bychom měli paní učitelce Martě Semelové poděkovat za její
antiproduktivní komunismus. Opět jsme měli možnost poznat i ten náš dnešní komunismus trochu blíže.
A postavit se se vším důrazem proti.
Pesimisté říkají, že letošní rok bude lepší než ten příští. Je na nás, aby
byly lepší oba.
Leo Žídek — politická komise Konfederace politických vězňů ČR. — leden 2009