Postupně předkládáme projevy jednotlivých pozvaných osobností politického
a společenského života naší republiky:
Projev předsedy Senátu PČR pana Přemysla Sobotky na zahájení Fóra Konfederace
politických vězňů Brno 2008 na téma
„Komunismus = Nacismus — Pohromy dvacátého století
„Vážené dámy, vážení pánové, političtí vězni
komunistického režimu,
dovolte mi, abych nejprve srdečně pozdravil všechny přítomné účastníky letošního
brněnského Fóra Konfederace politických vězňů, které tentokrát probíhá pod heslem
„Komunismus a nacismus — pohromy 20. století“.
Bohužel však žijeme v Evropě, kde si pravdivý obsah tohoto hesla plně uvědomuje jen část evropských
zemí. Samozřejmě jde o ty, které poznaly komunismus a případně nacismus v plné jeho
ničivosti. Před několika dny proběhl v našem Senátu Středoevropský summit předsedů parlamentů
postkomunistických zemí, který byl prvním historickým setkáním tohoto formátu
a zúčastnili se jej nejvyšší parlamentní představitelé z 11 zemí
a 16 parlamentních komor těchto států. Tam jsem si znovu uvědomil, že všechny tyto země mají
velice negativní zkušenosti s komunismem, včetně Rakouska, byť v jeho případě šlo o epizodu z let
1945 — 1955, a ta se navíc dotkla jen části této země. Na druhé straně moji
kolegové z Litvy, Lotyšska a Estonska mohli za své země prezentovat nejdelší
a nejkrutější nadvládu sovětského komunismu, o jehož zrůdnosti srovnatelné s nacismem jsem
se mohl přesvědčit například při své loňské návštěvě Rigy v muzeu, jež je zasvěceno
právě myšlence, které je věnována tato konference v Brně.
I naše
země má v Evropě své specifikum v souvislosti se zločiny nacismu a komunismu. Nikde se snad
komunisté tak nezaměřili na šikanování, ostouzení, perzekuce, věznění a popravy
bojovníků s komunismem jako v Československu a neměli úctu ani k bojovníkům s nacismem,
naopak.
Vás přítomné, a bývalé politické vězně obzvláště, o tom
samozřejmě nemusím přesvědčovat. Bohužel v některých západoevropských zemích i mezi
demokratickými politiky existuje určitá slabost pro komunismus a pohled na něj je dokonce až
romantizující a pouze Stalinův stín je brán jako jakási kaňka na v jádru
dobré myšlence. Důkazem toho je i fakt, že Evropská unie sice přijala závazek soudně trestat ty,
kteří šíří tzv. osvětimskou lež a obdivují nacismus, na druhé straně však návrh
baltských zemí, aby se stejně tak postupovalo s komunismem, některé země jako Španělsko a Francie
smetly ze stolu. S tím se nesmíme smířit, a proto bych rád apeloval
na vás všechny, aby jste využili každého kontaktu s těmi Evropany, kteří
závažná fakta o skutečnosti komunismu nechápou, k otevření jejich očí.
Mohu vám říci, že v českém Senátu se o to snažíme
v posledních letech prakticky při všech našich zahraničních kontaktech. K otázce boje s relikty
komunismu u nás potom chceme v Senátu v drtivé většině přistupovat seriozně a bez
laciných a teatrálních gest, která by posloužila jen k zviditelnění jednotlivců. Proto jsem
rád, že Senát stál u zrodu Ústavu pro studium totalitních režimů jako ústavu pro
studium dvou totalit. Tento ústav paměti musí dle našeho názoru zůstat apolitický a měl by jasně
popsat jmenované období z pohledu faktů a ne politicky zabarvených úvah. Jen tak prokáže
oprávnění svého vzniku i existence.
Povinností nás všech potom zůstává, nezapomínat na to, že totalitní
komunistický režim nás zbavil svobody již 25. února 1948, přestože mnoho lidí
se nás snaží přesvědčit, že k tomu došlo až při sovětské okupaci
21. srpna 1968 a předchozích 20 letech jakoby nebylo.
Opak je pravdou, zlomem se stal rok 1948, který přinesl obrovské oběti v řadách našich
nejlepších vlastenců a národ ochudil o statisíce exulantů, kteří nám hodně chyběli při
snahách o naši obnovu svobody v roce 1968 i 1989.
Pokud sečteme oběti komunistických represí od roku 1917, tak je to stejně strašné číslo
jako v případě nacismu, možná větší. Obě tato čísla musí proto zůstat jako memento pro
nás i naše potomky, aby si pod slovem totalitní režim, dokázali představit konkrétní
ideologie, symboly, prototypy diktátorů i možné historické analogie, které nám
nabízí naše současnost.
Historii bychom si měli pamatovat, abychom se vyvarovali chyb v budoucnosti. A k tomu slouží i tato
konference, za kterou organizátorům z Konfederace politických vězňů děkuji.
Děkuji vám za pozornost…“
Následoval projev pana RNDr. Petra Duchoně, poslance EP:
……………………
Rektor Masarykovy univerzity v Brně pan prof. Phdr. Petr Fiala Phd. Přednesl svoje myšleny k danému
tématu:
……………………………………
Za paní JUDr. Renátu Veseckou nejvyšší státní zástupkyni, přečetla její
příspěvek paní Dr. Šebková:
„Vážené dámy, Vážení pánové,
je mi velkou ctí, že jsem byla pozvána k účasti na tomto setkání —
setkání uspořádaném pod záštitou Konfederace politických
vězňů,
setkání, které připomíná památku obětí
totalitních režimů
a setkání, na kterém hovoříme o problémech, jež
s uvedenými režimy souvisejí.
Z motta dnešního fóra zřetelně vyplývá paralela mezi nacismem a komunismem.
Nemohu nepřipomenout základní data — v květnu tohoto roku uplynulo šedesát tři let
od skončení druhé světové války v Evropě, v listopadu tohoto roku si připomeneme
devatenácté výročí od pádu komunistického režimu v Československu.
Doba, která uplynula od skončení vlády jednotlivých totalitních
režimů, může být považována za krátkou, ale zrovna tak lze považovat období nacismu
a komunismu za dobu dávno uplynulou. Posouzení zaleží na každém, kdo tento časový
odstup hodnotí. Já jsem přesvědčena, že není rozhodující hodnocení
délky časových období uplynulých od ukončení vlád totalitních režimů,
ale rozhodující je hodnocení toho, co se od předmětných událostí
ve společnosti změnilo, co se proto, aby se totalitní režimy neopakovaly, podařilo uskutečnit
z předsevzatých záměrů, co se nepodařilo a v čemž jsou stále spatřovány
nedostatky. Je však zřejmé, že všechna hodnocení „minulosti“ podléhají
subjektivnímu vnímání — ač se nám to někdy jen
s obtížemi přijímá, je hodnocení jednotlivcem jeho ryze individuální
záležitosti.
