Všechny okolní postkomunistické země takový úřad už mají. Jsme poslední. Je to výhoda, či nevýhoda?

Bylo by určitě lepší, kdybychom tuto instituci postavili dřív a takzvaně na zelené louce. Takto musíme navazovat na to, co už bylo načato a ne vždy třeba dotaženo do konce… Na druhé straně je zde personál, který už ví, co má dělat, a může postupovat i na základě zkušeností ze zahraničí. Takže se můžeme vyvarovat některých chyb. Ale musíme dohánět ostatní, abychom pro ně byli co nejdřív plnohodnotným partnerem a mohli se účastnit společných projektů. V listopadu nás čeká v Bratislavě konference k 90. výročí vzniku první sovětské tajné služby — Čeky. Mne zajímá systém komunikace mezi Moskvou a Prahou. Budeme možná překvapení, jak konkrétní ta spolupráce byla. Což mělo odraz i v činnosti StB. Administrativa i jazyk tajné policie jsou dědictvím sovětské školy.

Podívejme se tedy na to dědictví. Byla StB nejlépe fungující složkou režimu?

Lze říci, že byla nejvýkonnější složkou. Při všem negativním, co dělala. Znamenalo to zastrašování občanů, dezinformace… Jejím úkolem bylo vytvářet zdání všeobecného souhlasu s režimem. Podle možností postupovala někdy otevřeněji (v padesátých letech), později zase skrytěji. Její profesionalita se projevila, když i po 17. listopadu byla nějakou dobu schopna podávat určitý výkon a pokusit se zachraňovat sama sebe. V podstatě se nabídla nové elitě a ta ji nepřijala.

Ptám se proto, že lidé její dokumenty zpochybňují, někdy dokonce zatracují…

Můžete najít chybu v jednotlivostech, v termínu, v čase. Na druhou stranu jako celek její výstupy zpochybnitelné nejsou.

Co se změní, až budete naplno pracovat?

Bude zde jedna jediná odpovědná instituce, která bude mít pod sebou agendu bezpečnostních složek, tedy StB, komunistické vojenské zpravodajství, vše podřízeno jednomu režimu. Občan už nebude muset žádat na více místech a bude také zřejmé, co dostat nemůže, především z důvodu ochrany ústavního zřízení, významných ekonomických zájmů, bezpečnosti a obrany České republiky a také ochrany osobních údajů. Bude i nastaven systém odvolání. Když někdo nebude přesvědčen, že dostal vše, může si stěžovat. Kdo chce přijet z USA, může si to objednat dopředu. Můžeme materiály poslat i na naše pracoviště do Brna, do Pardubic, kam kdo potřebuje. Nebo, v případě starších lidí, poslat materiály poštou. Naplno začneme pracovat až po 1. únoru 2008, kdy převezmeme zodpovědnost za archivy.

Budete už vědět, co v archivu vlastně všechno je?

Po obsahové stránce nemůžeme znát všechny archiválie. Máme desítky milionů stran. Může se stát, že badatel něco převratného najde i po desítkách let. Ale jde o to, abychom byli schopni vyhledat ty materiály, které po nás badatelé požadují. Na to musíme mít archiv digitalizován, abychom nehledali jen podle osob, ale například i podle útvarů.

Kdy to tedy bude?

S digitalizací začneme příští rok a bude to práce na několik let. Cílový stav je takový, že si věci najdete na internetu, vyhledáte, případně zaplatíte kartou a získáte přístup k vybraným digitálním kopiím.

A najdeme pak opravdu všechno? Každého spolupracovníka tajné policie?

Dnes chybí desítky tisíc evidenčních záznamů. Především ze začátku padesátých let, než se zavedly registrační protokoly. Ty sice vznikly v roce 1954, ale v praxi se někde zaváděly až mnohem později. Ty desítky tisíc záznamů však nereprezentují jen přímé spolupracovníky, ale všechny, o které se tajná policie tehdy zajímala. Tuto evidenci se pokusíme rekonstruovat. Bude to velmi zajímavý úkol. Padesátá léta byla nejdrastičtějším obdobím režimu.

