Vážení přítomní, dámy a pánové, vážení hosté.

Je pro nás — bývalé politické vězně komunistického režimu — zadostiučinění, zároveň i potěšení, že zde v Hradci Králové, díky panu Ing.  Oldřichu Vlasákovi, poslanci Evropského parlamentu, můžeme občanům představit výstavu, kterou poprvé spatřila delegace členů Konfederace politických vězňů ze třech krajů v sídle Evropského parlamentu, v Bruselu, v červnu letošního roku.

Patří i dík pánům — panu Ing. Pavlu Bradíkovi, hejtmanu Královéhradeckého kraje a panu Ing. Otakaru Divíškovi, primátoru města Hradec Králové, že se tato výstava zde prezentuje, protože oni nad ní převzali záštitu.

Tato výstava nese varování, aby se již nikdy neopakovaly dějiny padesátých let minulého století, které pro naši zemi znamenaly nejen cestu zpátky, ale i veliké utrpení a oběti a to nejen těch, kteří se proti komunistické totalitě přímo postavili, ale i pro jejich příbuzné, známé i těch, kteří se jen s odpůrci režimu potkali. Ne, není to slovní fráze, ale hrůzná skutečnost, která v padesátých letech minulého století postihla tisíce nevinných občanů !

Od iniciátorů a autorů této výstavy bylo velice záslužné i obdivuhodné, že výstavní panely ukázali nejprve evropskému světu v Bruselu, protože lidé v tehdejší západní Evropě nechápali a mnozí i dodnes nechápou, jakých zločinů se komunistický systém dopouštěl a jaké nebezpečí trvale přináší. Proto bylo dobré, že tato výstava měla první vernisáž v Bruselu v budově Evropského parlamentu. My občané bývalého východního bloku víme dobře, o čem mluvíme a před čím varujeme. Varujeme nejen v České republice, ale i v ostatních zemích Evropy. Komunistický režim není jen fyzickým nebezpečím likvidací protivníků, jak to prováděl po dobu čtyřiceti let, ale i ideologickým, protože není konstruktivní, ale, a to v celé své podstatě — jen destruktivní a mstivý.

Před dvěma dny zemřel generál František Fajtl, který byl jedním z živých důkazů toho o čem jsem se jen ve zkratce zmínil. Nepřecházejme okolo těchto zpráv nevšímavě. I ty jsou částí našich dějin a nepřímo i této výstavy.

NEZAPOMÍNEJME.

Víme, že se dějiny neopakují, ale mnozí, a čím dál hlasitěji si přejí návrat starých časů — pozor — socialistických a to se vším všudy. To dnes a velice hlasitě proklamují mnozí politici z řad sociální demokracie s přizvukováním členů křesťanské strany. Pozor — nevadí jim podpora a spolupráce s komunisty!

Ale to jsme tady, v této zemi už jednou měli. Byla to tak zvaná národní fronta. Jsem přesvědčen, že se nemůže vrátit období padesátých let, ale je možné, že se praktiky těchto let mohou i v jiné podobě obnovit.

Prohlédněte si výstavu pozorně, vryjte si do paměti jen malou část historie a osudy lidí, hrdinů, kterých si v každé civilizované, demokratické zemi vážili a váží a nevěznili je za jejich činy, hrdinství a příklady pro další generace.

Byli to účastníci III. protikomunistického odboje. Čest jim i  všem těm, kteří se proti komunistické totalitě postavili.

Děkuji ještě jednou iniciátorům a Vám, kteří tuto výstavu shlédnete.

Zdeněk Kovařík

4. října 2006 proběhlo slavnostní shromáždění členů VSKPV ČR s představiteli ministerstva obrany a generálního štábu v Praze Na Valech ve velkmém sále ministerstva obrany. Následovalo přátelské setkání s představiteli armády a hosty.

Město Hořice 27. 9. 2006 uspořádalo slavnostní setkání u příležitosti 100. výročí narození pana Aloise Hlavatého, vlastence, účastníka II. a III. odboje a celoživotního bojovníka za demokracii. V 16 hodin byla slavnostně odhalena pamětní deska na Domě s pečovatelskou službou v Janderově ulici, kde pan Hlavatý žil poslední léta svého života. Pamětní desku slavnostně odhalil místopředseda Senátu pan Jiří Liška, starosta města Hořic Ladislav Vrba a předsedkyně Konfederace politických vězňů ČR (KPV) Naděžda Kavalírová. Přijela početná delegace členů KPV z Nové Paky s předsedkyní pobočky Blankou Čílovou a další hosté.