Snahu o nalezení cesty k objektivnímu hodnocení minulosti lze vyčíst
z činnosti Konfederace politických vězňů České republiky. Aktivity této organizace považuji
za významné, zejména pokud jde o její nezastupitelnou roli při oživování
„paměti“ českého národa.
Osobně se domnívám, že v současnosti je zesílena potřeba připomínat
si důsledky vlád totalitních režimů, mezi něž nacismus a komunismus bezesporu patří. Proč tomu tak je?
Právě proto, že nyní na počátku nového tisíciletí se ptáme po tom,
jaká bude naše budoucnost. A při řešení této otázky je nutné
se ohlížet právě i zpět do minulosti, vnímat historii, byť se jedná o historii
nedávnou a navždy spojenou s nenávistí a bezprávím.
V rámci diskuse k problematice nacismu a komunismu se často setkáváme
s otázkou, zda lze k předmětnému tématu říci ještě něco nového.
Domnívám se, že ano. Ačkoliv byla publikována řada monografií, studií a článků,
a rovněž byl natočen nespočet filmů a dokumentů — stále se před námi objevují
životní příběhy, které byly dosud utajeny a které mají široké
veřejnosti co sdělit. Vždyť zmiňované totalitní režimy tvoří neoddělitelnou součást
novodobého světa. Tisíce životů byly jimi nenávratně zmařeny a poznamenány. Prožitá
hrůza by mohla vést k úvaze — že je v zájmu dnešního člověka —
na takové období dějin zapomenout a oprostit se od něj. Ale takový
přístup já pokládám za nepřijatelný.
O tom, že proces vyrovnání se s minulostí je proces
obtížný, pochyb není. Dokládá to i teze bývalého soudce
českého Ústavního soudu Vladimíra Klokočky: „Pro vyrovnání
se s totalitní minulostí není nic tak obtížné jako je přechod k novým
hodnotovým kritériím.“
Během působení ve funkci nejvyšší státní zástupkyně jsem měla možnost
osobně se setkat s lidmi, kteří se stali přímými oběťmi nacismu a komunismu. Pokud dnes
vystupuji z pozice představitele státního zastupitelství, musím říci,
že státní zastupitelství představuje instituci státu, která prosazuje specifickou ochranu
veřejného zájmu. K tomuto účelu je státní zastupitelství vybaveno určitými
právními prostředky. Při nástupu do funkce nejvyšší státní zástupkyně jsem si
v rámci předložené koncepce činnosti státního zastupitelství vytkla
za jednu z hlavních priorit postih tzv. starých zločinů. Tedy zločinů doby komunismu, trestných činů
spáchaných v průběhu „divokého odsunu“ v období let 1945 —
1946 a zločinů proti lidskosti spáchaných v období nacistické okupace. A to navzdory
tomu, že jsem si předem byla vědoma skutečnosti, že se jedná o materii složitou,
a to nejen z důvodu specializované právní stránky, nýbrž
i ze samotného lidského hlediska. Proklamovaným záměrem nebyla snaha
o odplatné trestání. Význam spočíval v jasném
pojmenování starých zločinů, určení jejich pachatelů a jejich míry viny.
Při odkrývání těchto zločinů však platí určité meze dané
právními instituty formulovanými právním řádem, které musí
státní zastupitelství při své činnosti plně respektovat. Mezi ně patří např. zásada
retroaktivity k tíži pachatele, promlčení v trestním právu, kvalifikace zločinů proti lidskosti
podle mezinárodních dokumentů apod.
Vedle toho se do odkrývání těchto zločinů promítá samotné
plynutí času, které významně ovlivňuje možnost dokazovat předmětné zločiny.
I přesto mohu na tomto místě prohlásit, že se podařilo uskutečnit řadu kroků
směřujících k odkrytí uvedených zločinů, k ospravedlnění jasných
konkrétních viníků.
V nadneseném kontextu si připomeňme slova francouzského spisovatele Tzvetana Todorova. Tento
autor v knize s názvem „V mezní situaci“ výstižně uvedl: „Tvůrci totality
nejsou zrůdy ani bestie, nýbrž obyčejní lidé — lidé jako my. Ačkoli nelze rezignovat
na spravedlnost — viníky je nutné potrestat, je třeba varovat před pokušením vytvářet
neprostupnou přehradu mezi oni a my, pokládat jednotlivce nebo skupiny za jednu nesourodou masu.“
Vrátím-li se k mottu této konference — způsobů, jak se vyrovnat
s minulostí, je několik a stěžejním momentem je, že žádný z nich nelze určit jako
způsob výlučně „správný“ a že objektivní posouzení je
v podstatě možné učinit až ex post — tedy s odstupem času. Lze vznést námitku,
že při procesu vyrovnávání se s minulostí můžeme těžit z dosud nabytých
zkušeností a hodnocení uzavřít — pak ale nevezmeme v potaz stále
se objevující nové skutečnosti a specifika. Konečně toho je důkazem současný
vývoj společnosti nejen na evropském kontinentu.
Ve své funkci, jak jsem již uvedla, jsem se setkala s řadou osudů lidí, do jejichž
životů nacismus a komunismus nenávratně zasáhly. Dovolte mi, aniž bych chtěla znevažovat obětí
a ponížení kohokoli jiného, zdůraznit dopad těchto zločinů na životy žen, neboť zde
dnes reprezentuji ve své funkci i ženský prvek. Jde o velmi citlivé a emocí
se dotýkající téma. Jde o téma, které zasahuje do tak privátních
oblastí, jako je láska, manželství, rodičovství, láska k dětem a péče
o děti … Nejvíce tísnivé kapitoly dějin představovaly i osudy
dětí. Vzpomeňme na pokusy prováděné na ženách v koncentračním
táboře Ravensbrück, nebo na experimenty uskutečňované na dětech v koncentračním
táboře Osvětim. Tyto činy, navenek skryté pod rouškou takzvaných „lékařských
experimentů“, vedly k mučivé a trýznivé smrti mnoha tisíců lidí. Vzpomeňme
na kruté výslechy státní bezpečnosti, ponižující vězení a dokonce
na trest smrti vynesený a vykonaný v politickém procese na ženě. Jak je možné,
že k těmto činům mohlo ve 20. století dojít?
Příkladů, kterými můžeme dokumentovat následky způsobené nacismem
a komunismem, je nespočet. Poznávejme proto moderní dějiny lidstva, a to i ty, v nichž
se zračí útlak a ztracené životní šance a osudy. Platí zde známý
výrok: „Jeden příklad je lepší než tisíce slov. Problematika, jíž
se dnes zabýváme, není bohužel vyřešenou dávnou minulostí!