Chybí jen evidence z padesátých let, nebo i z pozdější doby?

Uvidíme, až se jednotlivé databáze mezi sebou porovnají. Z toho vyplyne určitá množina informací, které prostě musí chybět.

Diskutovalo se o opatření, podle něhož nesmí být ve vedoucích funkcích nebo v radě ústavu bývalí členové komunistické strany. Je to nutné?

Pro mne je to logická záležitost. Tímto opatřením není dotčeno, že by tu nemohl být a působit třeba historik Karel Kaplan, ale nemůže být ve vedoucí funkci. Jde přece o to, aby někdo kvůli své minulosti nemohl bránit bádání. Nebo něco zakrývat.

Jaký je vlastně v současné době zájem o archivy tajné policie?

Archivy sice ještě nespadají pod Ústav pro studium totalitních režimů, ale jsou (až na výjimky z komunistických rozvědek a vojenské kontrarozvědky) zcela přístupné. Za poslední rok vzrostl zájem o ně o 500 procent! Je to nejpádnější odpověď na námitky, že minulost už nikoho nezajímá.

Chodí se do archivu dívat i bývalí příslušníci StB nebo lidé spojení s režimem? Aby se třeba přesvědčili, co všechno napáchali?

Skoro si myslím, že nic takového není. Aby se nějaký komunista přišel podívat a hledal něco, za co by se měl omluvit, o tom nevím. Je to svázáno i s určitou jejich psychologií. Spíše existují případy, kdy někdo z rodiny hledá informace o příbuzných, chce se dozvědět pravdu. Ale já bych tuto otázku rád otočil, myslím, že by se náš ústav měl snažit oslovit i bývalé funkcionáře, aby nám poskytli věci k bádání. Třeba z vlastních archivů, které unikly skartacím. Pár jednotlivců řeklo, že pomohou, chtějí vědět, jakou roli hráli v systému. Jde o to, aby tito lidé nebrali náš ústav jako nástroj pomsty. Tím on není.

Nebojíte se, až se najdou zase další dokumenty, že vyvoláte nové diskuse a třeba i osobní tragédie? Nebo že někdo naopak nebude moci dokázat svou nevinu, protože jeho svazek bude skartován?

Měli jsme dvě cesty. Jihoafrickou, kde vše až na jeden jediný svazek bylo zničeno. My ale máme stovky tisíc svazků, které v roce 1989 skartování unikly! Je to významná část. Co s ní? Mohli jsme v lednu 1990 říct, že vše zamykáme na 100 let. Ale to jsme neřekli, „svazky“ se objevily v politice, pak následovaly seznamy a to rozhodnutí už nejde vzít zpět. Musíme se ale pokusit rekonstruovat vše, co se nezachovalo. Jiná cesta není. Ještě bych dodal, že velmi záleží na způsobu zpracování. My řešíme, jak svazky zpřístupňovat. Ale neovlivníme, kdo si co vezme a jakým způsobem zpracuje. Z mého pohledu by bylo ideální hodnotit minulost lidí v souvislostech. Tedy s ohledem na dobu, v níž se to stalo, s ohledem na jednání ostatních lidí.

Skončí i soudní spory s těmi, kteří se ve svazcích najdou?

To ukáže praxe. Už nebude u soudu právník ministerstva vnitra, ale zástupce našeho ústavu. I předkládání důkazů by mělo přejít na nás a budeme důslední. Na straně druhé jsou zde určité judikáty a praxe trvající řadu let. Takže je otázka, jak se nám to podaří ovlivnit. Půjdeme slovenskou cestou a chceme zpřístupnit originální seznamy a záznamy. Vše bude transparentní. A také je důležité, abychom se bavili třeba o obsahu spolupráce a ne jen o samotné evidenci.

Budete zkoušet dostat někoho na lavici obžalovaných?

Máme oznamovací povinnost vůči Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Budeme teprve jednat, jak přesně ta spolupráce bude vypadat. Ale budeme této možnosti využívat. Je to naše zákonná povinnost.