Po odhalení pamětní desky se konalo vzpomínkové setkání na člověka, který svými činy zanechal výraznou stopu v životě mnoha lidí. O jeho životě promluvili Naděžda Kavalírova, Hana Truncová, Blanka Čílová, Michal Kuchta, první porevoluční starosta města Hořic Karel Divoký, večerem provázela místostarostka Hana Richtermocová.

12. září ve 13.00 hodin jsme se sešli na Olšanských hřbitovech na posledním rozloučení se Štěpánkou Balouškovou.

Rozptylu jejího popela se zúčastnila její nejbližší rodina a hrstka bývalých politických vězňů, jejích vděčných, pro které Štěpánka mnoho a mnoho znamenala.

Nelze slovy vyjádřit, co pro nás znamenala a udělala v době, kdy jsme byli za ostnatými dráty jáchymovských koncentračních táborů, kdy pro nás zprostředkovala styk s našimi rodinami v období zákazu naší korespondence.

Hluboce cítíme ztrátu, která je spojena s jejím trvalým odchodem, protože ONA do posledního dechu byla naše ŠTĚPÁNKA.

„My, kteří jsme s tebou byli spjati, Ti děkujeme a víme, že nelze slovy vyjádřit vděk a úctu k Tvé činnosti a obětavosti pro nás.“

Antonín Husník a Zdeněk Kovařík, za všechny

Reportáž k fotogalerii najdet v článku: Reportáž z muklovské pouti na sv. Hostýn.

Pokud si přejete některou z fotografií v originální kvalitě, napište nám její číslo (zobrazí se po kliknutí pravým tlačítkem myši na obrázek, položka Vlastnosti, Vlastnosti obrázku) na e-mail web.kpv@seznam.cz, rádi Vám fotografii zašleme.

Veronika Benešová a Michal Kuchta

Památku národně socialistické političky Milady Horákové popravené komunistickým režimem před 56 lety uctily dnes na vyšehradském hřbitově asi tři desítky lidí. Při pietním shromáždění poukázali na její statečnost a položili věnce u hrobky, která je zároveň památníkem obětem a odpůrcům totalitních režimů. Společně pak zazpívali národní hymnu.

více v článku: Lidé v Praze uctili památku Milady Horákové

Tradiční celorepublikové setkání Konfederace politických vězňů ČR 23. 6. 2006

Pokračování textu Leo Žídka o návštěvě Slovenska:

Poslední den našeho zájezdu byl věnován návštěvě ružinovského hřbitova v Bratislavě. Doprovázel nás opět náš milý bratr Karel Noskovič a Mgr. Stano Pátek — poslanec z Pezinku. Od něho jsme se dozvěděli všechno možné o všem, co jsme viděli kolem sebe. Ať už se to týkalo místopisu, geologie, vinařství, politiky nebo historie — všechno nám skvěle vysvětlil. Zkrátka — živá encyklopedie.

Na hřbitově jsme položili květiny a zapálili svíčky (omlouvám se neznámé sestře, které jsem nevrátil zápalky!) u pomníku všem popraveným a umučeným politickým vězňům komunistického režimu ze Slovenské republiky. Pomník je vytvořen ze dvou vězeňských zdí po stranách s pamětními deskami, na nichž jsou jména obětí, a z vysokého kříže uprostřed. Celek působí velmi důstojně a impozantně.

Ze hřbitova jsme se vydali až na druhý konec Bratislavy do Děvína. Tam na soutoku Moravy a Dunaje těsně u státní hranice Slovenské republiky s Rakouskem byla v minulém roce postavena „Brána slobody“ jako symbolická památka na léta nesvobody, kdy se v těchto místech pokoušeli přeplout Moravu ti, kdo toužili po svobodném životě nebo prchali před komunistickou perzekucí. Mohutná betonová konstrukce brány je ze slovenské strany uměle poškozená malými krátery, které připomínají střelbu komunistických pohraničníků na prchající osoby.

Zbývající čas pobytu na Slovensku jsme mohli využít k výstupu na Děvín a k prohlídce historicky významného hradu. Jsou zde také krásné vyhlídky na vrch Kobylu, jímž začínají Malé Karpaty od jihu, na část Bratislavy a na rakouskou stranu. Na hřbitov nás doprovázela Dr. Valéria Špátová, jejíž manžel i otec byli za komunismu vězněni a která se velmi angažuje v práci pro politické vězně.