V poslední době jsme svědky nárůstu projevů extremismu, zejména
rasově motivovaného extremismu. Konfrontováni jsme s aktivitami levicově orientované extremistické
scény a zvláště pravicově orientovávané extrémistické scény. Toto jsou
hnutí a skupiny, které názorově vycházejí z ideologií blízkých
nacismu (fašismu) a komunismu. Mám proto za to, že rovněž tento aspekt je třeba vzít
v úvahu, jestliže diskutujeme o významu připomínat si historii. Vždyť jak praví americký
politolog Andrew Heywood: „Ideologická debata žije a ideologie je neustálý a snad
i nekonečný proces.“ Já si dovoluji doplnit: „S komunistickou a nacistickou
ideologií je proto třeba bojovat a zamezit ji možnost znovu zaklíčit a rozvinout se. Děkuji
Vám za pozornost.“
…………………………
Své myšlenky přednesl JUDr. Stanislav Balík, soudce Ústavního soudu :
……………………………………………
Následoval projev zástupce mladší generace politiků pana Ing. Roberta Kotziana, předsedy OKK, starosty
městské části Brna — Bohunice :
Tyranie s lidskou tváří?
Robert Kotzian, Občanský konzervativní klub, info@okk.cz
Příspěvek na čtvrtém Fóru Konfederace politických vězňů v Brně dne
30.9.2008 s mottem: „Komunismus a nacismus, pohromy 20. století“
Katarze 1. světové války pomohla zplodit dva zdánlivě odlišné, krvavé totalitní
režimy, komunismus a nacismus. Absolutní zlo šoa a absolutní zlo komunistických vyhlazovacích metod
se téměř vymykají lidskému chápání a jazyku. Nacismus byl poražen
ve válce, kterou vyvolal. Komunismus se však jako smrtící infekce šířil po celém
světě. Terorizoval a vraždil milióny nevinných desítky let po válce.
Přes stále živou zkušenost s oběma ďábelskými ideologiemi zůstává jistá pachuť.
Zatímco nacismus a všechny jeho novodobé formy jsou všeobecně, po právu odsuzovány, komunismus
se těší nezanedbatelné rehabilitaci a otevřené zastávání jeho myšlenek není,
na rozdíl od těch nacistických, trestné a stále častěji ani morálně odsuzované.
Nošení hákového kříže je obecně považováno za zavrženíhodné
a trestné, zatímco nošení komunistické rudé hvězdy, srpu a kladiva je netečně
přecházeno. Oděv s vyobrazením krutého kubánského komunisty Ernesta Che Guevary najdeme
v šatníku nejednoho mladého člověka. Rumunská automobilka Dacia se nestydí promítat
v televizi reklamu na nejnovější vůz, ve které mezi jinými vystupují Lenin, Castro
a Marx s tezí, že je třeba nové revoluce. V obecném povědomí stále
přežívá zhoubná teze o komunismu jakožto v zásadě krásné myšlence, která je
však neuskutečnitelná anebo se její uskutečnění zatím nepodařilo. Jde tu ovšem o něco
víc. Jde o přiznání si, že nejen komunismus, ale i samotný marxismus jsou scestné
a z podstaty zlé. Poznání, že marxismus je zlý sám o sobě, ať jej
ohýbáme jakkoliv, v obecném povědomí chybí a chybí především
ve školních osnovách.
Nejen proto se musíme ptát, zda zkušenost s komunismem a nacismem znamená nemožnost jejich
opakování? Zkušenost nás učí, že nebezpečí obou ideologií je stálé.
Nebezpečí komunismu, a především jeho aktérů — komunistů, je však mnohem živější
a výraznější. Jak napsal francouzský politolog Alain Besancon: „…komunistická idea
znetvořila princip reality a morálky do té míry, že mohla skutečně přežít
85 miliónů mrtvol… …Komunismus je zvrácenější než nacismus v tom,
že nežádá, aby se člověk stal zločincem vědomě, ale využívá obecného ducha
spravedlnosti a dobroty k šíření zla.“
Musíme proto stále přemýšlet, kudy se ubírají myšlenky budoucích tyranů? Kdo
a jak usiluje o totální kontrolu našich životů? Jak vážné a jak patrné jsou
dnešní hrozby totalitní moci? Jako by se generálové neměli připravovat na minulou válku,
měli bychom my přemýšlet o nových formách hrozeb pro svobodu jednotlivce a demokratické
uspořádání. Nebudeme-li, zbudou nám jen oči pro pláč a okovy.
Neodvažuji se jakkoliv přirovnávat dnešní hrozby svobodě či demokracii k běsnění komunistů
nebo nacistů. Na to ani nemám morální právo. Vedle komunistů dnes v euroatlantickém
prostoru neexistuje jiná reálná totalitní hrozba, od které by bylo v dohledné době
možné očekávat i jen zlomek krutostí, kterých se dopouštěli komunisté
a nacisté. Navzdory tomu však existuje nemálo velmi nebezpečných jevů, které nesmíme podceňovat
a které si zaslouží naši pozornost.
Po skončení 1. světové války marxisté seznali, že komunismus nelze v evropských
zemích, nepočítaje Rusko, nastolit revolucí dělnické třídy. Dělnická třída nebyla
schopna nahlédnout poznanou nutnost „osvobození se“ v revolučním běsu. Klasická
marxistická teorie selhala. Dělníci si byli vesměs vědomi, že komunisty tolik nenáviděný kapitalismus
přinesl prosperitu většímu množství lidí než kterýkoliv jiný ekonomický systém.
Vítali, že řadě z nich kapitalismus umožňoval etablovat se ve střední třídě. Novou
odpověď na otázky klasických marxistů nalézají tzv. marxisté kulturní. Představiteli
kulturního marxismu jsou především italský komunista Antonio Gramsci, maďarský komunista György
Lukács a členové tzv. frankfurtské školy. Teze kulturních marxistů nabyly na vlivu zejména
během „květinových“ 60. let 20. století. Vliv kulturního marxismu od té doby
stále roste. Dělníci si podle Gramsciho svůj útlak neuvědomují, protože jsou indoktrinováni
křesťanstvím a západním systémem hodnot, který jim zabraňuje rozpoznat, že jsou
utlačováni. Pro klasické, ekonomické marxisty byl nepřítelem kapitalismus. Noví, kulturní
marxisté nenávidí kapitalismus neztenčenou měrou, jsou však přesvědčeni, že v cestě k revoluci
nezlomně stojí západní kultura a křesťanské vidění světa. Uskutečnění revoluce proto
musí předcházet proměna vědomí mas, musí být vybudován nový proletariát.
