Jestliže se dnes komunisté znovu dostávají do funkcí, které jim byly doposud zapovězeny, není
v našem politickém životě něco v pořádku. Děsí mne snadnost, s jakou mnozí z našich
spoluobčanů vytěsňují ze vzpomínek zkušenost se stranou, která vedla procesy, při nichž bylo mnoho lidí
popraveno a mnozí nespravedlivě odsouzení umírali ve vězení. Se stranou, která nechala střílet
do zad těch, kteří utíkali před jejím režimem a která protiprávně odsoudila čtvrt milionu
lidí!
Přiznám se, že se vždy obavám, že se nikdy nikomu nepodaří vysvětlit skutečnou hrůzu
totalitního režimu. Jedním z důvodu je totiž jeho maskování hesly o svobodě,
o sociální spravedlnosti, humanismu, míru, pokroku a štěstí… Jak pravil Shakespeare:
„…Slova, slova, slova…“ A pod jejich příkrovem — gulagy, lágry všeho druhu, cenzura,
železná opona, vyhazování lidí z práce, fízlování, provokace,
otrávené životní prostředí, otrávení lidé… Šeď a strach a to, pro co se vžil
tak otřesný a snad právě proto pravdivý název: Absurdistán. Absurdita ve své
nejkrutější a nejzrůdnější podobě.
Když si dnes a v nejbližších dnech budeme připomínat znovu nabitou svobodu, nesmíme především
zapomínat na oběti totalitního režimu. Měli bychom vzpomenout na ty, kteří vlastně nechtěli tak moc, jen
aby se do této země vrátil život, který je životem a ne živořením. Mnoho těmto lidem dlužíme
— především však svou neochotou, zbabělostí či apatií otevřít minulost a označit
z mravního hlediska zločiny proti lidskosti. Před dvaceti lety jsme dostali svobodu. Svobodu, bez níž se demokracie
nemůže obejít. Někteří jednotlivci však ano!To je varovné. Nezapomínejme nikdy, že svobodu
nevlastníme, že ji máme pouze propůjčenou.
Na závěr si vypůjčím myšlenky Jana Masaryka, jedné z neznámějších obětí
komunistického režimu: „S lidmi je to těžko. Dovedou si věcí vážit plně, jen když je na chvíli
ztratili. To platí o svobodě zrovna tak jako o všem ostatním. Dokud vám někdo nestojí za zády, nepoloží vám browning mezi lopatky a nediktuje vám, co máte psát, říkat a učit,
nevíte opravdu, jaká to je veliká věc, když smíte říkat a učit, čemu sám
věříte…“
Začal jsem svoji úvahu obavou, obavou i skončím: Mnoho lidí je u nás přesvědčeno, že komunismu je u nás odzvoněno jednou provždy, že neustále připomínání jeho hrůz a vin je
už jaksi pasé a zbytečné. Rád bych jejich jistotu sdílel, ale nemohu. Stále je mezi námi dost
lidí, kteří jsou ochotni věřit na jednoduchá a extrémní řešení, „spravedlivě“
rozdělit bohatství druhého se jim zdá rychlejší a lepší, než tvrdě pracovat na postupném
bohatnutí svém.
A proto tvrdím: Přestat si připomínat nebezpečnost komunismu a jeho zločiny bude ještě dlouho
nezodpovědným hazardem, chybou, kterou si nesmíme dovolit.
Ing. Pavel Bradík, Hradec Králové listopad 2009 — zastupitel
Královéhradeckého kraje
Poznámka redakce — toto je názor, se kterým se KPV plně ztotožňuje — Zd. K.