Odpoledne jsme se s našimi milými slovenskými hostiteli rozloučili a vydali na cestu domů. Zpáteční cesta již ubíhala rychle a hladce. Na hraničním přejezdu o nás neměli zájem a tak jsme po krátké zastávce v Břeclavi a v Lednici pokračovali napříč Moravou stejně jako v pátek, jenže opačným směrem.

To však není všechno, na konci přece bývají „děkovačky“! Patří samozřejmě všem, ale speciálně našim slovenským bratrům a sestrám, o nichž byla řeč již v průběhu reportáže. Slíbili nám, že se Želiezovce mohou opakovat i v budoucnu. Ne jako věznění, ale jako zájezd! Zvláštní poděkování patří našemu velkému mladému příteli Mgr. Michalovi Kuchtovi z Hořic. Ten náš pobyt zdokumentoval fotograficky; jeho bezvadné fotografie jsou volně přístupné na internetu. Stačí kliknout na www.muklove.cz. A na koho ještě nelze při děkování zapomenout? Je to sestra Olga Konečná, jedna z našich dcer politických vězňů. Ta celý zájezd skvěle zorganizovala a doprovázela odborným průvodním slovem.

A tak to všechno viděl, slyšel a zapsal
Leo Žídek

Naše sestry v Želiezovcích

Ve druhém červnovém víkendu vystartoval z Olomouce klimatizovaný autobus s šikovným a příjemným panem řidičem a s několika sestrami a bratry z Moravy a Slezska směrem na Brno. V Prostějově byl posílen o další sestru z Hané, v Brně přibral dvě sestry z Čech a další z okolí Brna a pokračoval po dálnici na Slovensko. Tak začala naše cesta do Slovenské republiky s návštěvou Želiezovcí a Bratislavy.

Malé odbočení do Břeclavi přivedlo do našich řad další sestry z Jižní Moravy a umožnilo všem hladovým poobědvat v restauraci. Servis s kávou a jinými tekutinami zajišťoval pan řidič po celou cestu přímo v autobuse. (A těch káv byla hezká řádka!) Počasí zajišťoval svatý Petr. Kromě propršené páteční noci a deštivého rána v sobotu, které jsme vyplnili jízdou v autobusu, jsme neměli žádný důvod ke stížnostem; užili jsme si tedy i dostatek slunce a tepla. Navíc nás hřálo vědomí, že jsme úspěšně splnili účel naší cesty: setkat se s našimi bratry a sestrami ze Slovenska a společně s nimi vzdát úctu a vyslovit poděkování někdejším politickým vězeňkyním v Želiezovcích za jejich přinesené oběti v padesátých letech minulého století. Tenkrát zde naše děvčata strávila mladá i zralá léta v nelidských podmínkách při zemědělských pracích na širokých okolních lánech Žitného ostrova na Jižním Slovensku. Bylo na co vzpomínat!

Vrátím se však zpět k průběhu cesty. Po překročení nesmyslně vytvořených hranic mezi Českou a Slovenskou republikou (bez kontroly cestovních průkazů) jsme u Malacek odbočili na Pernek a vyjeli jsme na malokarpatské sedlo Baba (527 m). Po ujetí asi dvou dalších kilometrů směrem na Pezinok jsme odbočili prudce doprava k penzionu Stupy. Odbočka byla sice krátká (asi 400 m), ale projížděli jsme tak ostrou serpentinou, že náš řidič musel dvakrát najíždět, aby ji zvládl. Musel si také proklestit cestu přes větve, které překážely jeho vysokému autobusu. Připomínalo nám to cestu pralesem s mačetou. Šoféři jsou různí; ten náš zůstal klidný a všude projížděl s virtuozitou zkušeného profesionála. Ubytování v penzionu Stupy bylo jednoduché, ale čisté a laciné . 250,- Ks za jednu noc. S polopenzí platil každý účastník za dva dny 940,- Ks.