Pěšáci v boji se západní kulturou a budoucí proletáři jsou pro kulturní
marxisty různé menšiny s různě definovanou identitou. Kulturní marxisté je považují za oběti
hegemonie západní křesťanské kultury. Mají to být ženy utlačované tradiční
rodinou, většinovou společností diskriminované rasové menšiny, sexuální menšiny utlačované
společenskými konvencemi, dokonce někteří zločinci a další. Kulturní marxista Herbert Marcuse napsal:
„Existuje jedna věc, kterou můžeme říci s naprostou jistotou. Tradiční revoluční idea
a tradiční revoluční strategie skončily… …to, co musíme provádět, je jistý druh
prostupující a šířící se dezintegrace systému.“ Strategií
kulturního marxismu je vytěsnit ze společnosti křesťanství a především zničit tradiční rodinu
jakožto diktát sexistického a sociálního útlaku. Pohlavní identita člověka má
být věcí osobní volby nyní znemožněné výchovnými stereotypy tradiční rodiny.
Náš každodenní život, školy, církve, média, podniky se mají stát bitevními poli,
na kterých je třeba svést konečný zápas o revoluční uvědomění mas. Všechny zvyky,
tradice, rodina, vlastenectví, svoboda usilovat o vlastní štěstí a především křesťanská
morálka musí být zničeny. Americký spisovatel Patrick Buchanan komentoval strategii kulturního marxismu
slovy: „Dokud křesťanství a západní kultura, imunitní systém kapitalismu, nebudou
vykořeněny z duše západního člověka, marxismus se nemůže zakořenit…“
Komunismus i nacismus usilovaly o lidskou duši, chtěly stvořit nového člověka, chtěly nastolit nový
světový řád. K tomu potřebovaly totální kontrolu nad každým aspektem lidských životů,
byly to totalitní režimy. Cíle kulturního marxismu nejsou jiné. Klasičtí marxisté
docilovali totálního podřízení člověka bezbřehým a všudypřítomným
násilím, rudým terorem. Taktika kulturních marxistů je však jiná. Jejich pohnutky jsou nad
očekávání přitažlivé, líbivé, mají nevinou, zdánlivě tolerantní
a svobodomilnou tvář. Setkáváme se s nimi v podobě politické korektnosti,
multikulturalismu, gender studies, radikálního feminismu, tzv. queer teorie, teorie reprodukčních práv.
Kapitalismus a západní civilizace nejenže mají být vymazány z myslí lidí,
mají se stát doslova nemyslitelnými.
Zničení základního kamene západní kultury — tradiční rodiny,
ponížení západní kultury pod všechny ostatní a její stigmatizace jako přirozenost
člověka utlačující tyranie, shazování vlastenectví a národní suverenity jako
něčeho zastaralého a špatného, vyprázdnění jazyka pomocí diktátu politické
korektnosti, odstraňování všeho křesťanského, to vše jsou nástroje kulturního marxismu. Toto
zákeřné a kradmé likvidování západního hodnotového řádu má
být, řečeno slovy jednoho kulturního marxisty Charlese Reicha novou revolucí, která se nebude podobat
revolucím minulosti. Reich napsal, že tato nová revoluce „Nebude vyžadovat použití násilí
a nelze jí úspěšně násilím čelit.“ Antonio Gramsci, praotec kulturního marxismu,
vyzýval své stoupence zahájit dlouhý pochod institucemi — školami, médii, divadly, redakcemi
novin a vyprazdňovat všechny hodnoty a všechno západní odhalovat jako tyranské.
Až dekonstrukce západní společnosti postoupí dostatečně daleko, budeme žít ve společnosti
atomizovaných jedinců. Šťastných a usměvavých jedinců vyznávajících kult slasti
a zábavy, jedinců zbavených otěží západních mravních hodnot a konvencí,
jedinců zbavených vědomí příslušnosti k národu. Společnost atomizovaných jedinců
ztratí svůj pevný bod ve vesmíru. Kritéria pro rozpoznávání dobra a zla
se vytratí. Člověk věřící všemu a ničemu bude odzbrojen. Nebude schopen rozpoznat totalitní
jevy a bránit se jim. Společnost takových lidí se stane snadno manipulovatelnou. Stane
se polotovarem revoluce.
Zajisté nejsme svědky nějaké světové konspirace s konkrétním a systematicky
sledovaným cílem. Jsme svědky sílícího pohrdání západním řádem
ve jménu svobody, aniž by se myslelo na to, že právě řád je jejím předpokladem.
Pýcha kulturního marxismu nepotřebuje velení, nepotřebuje pokyny shora kudy se ubírat. Ona sama je
produktem povrchnosti, intelektuální lenosti, má líbivý a zdánlivě vznešený
háv. Ponižování všeho západního je snadnou cestou nejmenšího odporu k postmoderní
ctnosti. Kulturní marxismus je zkrátka samohybný. Vždyť kdo by byl proti toleranci
a odbourávání starých, přežitých dogmat?
Nacismus i komunismus se pokoušeli uchvátit duši násilím. Byly zbrklé a dnes jsou tam,
kam patří — na smetišti dějin. Kulturní marxismus je naproti tomu trpělivý a má hezkou,
tolerantní tvář. Od smrti Antonia Gramsciho uplynulo již více než 70 let. Vytvoření nového
proletariátu cestou rozkladu západní kultury již trvá desetiletí a desetiletí možná
ještě bude trvat. Co bude potom, nevíme. Víme však, že ve společnosti zbavené hodnot to může
být cokoliv. A to by mělo být varovné.
……………………………………………
Shrnutí práce Ústavu pro studium totality — obou režimů ozřejmí jeho ředitel pan Dr. Pavel
Žáček. :
„Pan ředitel shrnul základní popis práce Ústavu pro studium totality — obou režimů,
nastínil jeho současné a následné aktivity v této nezastupitelné práci
a ozřejmil i jeho další činnost“.
……………………………
Závěrečné slovo přednesl za KPV — Brno pan Zdeněk Křivka :
„Ideologie, jak jsme mohli poznat z vlastní zkušenosti v minulosti i z toho, co zde bylo řečeno
ústy významných veřejných činitelů, nejsou nevinné. Jako nástroj v nepravých rukou
se stávají vražednými.
Státní moc, založená na pevně vymezené ideologii, nevytváří svobodnou občanskou
společnost, nýbrž právě jen tu moc a tu zdokonaluje až k dokonalosti vražedné. Průběh dění
ve 20.st. nám to ilustruje dostatečně přesvědčivě.
V zájmu posilování občanských ctností a rozšiřování lidské
svobody cesta dál nevede tedy přes jakoukoliv korporativní státní ideologii, nýbrž jedině přes
upevňování občanské společnosti. Neboť občanská společnost, jak jsme řekli, nemá ideologii
ale má ideje. A především je založena na potřebě svobody. Vždyť jen ve svobodné společnosti je
záruka svobodného rozvoje lidské osobnosti. A na tuto zcela základní potřebu člověka
a základní podmínku jeho důstojné existence nemůžeme a nesmíme nikdy rezignovat.