Luděk Navara, redaktor MF DNES, 14. září 2007

Veronika Benešová

Ústav se bude zabývat obdobím komunismu a nacistické okupace. Jeho sedmičlenná rada, kterou bude Senát vybírat zřejmě na přelomu října a listopadu, má mít na starosti plán činnosti ústavu nebo jmenování i odvolání jeho ředitele.

Kandidáty do rady kromě prezidenta navrhují ještě Poslanecká sněmovna a sdružení odbojářů nebo politických vězňů či občanská sdružení a společnosti, které se věnují zkoumání historie, archivnictví, vzdělávání nebo ochranou lidských práv. Z návrhů těchto uskupení Senát vybere čtyři členy rady, další dva z kandidátů sněmovny a jednoho z prezidentských nominací.

Pavlata uvedl, že Klaus navrhl pouze Kavalírovou a nominace byla doručena do horní komory dnes. Neočekává se proto, že by prezident dodatečně nominoval ještě další kandidáty. Předsedkyně Konfederace politických vězňů Kavalírová byla v roce 1956 souzena ve vykonstruovaném procesu za vlastizradu, velezradu a špionáž. Zasloužila se mimo jiné o řešení otázek odškodnění politických vězňů, za svou činnost za komunismu byla již v minulosti několikrát oceněna.

V předchozích týdnech byli do rady navrženi Českým svazem bojovníků za svobodu bývalá poslankyně za KSČM Jitka Gruntová, která členkou strany ale nebyla, a novinář Petr Žantovský, kterého nominovalo Masarykovo demokratické hnutí. Svaz Slováků v ČR navrhl svého dlouholetého předsedu a někdejšího federálního poslance Jána Mlynárika. Pozdějšímu signatáři Charty 77 ale možné zvolení překazí jeho dřívější členství v KSČ. Zákon vylučuje, aby v radě mohl být někdo, kdo byl od února 1948 do února 1990 členem nebo kandidátem komunistické strany.

Nominace bude možné předkládat ještě zhruba do poloviny října. Poslanecké kluby mají své kandidáty na nominaci sněmovně dodat do 14. září. Podrobné požadavky na kandidaturu jsou uvedeny na internetové adrese Senátu Parlamentu ČR.

Zdroj: ČTK, 4. 9. 2007

Věznice v centru Uherského Hradiště byla založena za vlády císaře Josefa II. do roku 1963 sloužila jako vyšetřovací vazba pro kriminální i politické vězně. Režisér Ján Novák tu pro dokumentární cyklus České televize Příběhy železné opony natáčel hrané vstupy a prostor ho natolik oslovil, že se rozhodl natočit tu celovečerní hraný film. Druhý podnět dala režisérova sestra: „Ta se mě ve svých sedmnácti letech zeptala, kdo to byl Hitler. Já jsem zbystřil a řekl jsem si, proboha, když tahle maturantka se mě ptá, kdo byl Hitler, co potom ví o tom, co se v České republice dělo v 50. letech? Tak jsme se Šárkou Horákovou začali přemýšlet, jaký půdorys by měl mít film, který by oslovil právě tyto mladé diváky.“

Horáková je scénáristka Příběhů železné opony a autorka scénáře k filmu Jméno. Proč film tvůrci nazvali právě Jméno? „Protože každé zlo je nutno pojmenovat. A to je leitmotiv celého filmu.“ Jádrem filmu je fantaskní zápletka, dva mladí milenci tráví v opuštěné věznici noc a propadnou se do 50. let, kdy věznice naplno funguje a oba mladí hrdinové z roku 2007 zažívají martýriem násilí a mučení. Materiál k filmu poskytly skutečné příběhy, ke kterým nebylo potřeba nic přidávat. Naopak, z reality bylo nutno podle Horákové ubírat: „Aby to ještě pro diváka bylo stravitelné. Když Anička Honová, takto předsedkyně Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti přišla za námi na natáčení a viděla Tomáše Šulaje, jak jde z maskérny, tak se na mě obrátila a říká: A to je co? Já jsem řekla, že to je hlavní hrdina po výslechu. A ona se na mě podívala a říká: To si děláte legraci? Protože chlapi po výslechu měli varlata až ke kolenům a nebyly jim poznat obličeje.“

