Do Prahy vylákal mladou maminku s dítětem korespondenční lístek s bezelstnou výzvou, aby
se dostavila na pracovní úřad a osobně potvrdila, zda bude čerpat mateřskou dovolenou, nebo se vrátí do Textilní tvorby na Příkopy. Tam pracovala jako úřednice a manekýnka.
Zprvu neviditelní estébáci usoudili, že bude vhodnější sebrat ji na rušných Příkopech, a tak ji nasměrovali do Textilní tvorby. Následovala scéna, kterou znají i ti, co ji neprožili:
pevný stisk kolem ramen, tlumené oznámení do ucha: „Teď pojedete s námi, nic se vám
nestane, jen se potřebujeme na něco zeptat.“
„Bezpalec, Petrovic, Švejda, Lockhart …,“ burácela stejná jména stále dokola.
Otec Milušky Havlůjové už byl zavřený, možná jedno dvě jména zaslechla, ale teď se soustředila jen na pláč dítěte z vedlejší místnosti. „Toho už neuvidíš, půjde na převýchovu, svině
jedna!“ Najednou bylo ticho. Co když Tomáška opravdu odnesli, jak jí vyhrožovali? Kolik uplynulo času, hodina, dvě,
tři. Netušila. „Když nám to tady podepíšete a nikomu neřeknete, kde jste byla, syna vám
vrátíme.“ V tu chvíli by podepsala i ortel smrti.