I kdybychom celý život měli prožít v obraně těchto hodnot, takový život dává smysl
a má smysl.
A k tomu, abychom my všichni dokázali žít takový život, který rozvíjí
a rozmnožuje lidskou ušlechtilost, posiluje lidskou odvahu a rozšiřuje prostor zodpovědné lidské svobody
přeji nám všem sílu ducha, bystrost rozumu a zdraví těla. A to vše nechť doprovází
prostá, čistá radost ze života. Ze života, žitého ne v bezcílném každodenním
spěchu a hluku, nýbrž života žitého pod zorným úhlem věčnosti.
Děkuji řečníkům za jejich projevy, kterými naplnili naše setkání, děkuji vám všem
za účast i za pozornost, kterou jste věnovali našemu shromáždění. Všechny
vás srdečně zdravím a přeji krásné příští dny“.
Projev pana Duchoně:
Vážené dámy, vážení pánové,
dovolte mi nejprve poděkovat za pozvání na vaše fórum, věnované dvěma největším
politickým pohromám dvacátého století — komunismu a nacismu, které tak tragicky
ovlivnily životy nás všech, především však vaše. Znova a znova připomínáte dnešní
společnosti, že nacismus a komunismus byly dva největší nepřátelé svobody člověka
dvacátého století. Říkáte to nejen slovy, ale i svými životními osudy
a to má váhu.
Pro charakterizování části naší společnosti na počátku 21. století
se hodí citát polského básníka Stanislawa Jerzy Leca, který napsal: „Svobodni
na nesvobodu nemyslí, nevděčníci. Ona však na ně čeká věrně.“
Stejně tak vystihuje stav naší doby věta německého filosofa Georga Simmela: „Naše doba je vcelku jistě
svobodnější než kterákoli dřívější a přece má z této svobody tak malou
radost.“ Byla sice napsána na prahu dvacátého století, zdá se mi, že bezezbytku
platí i dnes.
Právě z těchto důvodů má vaše osobní výpověď tak zásadní význam pro celou
společnost. Přeji si, společně s vámi, aby ve společnosti bylo co nejméně svobodných
nevděčníků, kteří se neumí radovat z existující svobody.
Formulovat přání však nestačí. Pro zachování svobody je potřeba také něco dělat.
Za naprosto klíčové považuji promlouvat k mladým lidem. Nepřátelé svobody v tomto
směru také nelení. Mladí komunisté, mladí fašisté nejsou minulostí. Proto chci ocenit,
že vaším úsilím byla zpracována učební pomůcka nazvaná Komunismus
ve dvacátém století. Ke cti ministerstva školství rozhodně neslouží, že dosud nebyla
schválena.
Proč ovlivňovat myšlení právě mladých lidí? Dospělý člověk jen nerad mění své
názory. Ve vývoji člověka je nutné nepromeškat období, kdy se v něm vytváří
trvalý názor na hodnoty lidské společnosti. Nebudou-li mladí lidé oddáni svobodě,
nebudou-li chápat, jak důležitou roli má v lidském životě, bude společnost ztracena.
Společnost ztrácí svobodu nikoliv skokem, ale poznenáhlu, nenápadně a stále
rafinovanějším způsobem. Tento proces vystihl Ivan Kříž ve své knize Pravda o zkáze Sodomy:
„…i velké a ve svých důsledcích otřesné události začínají
vždy ponenáhlu a neurčitě, sotva znatelně, podobně jako se mohutný ničivý proud slévá
a tvoří z malých, nevinných, zpočátku nikoho neznepokojujících
praménků.“
Koho by napadlo, že muž spisující v 19. století komunistický manifest
v bruselském domě U labutě právě pracuje na ideologii, jejíž zastánci připraví
o život miliony svých spoluobčanů? Koho by napadlo, že Hitler během několika málo let opravdu
uskuteční to, co popsal v Mein Kampf?
V názvu vaší konference se klade rovnítko mezi komunismus a nacismus. O podobnostech mezi
oběma ideologiemi vypovídá film, který dnes uvidíme. Jsou to podobnosti výrazné, bohužel
však málo známé, a právě proto podceňované. Míra podcenění roste
od východu na západ. To proto, že dlouholetou praktickou zkušenost s komunistickým
režimem má pouze střední a východní část našeho kontinentu, zatímco zkušenost
s nacismem je vryta do paměti prakticky všech evropských zemí.
Bohužel, žádná z těchto ideologií není mrtvá. Obě mají v dnešní Evropě
nespočet sympatizantů. Komunismu se stále daří částečně maskovat své zločiny
zločinností fašismu, který si v tomto ohledu nepočínal zdaleka tak obratně.
Proto také Evropský parlament navrhuje, aby byl 23. srpen vyhlášen Evropským dnem památky
obětí stalinismu a nacismu, který zachová vzpomínku na oběti masových deportací
a vyhlazování a zároveň prohloubí demokracii a podpoří mír a stabilitu
na našem kontinentu. K této deklaraci jsem se připojil společně s většinou členů EP.
Jenže pozor. Nekončící boj za uchování svobody lidí se nevyhrává
písemnými deklaracemi. Slova jsou nekonečně ohebná. Cokoliv se dá vysvětlit, cokoliv se dá
ospravedlnit, stačí se jen trochu namáhat. V ulicích evropských měst až příliš často
vidíme mladé popírače holocaustu, nacisty, kteří se střetávají s mladými
anarchisty aniž by tušili, jak se sobě podobají. Staří nacisté vzpomínají
na kamarádství z války a staří komunisté nechápou, proč se o nich tak
nehezky mluví, když oni to mysleli docela „dobře“. Nedávno odměnili aplausem ruští poslanci
a další činitelé výzvu, aby se pomník F. E. Dzeržinského — známého
bolševického kata — vrátil před Lubjanku.
Na závěr mi dovolte, abych ještě jednou zdůraznil, jak je důležité mluvit s dětmi a mladými lidmi.
V souboji o interpretaci našich dějin nesmíme prohrát. Je to jediná cesta, jak uchovat naději,
že se Evropa znovu nestane kořistí nacismu, komunismu nebo jim podobných ideologií.
Projev Stanislava Balíka:
Dámy a pánové,
dovolte mi, abych Vám poděkoval za pozvání na tuto zajímavou konferenci a zároveň
se Vám svěřil s jistými obavami, zda Vám poté, kdy jsem měl dopředu možnost shlédnout
film Sovietstory a vyslechl referáty předřečníků, mohu říci něco výrazně nového.
Na okraj filmu snad připojím nedávnou vzpomínku na to, jak jsem obsah tohoto dokumentu probíral
se soudcem litevského ústavního soudu profesorem Abramavičiusem, který mi mimo jiné řekl,
že tento film vysílala litevská televize, a to na přání diváků dokonce opakovaně.
Kladu si otázku proč se již dávno tohoto snímku nechopila česká veřejnoprávní televize
a proč je promítán v podstatě málem poloilegálně pouze těm, kteří o něm vědí
a projevují o něj zájem.
Je jisté, že mladé generaci, která neměla možnost ani jeden z režimů prožít, je nutno
připomínat zrůdnost i podobnost režimu stalinského a hitlerovského.
Mohu říci, že jsem si podobnost režimů komunistických na straně jedné a nacistických či
fašistických na straně druhé neuvědomil na základě dobově zkreslených učebnic dějepisu či
školní výuky tohoto předmětu, ale ze zcela jiného zdroje.
V roce 1969 jsem jako třináctiletý s rodiči navštívil Alcazar v Toledu.
V tamějším muzeu byly nejen fotografie ruin tohoto zámku z období, kdy jej
za španělské občanské války obléhali interbrigadisté a bránili frankisté, ale
také i do ruštiny přiložený záznam telefonního rozhovoru mezi velitelem obléhatelů
a velitelem obránců. Obléhatelé drželi v zajetí syna velitele obránců
a vyzývali posádku v Alcazaru, aby se vzdala, neboť v opačném případě bude syn
zastřelen. Syn, kterému byl předán telefon, řekl svému tatínkovi, aby se nevzdával,
a poté bylo slyšet pouze výstřel.
Režimy, o nichž zde mluvím, jsou si skutečně velmi podobné. Povězme si o následujícím
příkladu.
V zemi se systémem mnoha politických stran s nestabilní vládou si předseda strany,
která ve volbách získala na místní poměry celých 7% hlasů, vynutí
na hlavě státu, aby jím sestavená vláda byla zmocněna po dobu jednoho roku
k vydávání nařízení s mocí zákona. Oněch 7% strana získala proto,
že ve volebním programu slibovala volební právo ženám, osmihodinovou pracovní dobu,
zavedení daně z kapitálu, zrušení vojenské prezenční služby a založení
národní milice, zrušení horní komory parlamentu a zvýšení mezinárodní
prestiže státu.
Nebyl by takový volební program lákavý?
V jednoročním období vydává vláda nový volební zákon, podle něho strana,
která získá ve volbách alespoň 25% hlasů, získá v dolní sněmovně 2/3
křesel.
Strana získává 33% hlasů a hlava státu posiluje pravomoci předsedy vlády i kabinetu,
kterému je svěřena zákonodárná pravomoc.
Předseda vlády a zároveň předseda strany nenavrhuje hlavě státu jmenování tajemníka
strany z pozice předsedy strany, ale předsedy vlády. Státní orgány se mísí
s orgány stranickými.
Další jsou na řadě odbory. Jejich organizace jsou zrušeny a podle jednotlivých výrobních
odvětví je vybudována organizace, v níž jsou poměrně zastoupeni jak zaměstnanci, tak zaměstnavatelé.
Do čela ústředního orgánu se staví ten, kterému v jeho touze po moci
nestačí, že je předsedou vlády a předsedou strany a že již ani jednu z funkcí nemůže
odvodit od demokratické volby či politické plurality. Názvy následujících
právních předpisů krásně znějí. Zákon o právní organizaci kolektivních
právních vztahů, Charta práce.
Hypotetický příklad, poválečné Rumunsko, poúnorové Československo?
Onen mocichtivý muž se jmenuje Benito Mussolini.
Má mladá generace dostatek možností být informována o totalitních režimech
a jejich metodách?
Řekli jsme si, že tomu tak nemusí být vždy z veřejnoprávní televize, jisté
pochybnosti lze mít i o úrovni výuky dějepisu ve školách a o vůli
o totalitních režimech zcela otevřeně a pravdivě informovat. Jak tomu bývá
i v případě jiných témat, nejjistější zárukou je výchova v rodině.
Mám štěstí, že svému synovi jsem mohl dát k zamyšlení případ, který
není o osudech slavných, ale vychází z historie pražského domu v němž
bydlíme.
Dva právníci, pravděpodobně spolužáci z fakulty si ve 30 letech 20. století
otevřeli společnou advokátní kancelář v domě, který vlastnila manželka jednoho z nich.
V den německé okupace 15. března 1939 požádal jeden z těchto advokátů advokátní
komoru o pozastavení výkonu advokacie a stihl i s manželkou — vlastnicí domu opustit
Protektorát Čechy a Morava. V pozemkové knize se záhy u jména vlastnice domu objevila
poznámka “žid”. I přes to se na základě plné moci podařilo uzavřít trhovou
smlouvu, podle které dům koupil kolega advokát, který zůstal v Protektorátu.
Záhy po únoru 1948, již 8. března 1948 obdržel tento advokát od akčního výboru
advokátní komory dopis, že prozatím je způsobilý vykonávat advokacii. Nebyl čas
na váhání. S povolením úřadů tento advokát odjíždí za klientem
do zahraničí a do Československa se již nevrací. Dům se následně stává
vlastnictvím státu.
Příklad obou advokátů ukazuje, že brojit proti totalitnímu režimu ve chvíli, kdy se již
chopil moci, s použitím právních prostředků či způsobem, který by byl v demokratickém
režimu zcela běžný, je nemožné.
Jediným možným způsobem, jak se totalitě důsledně bránit, je prevence.
Jak lákavé mohou být populistické volební programy, jak chvályhodně mohou v první
chvíli vypadat gesta a kroky směřující k ráznému “zavedení
pořádku”. Ten, kdo není patřičně poučen o podstatě komunismu, nacizmu či fašismu je daleko
zranitelnější, jednoduše znějící hesla se mu mohou zdát srozumitelnější.
Symptomy blížící se choroby nemusí být v tu chvíli nápadné.
Historické bádání o minulosti v totalitě by tak určitě nemělo být pouhým souborem
kritických biografií protagonistů totalitních režimů, ale analýzou jevů, které mohou být pro
demokracii a právní stát nebezpečné.
Přejme si, aby ta generace, která totalitu nezažila, neztratila záhy historickou paměť a udělejme vše proto,
abychom ji dostatečně seznámili s historií, pak, aby z neznalosti dějin totality totalitu nemusela
prožít znovu. Stanislav Balík — říjen 2008
Petr Fiala — Fórum KPV Brno
Nacismus a komunismus: politická náboženství 20. století a přítomná
nebezpečí
Přemýšlení nad dvěma velkými negativními fenomény 20. století, komunismem a nacismem,
přivádí kupodivu mnoho lidí do intelektuálního bludiště, jehož výsledkem bývá
ztráta jasného vidění a schopnosti pojímat oba tyto ideologické systémy v jejich
úplnosti.