V sobotu ráno jsme po dobré snídani vyrazili na východ. Cesta vedla kolem Trnavy do Nitry a kolem městečka Želiezovce do Velkého Dvora, kde jsme se shromáždili v novém kulturním domě vedle moderní asi čtyřpatrové věznice. Děvčata, která zde kdysi prožívala své zotročování a ponižování, byla velmi zklamaná a roztrpčená, že zde neshledala kámen na kameni, protože soudruzi ještě za totality odstranili všechny původní stavby a zařízení pracovních táborů. Tuto skutečnost pociťovaly bývalé vězeňkyně takřka jako ztrátu a vymazání části své minulosti.

V sále kulturního domu byla po desáté hodině odsloužena mše za všechny zemřelé i živé „obyvatelky“ nápravného zařízení v Želiezovcích z doby komunistických zářných včerejšků. Hlavním celebrantem byl politický vězeň — legendární O. Anton Srholec. Spolu s ním přisluhovali generální vězeňský vikář Slovenské republiky O. Ladislav Vrábel, jeden starší slovenský kněz O. Ludvík Balažy a náš jáhen Ing. Bohumír Jakubjak z Havířova. Jako oltář posloužil dlouhý předsednický stůl v čele sálu. Setkání v Želiezovcích se uskutečnilo letos poprvé, takže podobná liturgická slavnost se v tomto prostoru zřejmě ještě nikdy nekonala. Těsně před zahájením bohoslužby nastoupilo na pokyn generálního vikáře dvacet pět bývalých zdejších vězeňkyň pře všechny přítomné a byla jim slovy tohoto duchovního představitele vzdána úcta a vysloven obdiv a poděkování za veškeré utrpení, kterého se jim zde dostalo. Také Otec Anton zaměřil kázání na toto téma. Svou duchovní promluvu propojil do širšího politicko-společenského rámce tak působivě, že mu bylo zatleskáno, což nebývá během mše obvyklé.

Po tomto obřadu jsme se všichni odebrali na prostranství před věznici, kde byla na zdi jedné vězeňské budovy odhalena pamětní deska želiezovským obětem komunistického režimu. Nechyběly krátké projevy a byla vyslechnuta česká a slovenská národní hymna. U pamětní desky stála čestná stráž. Malé dojetí vyvolal jeden voják, když začal omdlévat, takže se musel opřít o zeď jako prkno. Byl však pohotově a rychle vystřídán a odveden.

Zasedací sál, do kterého jsme se vrátili po odhalení pamětní desky, se mezitím proměnil v jídelnu. Ještě před obědem proběhl v jídelně krátký seminář na téma Žena a život v Želiezovcích, který připravila sestra Josefa Anna Mazalová. Některé pamětnice nám svými vzpomínkami přiblížily krutou minulost padesátých let v době rozmachu komunistického humanismu. Velmi působivě promluvila také naše sestra Naďa Kavalírová; přiznala, že na ni dolehla velmi tíživě zde prožitá minulost, což ji neočekávaně vyvedlo z konceptu. Byla tak — podle vlastních slov — přinucena pootevřít svou třináctou komnatu.

Po vydatném obědě, osobních setkáních a oficiálním poděkování vedení věznice a místním veřejným představitelům jsme se rozloučili s tímto smutným místem a autobusy se vydaly na zpáteční cestu. Malá zastávka se uskutečnila ještě v kostelíku v Nýrovcích, v jejichž okolí naše ženy též pracovaly. Sestra Jožka Mazalová nám zde připomněla drobnou, ale dojímavou příhodu mladé vězeňkyně Alžběty Vokounové, která v létě 1953 procházela s dozorkyní kolem kostelíka, poněvadž měla přinést mléko z blízkého kravína. Bylo nedělní dopoledne a ve zcela naplněném kostelíku probíhala právě mše. Věřící stáli až před vchodem. Z velké touhy účastnit se této odpírané duchovní slavnosti se Bětka náhle rychle oddělila od své strážkyně a přiběhla ke vchodu kostela, kde poklekla. Lidé okamžitě pochopili její počínání a bleskově se rozestoupili od vchodu až po oltář, aby Bětka mohla popatřit na svatostánek a krátce se pomodlit. Po malé chvíli se vrátila k překvapené dozorkyni a ke svému vězeňskému údělu, ale s velkou radostí a duchovní posilou.

Před dojezdem do Stup jsme ještě v předvečer stihli prohlédnout si střed Pezinku a navštívit další ročník Pezineckých keramických trhů.

Pokračování textu Leo Žídka v následující fotoreportáži z Bratislavy.

Foto: