Posledním majitelem hromádky černobílých snímků byl zemřelý bratr Jiřího Dienstbiera Ondřej. Politik o jejich existenci neměl tušení a dozvěděl se o nich až včera z telefonátu iDNES.cz.
„Autorem mohl být kdokoliv. Fotky v prvních dnech okupace neustále kolovaly mezi lidmi. Všechno, co se nafotilo nebo napsalo, se okamžitě distribuovalo ven. Každý něco dělal, třeba psal jen hesla typu Ivane, jdi domů. Byla to doba obrovského národního vzepětí,“ vzpomíná dnes Jiří Dienstbier na srpnové události před devětatřiceti lety.
Jeho bratr tehdy působil jako předseda dělnické mládeže ve Vysočanech, jednoho z tisíců spolků, které se v republice objevily v průběhu reformního tání pražského jara.
Sám Jiří Dienstbier, který v té době pracoval jako redaktor Československého rozhlasu, měl úlohu jasnou. „Ani jsem neměl čas to prožívat, týden jsme běhali a hledali studia, odkud by bylo možné vysílat. Po vyklizení hlavní budovy rozhlasu se vysílalo i z Karlína nebo atomového krytu.“
Dienstbier dnes s odstupem považuje celou invazi za politický debakl. „Nepodařilo se jim ani ustavit kolaborantskou vládu, ani zastavit vysílání. Sice obsadili redakce, ale noviny vycházely dál a lidé si je rozebírali v ulicích,“ říká.
Tu nezapomenutelnou atmosféru v ulicích měst připomínají i nalezené fotografie. Každá z nich je vlastním svědectvím, vteřinou uťatou z příběhu československé historie. Další možná leží na půdách nebo končí mezi starým papírem. Možná by stálo za to si je uchovat, než zmizí nadobro ony i pamětníci.
Jména několika mrtvých dodnes neznáme
Na záchraně vlastní minulosti se mohou podílet i čtenáři MF DNES a iDNES.cz svým vlastním příběhem nebo fotografiemi z dob invaze.
S podobnou výzvou ke spolupráci přišel nedávno i Ústav pro soudobé dějiny, který se snaží složit skládanku z životních příběhů obětí okupace. Těch bylo kolem devadesáti a podle historika Oldřicha Tůmy je totožnost některých těl dodnes neznámá. Často prý šlo o ohořelá těla nebo cizince.
„Rádi bychom získali informace, fotografie a další dokumenty od pozůstalých těchto obětí,“ říká Tůma o projektu, který je tak trochu schizofrenním důsledkem přijaté legislativy.
„Národní archiv totiž většinu pozůstalých zná. Přihlásili se mu před dvěma třemi lety, kdy byl schválen zákon o odškodnění obětí okupace. Nám ale archiv tyto informace dát nemůže, protože by porušil zákon o ochraně osobních dat,“ pousměje se historik.
Zdá se vám, že jste všechny fotografie ze srpna 1968 už viděli? Kdepak, pořád je co objevovat. Příkladem je 128 plakátů, které krátce po invazi visely na pražském Václavském náměstí. Pět dní po okupaci se rozšířila informace, že plakáty budou strženy.
Tehdy se někdo z Vojenského historického ústavu rozhodl jednat a více než stovku jich během noci z 26. na 27. srpna 1968 sňal z výloh a zdí. Nepovšimnuty pak ležely celá léta v knihovně ústavu mezi vojenskými a historickými mapami. Ví se o nich teprve teď.
Zdroj: Andrea Votrubová, www.idnes.cz, 21. srpna 2007