O komunismu a fašismu, resp. jeho německé podobě nacionálním socialismu, můžeme uvažovat jako
o myšlenkových hnutích, o mentalitách, jako o režimech, o ideologiích a jejich
realizacích, můžeme sledovat, zda konkrétní státní útvary v konkrétním
čase, jež se k těmto ideologiím hlásily, byly spíše totalitární nebo jen
„autoritářské“ režimy, můžeme přemýšlet nad tím, zda totalitarismus je jevem spojeným
s moderní dobou nebo je přítomný v lidských dějinách od starověku a můžeme rozlišovat
mezi různými proudy marxismu a různými podobami fašismu. Můžeme hledat paralely mezi těmito myšlenkovými a politickými hnutími a jinými koncepcemi uspořádání lidské společnosti a můžeme zkoumat
jejich legitimitu, historickou podmíněnost či kulturně-geografické varianty. Všechno to je v politické
filozofii a politické vědě sledováno a občas to má i svůj význam. Žádná analýza
by nám ale neměla zastřít oči, neměla by vést k relativizaci hrůzných výsledků, ke kterým dospěly systémy, jež chtěly uvést tyto ideologie v život, a neměla by zlehčovat nebezpečí,
které je s komunismem a nacismem spojeno.
Zatímco nacismus, což je sama o sobě zajímavá zkratka názvu nacionální socialismus,
který lépe vystihuje podstatu této ideologie, je většině společnosti dostatečným způsobem
nesympatický a je tedy vůči němu víceméně imunní, projevuje část západní společnosti
neodůvodněnou toleranci k ideologii komunismu. Kulturní, intelektuální, historické a psychologické
příčiny velkorysosti ke komunistické ideologii lze sice pochopit, ale nelze s nimi souhlasit. Pokud netrpíme
předsudky typu, že je horší nacionální než internacionální vidění světa nebo že je
lepší přetvářet společnost ve jménu jedné třídy než jednoho národa, pak neexistuje
jediný rozumný a obhajitelný argument, kvůli kterému by měl být komunismus přijatelnější
než nacismus.
Pro důsledné odmítnutí obou systémů není důležité, který z nich za sebou
zanechal více obětí, i když je stále jasnější, že to byl právě komismus, a to i když do něj nepočítáme jeho asijské odnože a varianty (od Číny po Kambodžu). A také není
podstatné, který režim postupoval kdy brutálněji a který si naopak v některých
historických okamžicích nasazoval tzv. lidskou tvář. Podstatné přece je, že oba ideologické
systémy nerespektují individuální lidskou bytost jako výchozí a současně cílový
bod uspořádání společnosti. Člověk v pojetí těchto ideologií fakticky nemá hodnotu
sám o sobě, není respektováno právo na jeho individuální odlišnost ani na jeho
autonomní sociální a kulturní život. Komunismus i nacismus chápou člověka jako materiál,
jako stavební prvek nové společnosti, jako malou součást celku, kterou je nutno dotvořit, přizpůsobit, začlenit,
opravit a když to všechno nejde, tak zničit a nahradit jiným dílem. Člověk v komunismu a nacismu nemá
mít vlastní tvář, má být typem, strojovou kopií dělníka, árijce, komunisty,
nacisty, nemá být spolutvůrcem, ale musí být aktivistou, který slouží realizaci
ideologické vize.
Vhodný návod k porozumění komunismu i nacismu nám již na konci třicátých let
minulého století poskytli dva velcí političtí myslitelé 20. století, Raymond Aron a Eric
Voegelin, když téměř současně označili moderní totalitarismy za „politická
náboženství“. Rasa, třída, národ, stát se stávají zbožštěnou
skutečností, světskou religiozitou. Napravení světa a vykoupení je dosažitelné vlastními silami, jen
je potřeba opravit to, co dosažení pozemského ráje brání, odstranit překážky a donutit
všechny, aby za všech okolností toto světské náboženství vyznávali. Možná nejlépe
odhalil podstatu moderních totalitních ideologií právě Voegelin, který je interpretoval jako produkt
gnosticismu, jako myšlení popírající realitu existence, jako přesvědčení, že lze nedokonalý
svět, náš reálný svět, jenž je shledáván špatným, vlastními silami učinit
dokonalým, že lze vybudovat ráj na zemi a že určité společenské skupiny mají povinnost či
právo takový dokonalý svět rozpoznat a nastolit. A tak se člověk ocitá uprostřed totalitní
ideologie, která ho nevidí a kterou nezajímá. Totalitní ideologie směřují bez ohledu na realitu
a povahu existence ke svému klamu, ke snové společnosti, jejímuž uskutečnění realita
brání. Proto je potřeba skutečnost upravit, ale především je nezbytné změnit člověka,
totálně ho ovládnout, kontrolovat nejen jeho činnost, ale i jeho myšlení, jeho soukromí, jeho
zájmy, jeho život.
Myslím, že je dost racionálních důvodů proto, odmítnout už v teoretické rovině
nesprávnou interpretaci skutečnosti a nereálné vize, které nabízel komunismus a nacismus.
Nemusíme však vést intelektuální diskusi o kvalitách myšlenkových koncepcí.
Disponujeme přece historickou zkušeností, která nám ukázala, že jakýkoliv pokus o realizaci
fašistické či komunistické ideologie skončil vybudováním člověku nepřátelského režimu,
vedl k teroru, k vytvoření horších společností, než byly ty, které tyto režimy chtěly změnit.
A nejhorší podoby těchto systémů — koncentrační tábory, zatýkání a vyvražďování, ničení lidských životů jen na základě náhody, jen proto, že byl někdo
příslušníkem nesprávné rasy i třídy — jsou hrůzným vykřičníkem,
který jen potvrzuje úplnou diskreditaci těchto ideologií.
Můžeme mít různou míru porozumění pro jednotlivce, kteří v nějaké fázi
života, z rozličných důvodů, a třeba i s dobrou motivací, těmto ideologiím uvěřili a podlehli.
Navíc mnoho lidí sloužilo těmto systémům ne zcela dobrovolně, ze strachu, pod tlakem společnosti a doby,
kterému nedokázali a někdy ani nemohli dobře čelit. Pochopení pro jednotlivé lidské osudy,
vědomí, že většina společnosti nedokázala v určitých obdobích těmto ideologiím odolat,
porozumění historickým souvislostem, za nichž se v některých národních společnostech komunismus
a nacionální socialismus šířily, by v nás ale neměly vytvářet sebemenší prostor pro
toleranci vůči těmto ideologiím samotným. Komunismus i nacismus, ale také všechny jiné formy fašismu,
je nutno razantně a jednou provždy odmítnout.