Prostředí věznice silně zapůsobilo i na ostatní umělce z týmu. Herec Josef Kubáník je uherskohradišťský rodák: „Já tady žiju od narození, takže to město znám, ale úplně mi běhá mráz po zádech, že netušíme, že za jednou velkou zdí je úplně jiný svět. Když jsem do té věznice přišel poprvé, to bylo dva dny před natáčením, tak mi bylo úplně špatně z toho, jaká je tam energie. To je naprosto depresivní, šílené prostředí. Oprýskané zdi, cely, vysoko okna, turecké záchody, něco tak šíleného, že jsem to musel několik dnů vydýchávat.“

Režisér Novák doplňuje: „Najdete tady po chodbách výslechové protokoly z roku 1951, 1952 podepsané Grebeníčkem, nebo podpisy pana Hlavačky, což byl muž, který zavedl mučení elektrickým proudem. najdete tady komunistické transparenty, to všechno tady je zakonzervované.“ Součástí věznice je i neobvyklá kaple, kde místo božího oka shlíží dolů rudá hvězda. Zde se tvůrci filmu v pondělí v poledne se zástupci veřejnosti pomodlili za oběti komunistické moci. Ekumenickou bohoslužbu vedl enagelický farář Michal Šimek.

Související článek:

článek Ponurá věznice uvítala mučitele Přeučila, 5. srpna 2007 

Zdroj: Vilém Faltýnek, www.radio.cz, 27. srpna 2007 

Liberecká věznice začala ve čtvrti Minkovice fungovat v roce 1958. Byla součástí areálu Preciosy, továrny, která vyráběla komponenty pro bižuterii a křišťálové lustry. O prosperitu národního podniku se starali převážně vězni. Mezi nimi i disidenti Jiří Wolf, Vladimír Hučín, Jiří Gruntorád, či Petr Cibulka.

Pokud byl před rokem 1989 odsouzený s něčím nespokojený, mohl si stěžovat dozorujícímu prokurátorovi. Minkovice měl v 80. letech na starost Karel Kostelecký.

Stížnosti mu posílal třeba Vladimír Hučín. Před Vánoci 1985 ho zavřeli na dvacet dní na uzavřené oddělení za neplnění pracovních norem, které byly ovšem obtížně splnitelné. Svůj trest považoval za neoprávněný.

Prokurátor pro formu

Okresní prokurátor Kostelecký mu 10. ledna 1986 odepsal, že stížnost hodnotí jako nedůvodnou. „Jeho kázeňské postihy byly shledány zákonnými, neboť byl trestán vždy na základě řádně zjištěných důkazů … odsouzený je schopen pracovat v profesi brusiče … nynější problémy spočívají v tom, že nemá kladný přístup k plnění pracovních povinností…“

Karel Kostelecký je dnes soudcem Krajského soudu v Liberci.

V 90. letech měl na starosti trestní právo, v poslední době se specializuje na správní soudnictví. Loni v listopadu třeba rozhodl, že volební komise v obci Jiřetín špatně spočítala hlasy.

„Víte, měl jsem vlastní trestní kauzy a do Minkovic jsem se dostal jednou za měsíc. Ten dozor byl takový bezzubý, spíš pro formu. Práce vězňů tam byla jednotvárná a nepříjemná a pro řadu z nich se nehodila, ale když neplnili normy, porušili zákon a s tím se hnout nedalo,“ říká Kostelecký dnes.

Podle svých slov vězně nerozlišoval a na odsouzené z politických důvodů si nepamatuje.

Po roce 1989 převzal nový majitel Preciosy objekty do svého vlastnictví a věznice zanikla.

Zdroj: Krystyna Wanatowiczova, www.idnes.cz, 26. srpna 2007