Promyšlené útěky z vězení se občas objeví ve všech zemích a nezáleží, kdo tam
vládne. Jen v diktaturách podobných komunistickému režimu ale dostanou chycení vězni trest
také za činy, které nespáchali.
Jeho práci otiskl nově vzniklý časopis Paměť a dějiny, kterou u příležitosti výročí 17. listopadu vydává Archiv bezpečnostních složek Ministersva vnitra.
Týdny hrabání holýma rukama
Ležnický tábor vznikl v lednu 1950. Oproti okolním lágrům patřil k menším, pro
více než 600 vězňů. Stejně jako mnohem známější zařízení na Jáchymovsku a Příbramsku nebyl na masový příchod lidí připraven.
Chyběly potraviny, o postele se museli muklové dělit. Bití ze strany dozorců bylo běžné.
Jak ukazují archivní fotografie, pro kopání tunelu byl barák č. 2 ideální.
Stál blízko ostnatého drátu.
„Díra byla dlouhá asi 3,50 metrů a nahrabaný materiál jsme dopravovali ven tím způsobem,
že když trestanec vepředu nějaký nahrabal, lezl pozpátku ven a vyhrabaný materiál hrnul rukama
s sebou,“ cituje Bursík výpověď jednoho z politických vězňů Arnošta Šimka.
Práce trvala týdny. Až do 21.října, kdy příslušníci SNB dostali hlášku.
Chytli je, ale potrestali za přechod hranic
Zatčeny byly dvě desítky vězňů. Někteří úmysl přiznali, jiní ne. U Státního soudu
v březnu příštího roku byli odsouzeni na dva až dvacet let nepodmíněně.
„V intencích tehdejší soudní praxe a oficiálně hlásané teorie
„třídního boje“ nevzal Státní soud v úvahu žádné polehčující
okolnosti,“ píše Bursík.
Vězni dokonce dostali tresty i za činy, které nespáchali. Ať už šlo o špionáž nebo velezradu při
předpokládanému přechodu státních hranic.
Tábory u Horního Slavkova začala komunistická vláda postupně rušit. Mohlo za to hlavně
omezení těžby uranu.
Své brány uzavřelo trestanecké zařízení v Ležnicích jako poslední, v srpnu
1955. Kdo z vězňů nebyl propuštěn na amnestii u příležitosti 10.výročí osvobození země,
skončil v lágrech na Jáchymovsku a Příbramsku.
Zdroj: Tomáš Rákos, www.aktualne.cz, 18. listopadu 2007