Důležité je si uvědomit, že to dnes nemusíme primárně dělat kvůli heslu „vyrovnání se s minulostí“ nebo kvůli svému svědomí, ale že důsledné odmítnutí těchto
ideologií je především výrazem naší odpovědnosti za budoucnost. Jak mají být vůči těmto
či jiným podobným ideologiím v budoucnu imunní mladí lidé, když jim generace, jež
mají historickou zkušenost s realizací totalitních systému neřeknou, že to byla chyba a od
počátku špatná cesta, že špatnost nacismu a komunismu je od teorie až po praxi tak velká, že eliminuje
každé parciální dobro, které při jejich realizaci může vzniknout?
A zde se dostávám k tomu, co mě připadá na celé diskusi o nacismu a komunismu dnes
nejpodstatnější. Měli bychom dobře zkoumat, co vlastně vedlo ke vzniku a tak široké akceptaci těchto režimů. Od myšlenky, filozofického konceptu, ideové konstrukce, byť sebelákavější, vede dlouhá cesta
k jejímu prosazení, k její fyzické realizaci. V případě fašismu a komunismu jsme však
byli svědky jejich, v historické perspektivě téměř souběžného a velmi rychlého,
rozšíření v řadě zemí. Na otázku po příčinách tohoto vývoje nelze odpovědět
jednoduše, ale jeden z důvodů je zřejmý: v obdobích společenské deprese, ekonomické krize,
absence nebo deficitů fungující demokracie, po válečných otřesech, ve společnosti, která
úspěšně neřeší svoje problémy, se vytváří prostor pro ty, kteří nabízejí
jednoduchá řešení, zázračné recepty a rychlou naději. Vytváří se prostor pro
politická náboženství.
Mnozí si řeknou, že se nás to dnes netýká. Žijeme v bezpečí, blahobytu, svobodě, proč
by nás tady mělo něco ohrožovat? Ohrožuje nás však naše pohodlnost, naše touha mít vše zabezpečeno
státem, naše připravenost žít ve společnosti zábavy a zdánlivé bezstarostnosti, jak jsem o tom
mluvil na tomto Fóru Konfederace politických vězňů před dvěma roky. Evropská média, mnozí
intelektuálové a politici se nám navíc snaží již delší dobu namluvit, že žijeme
v bezpečném světě, který se rozvíjí k obecnému blahobytu, k multikulturnímu
porozumění, směřuje k rozšiřování demokracie. Žijeme prý ve světě, kde by mohli být
všichni přátelé, stačí jen pochopit, že všechny kultury jsou nějak dobré, žádný střet
civilizací nehrozí, vnější hrozby nejsou nebo jsou vyvolány politikou USA a kdyby se Spojené
státy chovaly tak rozumně jako evropské země, byl by na světě ráj — všichni by si rozuměli, obchodovali
by, navzájem se kultivovali. Tato iluze je mimořádně nebezpečná, protože zcela pomíjí realitu
dnešního světa s množstvím rizikových míst, fenoménů a také režimů, které
utlačují vlastní obyvatele a/nebo jež jsou připraveny chovat se agresivně. Připomeňme si proto alespoň některá
rizika, jimž čelíme, i když se zde v Evropě nezřídka chováme, jako bychom je nechtěli vidět.
Jedním z velkých nebezpečí je nepochybně radikální islám, který má ve společensko-politické rovině řadu shodných rysů s totalitními ideologiemi 20. století.
V budoucnosti nebudeme v této souvislosti čelit jen možnému vnějšímu ohrožení, ale
i problému s desítkami milionů neintegrovaných a západní civilizační hodnoty
odmítajících muslimských obyvatel a také občanů našich evropských zemí.
Kromě toho máme islámské země přímo na evropském kontinentě, v historicky
nestabilním prostoru Balkánu, a to včetně muslimských států, které jsme jako např. Kosovo, sami
vytvořili. Ale není to jen islám. Nevíme, jak bude např. čínský režim reagovat na vznik nové
střední třídy a její požadavky, jak bude řešit pravděpodobnou rostoucí národnostní
desintegraci „říše středu“, či první ekonomickou krizi, která po období růstu musí
dříve či později přijít. Nedokážeme odhadnout kolik lidí bude do Evropy přicházet
z jihovýchodní Asie a jaká bude jejich schopnost integrace. Nevíme, jak a nakolik dokáže Rusko,
pro něž má tolik našich lidí nepochopitelnou slabost, zkrotit tradiční imperiální prvky ve své politické kultuře, které se tak zřetelně znovu projevily při řešení neshod s Gruzií.
Neznáme rozsah a sílu, s nimiž se bude šířit nová varianta nedemokratického socialismu
rozvíjející se nyní v zemích latinské Ameriky. Přidejme k tomu finanční krizi
a zřejmý otřes globálních trhů, zdražující se energii a energetickou závislost Evropy na nedemokratických státech, každodenní nebezpečí terorismu, rostoucí skepsi obyvatel evropských
zemí k zvolené metodě evropské integrace, znechucení politikou, ochotu naslouchat populistickým
řešením, kterou nyní pozorujeme v tolika evropských zemích a obecné kulturně-hodnotové
znejistění. Podobných příkladů rizik i konkrétních nebezpečí by bylo možno
přinést ještě celou řadu.
Přes to, co jsme nyní zmínil, zdůrazňuji, že v žádném případě nejsem pesimista,
stále bych podepsal slova filozofa Karla Poppera, že dnes žijeme v nejlepším systému, který kdy
existoval. Abychom v něm však mohli žít nadále, nesmíme přehlížet rizika a nezabývat se jimi. Je potřeba si přiznat, že tento svět není bezpečný, že západní demokracie má plno
nepřátel a že bude čelit mnoha protichůdným zájmům a vnitřním slabostem. Dnešní bezstarostnost,
podceňování negativních signálů a rizik je až fascinující — naprosto
neodpovídá naší historické zkušenosti a je mimořádně nebezpečná.
Nebudeme-li si připomínat tyto skutečnosti, nebudeme-li vidět nebezpečí, může se snadno stát, že se znovu,
jako se to v minulém století v některých zemích stalo dokonce dvakrát, dočkáme
přehnané reakce na náhle rozpoznané problémy. Společnost pak snadno podlehne okouzlení
z nějakého jednoduchého řešení, které bude nabízet staré či nové politické
náboženství. Pak už bude pozdě. Proto se stále vracejme ke komunismu a nacismu. Jsou naštěstí
minulostí, ale ve svých obecných rysech jsou také přítomným nebezpečím a jsou
i varováním pro budoucnost.
………………………………….
„Muklovskou hymnou byl hlavní program ukončen.
………………………………………….
Následovala projekce unikátního dokumentu — příběh rudého zla —
Sovět story — zločiny komunismu“.
Tento dokument nelze popsat, pro jeho otřesnost, je nutno ho vidět ! Ale to není v možnostech
a kompetenci KPV.
Zd. K. září 2008 — za přispění členů KPV — Brno.